Recenze

  • Grisâtre – Paroxystique

    16.2.2015

    H.

    Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.

  • Pink Floyd – The Endless River

    15.2.2015

    Kaša

    Pink Floyd - The Endless River

    Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na “On an Island” z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.

  • In tormentata quiete – Cromagia

    14.2.2015

    H.

    In tormentata quiete - Cromagia

    Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality. Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné.

  • Fen – Carrion Skies

    13.2.2015

    Skvrn

    Fen - Carrion Skies

    Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět. Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním ...

  • Centinex – Redeeming Filth

    11.2.2015

    Ježura

    Centinex - Redeeming Filth

    Jak známo, švédské podzemí z kraje 90. let ovládla death metalová mánie, která dala vzniknout celé řadě legendárních spolků a žánrových průkopníků, kteří se dodnes těší z neutuchající přízně fanoušků smrtícího kovu. Centinex mezi takové kapely zapadají bez nejmenší odchylky. Dobře, o tom legendárním statutu si to tvrdit netroufám, protože švédský oldschool zase tolik nevedu, ale jinak to platí do puntíku. Pokud jste ale stejně jako já v posledních letech o Centinex neslyšeli ani zmínku, nemusíte hned vracet metalovou průkazku. V roce 2006 totiž kapela po 16 letech ukončila činnost a na scénu se vrátila až v loni, a to ve značně obměněné sestavě

  • Old Thunder – Slings & Arrows

    9.2.2015

    Atreides

    Old Thunder – Slings & Arrows

    Zmar. Pod tímhle krásným emocionálně zabarveným slovem si každý z vás určitě něco představí. Někdo apokalyptickou vizi zániku, někdo naopak osobní tragédii, rozpad člověka, jeho hodnot, osobnosti. Někdo jiný prostě třeba jen smrt. Dnes si tu budeme povídat (nebo alespoň já vám budu povídat), jak si tohle slovo vyložil Dustin Grooms v rámci debutu svého one-man projektu Old Thunder. Mladý Američan pro svoji prvotinu zvolil formu EP, nicméně bych se v případě “Slings & Arrows” nebál mluvit i o plnohodnotné řadovce. Deska totiž splňuje takřka vše, co bych od řadovky očekával. Délkou se blíží sympatické půl hodině, což už je na EP relativně dost. Především ale přináší plnohodnotný, nový materiál.

  • Et moriemur – Ex nihilo in nihilum

    8.2.2015

    H.

    Et moriemur - Ex nihilo in nihilum

    Na úplném začátku svojí cesty se Et moriemur blýskli debutovým minialbem “Lacrimae rerum”, které se mi svého času – nebojím se říct – opravdu strefilo do vkusu. Sice nenabízelo nijak zvlášť originální přístup k doom metalu, zvukově nebylo ošetřené úplně nejlépe, díky čemuž znělo (zvláště při zpětném srovnání s dalšími počiny kapely) poměrně neučesaně a neohrabaně, ale přesto všechno z něj sálala silná atmosféra a především uvěřitelnost. A snad i díky tomu mě to EP skutečně bavilo a Et moriemur jsem si tím pádem takřka okamžitě zařadil mezi skupiny, jež hodlám do budoucna sledovat. Od té doby se toho docela dost změnilo a Et moriemur již nejsou novým a neokoukaným jménem na scéně, naopak se během poměrně krátké doby stihli relativně lehce začlenit do nepříliš rozsáhlého doom metalového podhoubí v Čechách.

  • Scott Walker / Sunn O))) – Soused

    7.2.2015

    Atreides

    Scott Walker Sunn O))) - Soused

    Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku “Terrestrials”, která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin – tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.

  • Abusiveness – Bramy Nawii

    6.2.2015

    H.

    Abusiveness - Bramy Nawii

    Muzika Abusiveness se mi za poslední roky z přehrávače vytratila takovým způsobem, až by se s nadsázkou dalo říct, že se s touhle polskou smečkou setkávám na jejím aktuálním albu vůbec poprvé. Což ovšem nemusí vadit, protože všechno je jednou poprvé, ačkoliv v tomhle případě je to poprvé vlastně podruhé. Předpokládám však, že tyhle osobní výlevy vás nezajímají ani poprvé, ani podruhé a dokonce ani potřetí, tak se radši pojďme podívat na to, co si Poláci nachystali tentokrát… Klasicky začneme sprškou nudných, leč nutných faktů. Sice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad Abusiveness byli neznámým pojmem, protože je tomu vlastně naopak

  • Arcana Coelestia – Nomas

    5.2.2015

    H.

    Arcana Coelestia - Nomas

    Jsem si vědom toho, že už jsem to tu při různých příležitostech nejednou říkal, ale když člověk napsal skoro už 600 recenzí tak sem tam něco chtě nechtě zopakuje. Zrovna nyní se však docela hodí opětovně říct, že doom metal – a upozorňuji, že jej mám jinak rád – patří mezi žánry, v nichž se na originalitu příliš nehledí a sound většiny kapel je takřka totožný. Většinou to říkám v případě, že píšu o další skupině, pro niž tato ne úplně lichotivá věc platí, ne však dnes. U Arcana Coelestia to říkám proto, aby bylo vidět, že přece jenom existují formace, jež k tomu doom metalu přistupují stále doomově a přesto po svém. Předně od Arcana Coelestia neočekávejte klasický obstarožní doom metal, který by kopíroval rané fošny ...

  • Thaw – Earth Ground

    4.2.2015

    Atreides

    Thaw - Earth Ground

    O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím. “Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro.

  • Einherjer – Av oss, for oss

    3.2.2015

    H.

    Einherjer - Av oss, for oss

    Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně – vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své …

  • Khaøs – Risen

    2.2.2015

    Ježura

    Khaøs - Risen

    Myslím, že se všichni shodneme na tom, že klasický rock nebo chcete-li hard rock, a to i ve své stadionové podobě, má nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, ale přesto nelze tvrdit, že by upadl v zapomnění nebo dokonce nelibost. Pár klasických interpretů pořád vesele nahrává a koncertuje před vyprodanými halami nebo rovnou stadiony, stovky a tisíce dalších ať už více či méně známých pak dělají to samé, jen s o poznání menším úspěchem. Zkrátka a jednoduše platí, že poctivý rock si najde své publikum i v polovině druhé dekády 21. století a asi ani ten nejnihilističtější black metalista jím sem tam nepohrdne. Samozřejmě to má pár podmínek – ta muzika musí být uvěřitelná, mít aspoň trochu koule, takovou tu rockovou chytlavost a v ideálním případě taky zpěváka, ...

  • Black Veil Brides – Black Veil Brides

    1.2.2015

    H.

    Black Veil Brides - Black Veil Brides

    Jen málokterá – možná vlastně žádná – kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita – a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc – rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká. Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image

  • Plateau Sigma – The True Shape of Eskatos

    30.1.2015

    H.

    Plateau Sigma - The True Shape of Eskatos

    Plateau Sigma není nijak zvlášť známá kapela… vlastně má budoucnost teprve před sebou, dalo by se říct. Funguje totiž sotva pár let a s výjimkou dnes recenzovaného dlouhohrajícího debutu “The True Shape of Eskatos” doposud vydala jen jeden neřadový kraťas. Přesto by někomu z vás mohlo být jméno těchto Italů alespoň trochu povědomé, čtete-li naši sekci minirecenzí. Onen pilotní neřadový počin s názvem “White Wings of Nightmares” jsme tu totiž kdysi recenzovali… I když, mluvit o v případě “White Wings of Nightmares” jako kraťasu je hodně nadnesené. Nahrávka sice nese formální označení EP (a dokonce bych byl ochoten docela s jistotou tvrdit, že dříve to bylo vedeno jako demosnímek a zpětně se to jaksi překlasifikovalo), nachází se však na ní téměř 50 minut hudby.

  • Acrosome – Non-pourable Lines

    29.1.2015

    H.

    Acrosome - Non-pourable Lines

    Ona je pravda, že já jsem byl odjakživa tak trochu zapomnětlivý člověk a že při čtyřciferném počtu recenzí by si všechny kousky dopodrobna nepamatoval asi nikdo, ale nevzpomínám si, že bychom tu prozatím měli nějaký velký počet plnohodnotných recenzí na turecké kapely. Všechno je ale jednou poprvé a bylo by docela úderné teď říct, že v případě turecké recenze je tímhle poprvé skupina Acrosome. Bohužel to však nejde, protože minimálně jedna tu přece jenom byla, což ovšem nic nemění na tom, že recenze na Acrosome stojí za povšimnutí i tak – ne snad kvůli domnělé úrovni samotného textu, ale kvůli tomu, že muzika tohoto projektu z hlavního města Ankary není vůbec marná…

  • Сивый Яр – Из тьмы вымерших дeревень

    28.1.2015

    H.

    Sivyj Jar - Iz tmy vymershih dereven

    Je pravda, že loňský rok nebyl na poli pagan metalové muziky zrovna nejsilnější, a ačkoliv pod pojmem “pagan metal” skutečně nemyslím všechny ty trendové hopsačky, do velké míry to jistě souvisí i s faktem, že onen největší boom všeho folkového a pohanského v metalu už je nejspíš za námi. Stále jsou ovšem kapely, které tu byly ještě předtím, přičemž to jsou právě ony a také nově nastoupivší generace muzikantů vycházejících právě z tohoto původního odkazu, kdo tenhle žánr v jeho kvalitní podobě udržuje a nejspíš i nadále bude udržovat při životě. Rok 2014 tak možná nebyl v téhle oblasti bohatý na kvantitu, několik vysoce zajímavých počinů však přece jen vyšlo a rozhodně se nejedná jen o irské veterány Primordial nebo nadějný skotský projekt Saor, o jehož jméně se v posledních měsících hovoří ...

  • AC/DC – Rock or Bust

    27.1.2015

    Kaša

    ACDC - Rock or Bust

    Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, ...

  • Job for a Cowboy – Sun Eater

    26.1.2015

    Kaša

    Job for a Cowboy - Sun Eater

    Job for a Cowboy během své zhruba desetileté kariéry ušli celkem dlouhou cestu. Způsob, jak se s každým dalším počinem pomalu vzdalují svým čistě deathcorovým začátkům, kdy drhli celkem jednoduchý a přímočaře agresivní materiál jako na debutu “Genesis”, je mi velice sympatický. Tahle dravá smečka z americké Arizony totiž někdy mezi druhým albem “Ruination”, které považuji dodnes za jejich nejslabší prezentaci a následujícím “Demonocracy” otočila svůj vývoj směrem ke klasičtěji pojatému death metalu, čehož byl minulý počin celkem zdařilou ukázkou, a výsledek mě v době svého vydání dost chytnul. Byl jsem tak upřímně zvědavý, kam se “Kovbojové” na svém čerstvém albu, které nese titul “Sun Eater”, posunou. Zda budou pokračovat v načrtnuté cestě, nebo zatáhnou za ruční brzdu a vrátí se zpět k energičtější formě moderního extrémního metalu.

  • Paul Di’Anno – The Beast Arises

    23.1.2015

    H.

    Paul Di'Anno - The Beast Arises

    Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje “The Beast Arises” a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di’Anno. Hlavní náplní “The Beast Arises” je koncert, který Paul Di’Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di’Anno nehrál…


Od hudebních fandů pro hudební fandy