The Browning – Isolation 8.8.2016 H.  The Browning je kapela, o níž si klidně můžete myslet, že je blbá. To vám nikdo nemůže zakázat a vlastně k tomu ani není důvod, protože na první pohled to tak skutečně vypadá. Tahle zámořská parta totiž spojuje žánry, které jsou vlastně docela prvoplánové – metalcore / deathcore a taneční hudbu. Nejde o žádné velké přemýšlení, The Browning nic moc neřeší a útočí na první signální. Když se na to tedy člověk podívá zdálky, kapela by měla cílit spíš na nenáročné posluchače, kteří se spokojí s tím, že to je chytlavé, a nějaký hlubší prožitek od hudby prostě nevyžadují. Ale i kdyby to tak bylo, v pořádku, však i takové skupiny přece mají právo na existenci. Ačkoliv formálně vše nasvědčuje tomu, že já bych měl být jeden z těch, kdo nad ... Eximperitus… – Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie… 7.8.2016 H.  Já osobně jsem měl vždy v oblibě pořádek, organizovanost a také formálnost. Spousta lidí takové věci, zejména poslední jmenovanou, vnímá negativně, ale já na formálnosti nevidím zhola nic špatného. To je mimochodem také důvod, proč se zde ve všech recenzích objevují celá jména kapel, nikoliv jen zkratky, protože mi přijde jako lenost zkracovat tříslovný název do tří písemek – jen ať je to formálně, jak se ta kapela skutečně jmenuje! Takováto zkratkovitost má smysl jedině v případě, kdy je z ní skutečně užitek a název zkomprimuje velmi výrazně. Formace z dnešní recenze však k takovým, kde to smysl dává, bezesporu patří. Tato běloruská smečka se už asi navždy bude potýkat s tím, že si jí lidé budou všímat spíš kvůli šílenému názvu skládajícího se z 51 písmen než kvůli ... Haiku Funeral – Hallucinations 6.8.2016 H.  Některá muzika je taková… jednoznačná. Nemám tím na mysli, že by měla být nutně jednoduše stravitelná, ale prostě víte, co od ní očekávat. Pak jsou tu ovšem interpreti, jejichž produkce je přesným opakem – je divná. Někdy je to plus, jindy je to negativum, ale takřka vždy je to přinejmenším zajímavé, když se to aspoň nějak vymyká tomu, co je standardní. Haiku Funeral divní bezesporu jsou. A to dost hodně. Popravdě řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se setkal s nahrávkou, jež by byla žánrově tak těžce zařaditelná a neurčitá, nějakou chvilku už to bude. Tahle formace, jejíž domovinou je Francie, ale z ústředního dua jeden člen pochází z Bulharska a druhý z USA, nepatří k začínajícím jménům a už má několik počinů na kontě. ... Flotsam and Jetsam – Flotsam and Jetsam 5.8.2016 Kaša  Když skupina, která má na krku již 30 let existence vydává eponymní album, značí to zpravidla jednu jedinou věc. Posluchači se můžou těšit na sázku na jistotu a s tím ruku v ruce na příslib jakési formy bilancování dosavadní kariéry a jejích stěžejních milníků. A arizonští Flotsam and Jetsam nejsou žádnou výjimkou, protože novinka „Flotsam and Jetsam“ je albem, které si fanoušci této kapely jistě přáli již několik let. Abych pravdu řekl, neměl jsem původně v plánu se této placce jakkoli věnovat, takže když tito power/thrasheři oznámili její vydání, nechávalo mě to v naprostém klidu. Ne, že bych byl vůči Flotsam and Jetsam nějakým způsobem zaujatý nebo na jejich tvorbu alergický, ale vycházel jsem z toho, čím své posluchače metaloví klasici zásobovali v letech nedávných. Pokud totiž přehlédnu ... Ashbringer – Yūgen 4.8.2016 Skvrn  Atmosférický black metal – žánr, jenž poslední roky trpí opravdovou nadprodukcí a současně absencí většího počtu opravdu geniálních jmen. Samozřejmě v tom není sám, jen u žánru, který mám rád, vnímám vše okatěji. Atmosféricky blackové kapely – nejčastěji ty přírodně laděné – rezignují na sebemenší náznak invence, a touha po jménech, které by snad na tomto faktu mohla změnit, je hned větší. Stále nejosvědčenější způsob hledání nabízí přebaly, tudíž máte-li chuť na alespoň jakous takous invenci, na přírodní výjevy s logem z větví zřejmě bude třeba zapomenout. Jinak byste jehlu namísto atmosféricky blackových kupek uschlé trávy hledali marně. Američtí Ashbringer sice lesy nezavrhli, ale stejně jako na loňském debutu přírodní motiv pojali (na žánrové poměry) netradičně. Letošní putování za invencí přesto skončilo kdesi v půli cesty, možná ještě ... Dawn of Ashes – Theophany 3.8.2016 H.  Dawn of Ashes je skupina, jejíž hudební historie je poměrně zvláštní a v posledních pár letech nejen ta hudební, protože události okolo téhle formace byly mírně nepřehledné. Pro nezasvěcené to ovšem vezměme od začátku, které se nesly v ostrém aggrotechovém rytmu. Tehdy se rozhodně nejednalo o záležitost pro průměrného metalistu, jelikož Dawn of Ashes vzešli z industriální scény. Tento stav věcí se ovšem posléze změnil, jelikož na třetím albu parta okolo Kristofa Bathoryho strhla kormidlo a přišla s nudným moderním death metalem, a to dokonce pod typicky metalovou firmou Metal Blade. Ani krvavý videoklip „Transformation Within Fictional Mutation“, ani stále jedovatý vokál hlavního předáka Kristofa Bathoryho však nedokázaly zakrýt, že nový směr stál za hovno. Průser ostatně věštil již obal „Genocide Chapters“, který byl poplatný tehdejšímu deathcorovému trendu.
Stian Westerhus – Amputation 2.8.2016 Skvrn  House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida Tibeta z Current 93 a Youtha z Killing Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest. Stian Westerhus ... Gojira – Magma 1.8.2016 Kaša  Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde. „L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých ... Blliigghhtted – Into the Cunt of the Witch 31.7.2016 H.  Zvrácená formace Blliigghhtted vtrhla do světa undergroundové muziky s opravdu úctyhodnou vervou. V roce 2014 vyšel jeden demosnímek „Which of You Have Done This?“, který byl pouhou předzvěstí toho, co následovalo v roce následujícím. V průběhu dvanácti měsíců s kódovým označením 2015 (dle gregoriánského kalendáře, samozřejmě) totiž Blliigghhtted vyplivli tři dlouhohrající desky „Zeroes“, „No Temple“ a „Kosmoskampf“ a mezi nimi ještě další víc jak půlhodinu hudby v rámci splitka s Italy Red Bible Black. V roce 2016 jako by tvůrčí přetlak ustal, protože žádné desky nevycházely, a to ani u personálně spřízněných projektů Viranesir či Yayla. Jak se ovšem ukázalo, když byla ohlášena nová nahrávka „Into the Cunt of the Witch“, háček asi vězel v něčem jiném. Hlavní tvůrčí silou v pozadí Blliigghhtted totiž byla Ruhan (nebo také Ruhanathanas), ... Niechęć – Niechęć 30.7.2016 Skvrn  Nebude to tak dávno, kdy jsem si zde postěžoval na fakt, že tempo polské hudební scény v mnou sledovaných žánrech nejenže nestíháme, ale ani nezachytáváme. V black metalu, dronu, ambientu i moderně laděném jazzu jsou Poláci napřed a navíc to dokáží prodat, tudíž jakmile taková deska vyjde, okamžitě se jí věnují magazíny po celém světě. Jen loňský rok nabízí mnoho příkladů – Mgła, Outre, Blaze of Perdition, Alameda 5, Stara rzeka, Rimbaud, Riverside – a ten současný mu zdařile sekunduje. Já vím, pro mě za mě můžete namítat, že našich severovýchodních sousedů je čtyřikrát víc, ale víte co: Norsko, Finsko, Island – 5 milionů, 5,5 milionů, 320 tisíc – a z toho kupa kvalitních kapel pohybujících se svou hudbou v již načrtnutých žánrových intencích. Asi všichni ... Proll Guns – Horseflesh BBQ 29.7.2016 Kaša  Dovolím si tvrdit, že našemu běžnému čtenáři bude jméno Proll Guns zcela neznámé, takže mi hned takhle z fleku dovolte několik obligátních keců o kapele. Proll Guns pocházejí z rakouského Salzburgu a jejich vznik se datuje k roku 2013. Hned v prvním roce fungování vydali demo „And the Western Blood“, na nějž navazovalo debutové album stejného jména. Hned od prvních vteřin poslechu mě však napadlo, že Proll Guns není kapela pocházející z končin našich jižních sousedů, ale celková stylizace a hudební náplň by sváděla spíš na americký Texas. Důvod? Jak jižanskou atmosférou, tak lehkým odkazem na legendární Panteru je hudba této skupiny hezky načichlá. Přestože druhé řadové album Proll Guns vyšlo již začátkem letošního roku, přesněji řečeno 29. ledna, tak aniž bych chtěl omlouvat svou nedochvilnost se sepsáním ... Grey Aura – Waerachtighe beschryvinghe van drie seylagien, ter werelt noyt soo vreemt ghehoort 28.7.2016 H.  Musím se přiznat, že finský label Blood Music mi k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Není v tom na vině jejich hudební portfolio, jako spíš ostatní věci okolo. Počínaje trochu zvláštní cenovou politikou, pokračuje leckdy prapodivným počítáním cen dopravy, konče strategií „plaťte prachy navíc, abyste si něco mohli objednat o den dřív“, což je při kolikrát stokusových nákladech docela svinské a efektivně to znamená, že kdo není členem jejich placeného elitního klubu, tak má prostě pech a může si to koupit akorát tak za půlroku na Discogs za €500 (a to se rozhodně nebavíme o těch jejich extrémních boxech, kde základní cena začíná na téhle částce). Jednoduše mi zrovna tahle firma není úplně sympatická. Na druhou stranu, i přesto všechno musím uznat, že mnohdy vydávají velmi pěkné věci. Mnohdy i tak ... Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie 27.7.2016 Kaša  Když se tak ohlížím za dosavadním vztahem, který panuje mezi mnou a Volbeat, tak si uvědomuji, jak ten čas rychle letí. Přijde mi, že tomu jen pár let, kdy jsem poprvé slyšel debut „The Strength / The Sound / The Songs”, k němuž jsem se dostal asi rok po jeho vydání, a ejhle, ona už je to celá dekáda. Z Volbeat se mezitím staly v rámci mainstreamového metalu vcelku velké ryby a pozice, v níž se Dánové nacházeli před vydáním aktuální placky „Seal the Deal & Let’s Boogie“, by se dala považovat za záviděníhodnou, protože na novinku se těšil kdekdo, ovšem má to i své stinné stránky… S posledním albem se Volbeat katapultovali do první ligy i za oceánem, když se jim konečně podařilo komerčně prorazit a v žebříčku Billboard 200 si uzmuli velmi slušné deváté místo a stali ... The Body – No One Deserves Happiness 26.7.2016 Atreides  O The Body jsme si tu již párkrát povídali, ať to bylo při příležitosti někdejšího živého vystoupení v pražském Chapeau Rouge či vydání donedávna poslední řadovky „I Shall Die Here“, na níž spojili síly s The Haxan Cloak, takže tuhle dvojici dřevorubců sídlící v americkém Portlandu asi netřeba zdlouhavě představovat, stejně jako jejich silně depresivní, sludge-doomové vize. Pro úplnost je však třeba doplnit, že mezi předchozí řadovkou stihli vydat asi tři kolaborace a po jednom splitku a EP, což jen dokazuje, jak hyperaktivní Lee Buford a Chip King jsou. Nicméně teď už k meritu věci. Za letošní desku „No One Deserves Happiness“ všechno říká už jen název a přebal zdobený neveselou kresbou na růžovém podkladu. Na druhou stranu neříká nic moc nového, protože The Body nikdy nedrhli ... Neige et noirceur – Les ténèbres modernes 25.7.2016 H.  Jméno Neige et noirceur snad není nutno nějak zdlouhavě představovat. Jednak se jedná o formaci, která si již za dobu svého působení (byť je to aktuálně jen lehce přes jednu dekádu) stihla vydobýt nějaký status v rámci undergroundového black metalu; nehledě na skutečnost, že tento projekt navíc patří k pověstné quebecké žánrové líhni. Druhak se pak jedná o formaci, s níž se na našich stránkách rozhodně nesetkáváme poprvé, naopak jsme se Neige et noirceur zabývali v nejedné recenzi… Jedna z těchto recenzí se týkala třeba donedávna poslední desky „Gouffre onirique et abîmes cosmiques“, jež vyšla v březnu roku 2014. Nebudu napínat vaši paměť, protože je mi jasné, že jistě máte všichni důležitější věci na zapamatování, než abyste nosili v hlavě, co jsem zrovna já napsal v jaké recenzi před dvěma lety, takže rovnou připomenu, že ... Grand Magus – Sword Songs 24.7.2016 Kaša  Švédské trio Grand Magus asi není třeba nějak dlouze představovat. Tato stálice, která letos slaví již 17 let od svého založení, si prostřednictvím svých dosavadních alb vybudovala vcelku pevné postavení na evropské heavymetalové scéně. Již od svých prvních alb se trojice kolem Janneho „JB” Christofferssona zaměřuje na retro podání těžkého kovu a díky zarputilosti, s jakou vydává své desky v pravidelných rozestupech s takřka stejnou hudební náplní, se jim překvapivě dostává četných pozitivních reakcí jak ze strany fanoušků, tak od hudebních kritiků. Jako kdyby nikomu nevadilo, že Grand Magus jsou zpátečničtí až na půdu a byť jen sebemenší invence se od nich člověk asi hned tak nedočká. Jsou ovšem kapely, kde to člověk tak nějak ani nevyžaduje. Řekněme si na rovinu; stojí někdo o evoluci Grand Magus někam do vod metalového vizionářství? ... Astronautalis – Cut the Body Loose 23.7.2016 Atreides  Když jsem se poprvé setkal s Astronautalisem (a.k.a. Andy Bothwellem), respektive s jeho doposud posledním albem „This Is Our Science“, poslal mě tenhle nenápadný blonďák z Floridy do kolen. Vytříbené indierockové písničkářství projevující se v lehkosti, s níž se silné melodie pojí s údernými beaty, korunuje precizní flow a jako celek tenhle počin žeru i po pěti letech od jeho vydání. A to ani nemluvím o parádních textech, v nichž lehce nadsazené osobní storky střetávají fantaskní příběhy geniálních osvícenců, kteří před dvěma sty lety docházeli zásadních vynálezů. Co vám budu povídat, po takhle silné desce bylo pětileté ticho, byť proložené vydatným koncertováním, dokonalou torturou, která z trpělivého čekání postupně evolvovala v neskrývaný hlad po novém materiálu. Klipovka „Sike!“ vypuštěná dlouho před vydáním desky nabídla řadný „sike“ (čti psycho) beat a text, který si nepokrytě dělá prdel ... Tremonti – Dust 22.7.2016 Kaša  Není pochyb o tom, že kytarový střelec Mark Tremonti zažívá v posledních letech nemalý tvůrčí přetlak, na který jsme u něj nebyli zvyklí. Když se totiž podíváme na soupis alb, pod nimiž je v posledních pěti letech podepsán, tak se při započítání všech jeho tří sólovek a poslední placky domovských Alter Bridge dostaneme k číslu čtyři. A to prosím nepočítám chystanou novinku „The Last Hero“, která se na pulty obchodů dostane již na podzim letošního roku. Tremonti je evidentně při chuti a nejaktuálnějším výsledkem jeho skladatelského rozpoložení je třetí album jeho sólové kapely Tremonti, jež se jmenuje „Dust“. Přestože jsem o Tremonti mluvil v samém úvodu jako o sólové kapele, tak navenek vystupují pánové jako regulérní čtveřice, v jejímž čele stojí tento slovutný kytarista a která si jen tak mimochodem přisvojila za jméno jeho příjmení, ... Mantar – Ode to the Flame 21.7.2016 Atreides  S německým duem Mantar jsem se seznámil dva roky zpátky ve strahovské Sedmičce, kde mě smetlo na sedmičce porcí nespoutaného rokenrolu vyváleném v pořádně hutné vrstvě bahna, čímž si získalo mé sympatie. Svojí koňskou dávkou energie se u mě zapsalo zatraceně vysoko, přičemž pozitivní dojem následně potvrdil i následný poslech debutu „Death by Burning“, ke kterému se tu a tam pro jeho neuhrabanost vracím dodnes. Ostatně, kvality materiálu podpořila i skutečnost, že novinka „Ode to the Flame“ již vychází (trochu překvapivě vzhledem k DIY působení kapely) pod křídly giganta Nuclear Blast… a jakkoliv je tahle značka dnes spojovaná spíš s většími jmény, komercí a konzumem v rámci žánru, Mantar rozhodně nezačali hrát hudbu pro slečinky. Právě naopak. Už na předešlé placce se s tím dvojice z Hamburku nemazala a šla na to poměrně jednoduše. Kytara, ... Zeal and Ardor – Devil Is Fine 20.7.2016 H.  Mnozí si myslí, že black metal je zatuchlý žánr – ortodoxní, zabedněný, neinvenční. Pro jistou část této scény to dozajista platí. Ale obecně vzato je tomu právě naopak, a jestli v nějakých žánrech kvete posouvání hranic, black metal mezi ně rozhodně patří, není-li rovnou v tomto ohledu expertem. Jistě, leckdy to jde až tak daleko, že je na místě se ptát, zdali se stále jedná o black metal, ale i to k tomu patří. Zvlášť u těch, kdo znějí skutečně výlučně. Zeal and Ardor se k takovým jistě řadí. Někdy je posouvání hranic jen letmé, jen o kousek. To jsou ty skupiny, o jejichž žánrové příslušnosti není moc sporu, ale k onomu základu přidávají cosi navíc, a lze tak mluvit o jasně rozpoznatelném soundu. Takhle je to také v pořádku a ceňme ...
|
