Recenze

  • Evergrey – Hymns for the Broken

    4.11.2014

    Onotius

    Evergrey - Hymns for the Broken

    Hudba švédských progresivně power metalových Evergrey vždy šikovně balancovala na hranici explicitnější melodiky a temného depresivního vyznění, díky čemuž byli často házeni do oné spíše provizorní škatulky dark metal, kam spadají kapely všemožných subžánrů, které spojují právě pochmurné nálady. Do povědomí se dostali především prostřednictvím desky “In Search of Truth”, jež plně definovala základ jejich zvuku, který po různých lehkých transformacích přechovávají dodnes. Základem je charakteristický srdceryvný zpěv Toma Englunda, atmosférické klávesy evokující gothic rock a zajímavé kytarové postupy. Postupem času se různě proměňoval způsob psaní skladeb a progresivnější vyznění bylo postupně více podřazováno atmosféře a hitovým melodiím, což ovšem neznamená

  • King of Asgard – Karg

    3.11.2014

    Atreides

    King of Asgard - Karg

    Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.

  • Planethard – Now

    3.11.2014

    Skvrn

    Planethard - Now

    Abych vám řekl pravdu, slovo “alternative” ve všech svých tvarech mi poslední dobou leze děsně na nervy, a to především v hudbě. Škatulky alternativního rocku či metalu, se kterými se setkávám nejčastěji, toto rozhořčení reprezentují nejvýrazněji. Tak zaprvé, již slovo alternativní samo o sobě de facto popírá veškerá škatulkování. Pokusíme-li se, jakkoliv je to nemožné, oprostit od tohoto faktu, člověk od onoho alternativního dostává prakticky pořád to samé – jakmile slyším škatulku alternative metal, častokrát jde o moderní cosi s přísadami coru nebo nu-metalu, takže už jen z principu o žádnou alternativu nejde. Podobným případem jsou i italští Planethard, kteří se sice snaží tvářit a znít krapet jinak, jen jim to moc nejde.

  • U2 – Songs of Innocence

    2.11.2014

    Kaša

    U2 - Songs of Innocence

    Způsobů, jakým lze v mainstreamových hudebních kruzích (bez ohledu na žánr) vydat nové album, je mnoho, nicméně pokud se budeme bavit pouze o takových těch extrémech, tak nám vychází dva až tři základní. Najdou se tací, kteří na album pravidelně upozorňují ještě před tím, než vůbec ví, jak se bude jmenovat, kdy mě vždycky napadnou Nightwish se svými bombastickými kampaněmi. Někdo to zase pojme originálně a na album připravuje fanoušky prostřednictvím “nechtěně” zapomenutých flash disků s novou hudbou v šatnách po koncertech, jako to dělali Nine Inch Nails s “Year Zero”. No, a takovým extrémem na druhou stranu je vydání alba bez jakéhokoli proma a reklamní kampaně takřka ze dne na den

  • Fightcast – Siamesian

    2.11.2014

    Zajus

    Fightcast - Siamesian

    U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky. První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct.

  • Garden of Grief – Endstation

    1.11.2014

    H.

    Garden of Grief - Endstation

    Klidně můžete znát tisíce black metalových skupin, ale pořád bude mnohem více tisíců těch, o nichž nemáte ani tušení. Právě do druhé zmiňované sorty u mě až donedávna spadali taktéž Rakušané Garden of Grief… tedy, lépe řečeno Rakušan. Garden of Grief na první pohled nijak zvlášť nevybočuje z dlouhatánské řady black metalových formací. Jde o jednočlenný projekt v režii jistého Boroniana Sturmfelse (jen tak mimochodem bývalý člen Locus Neminis, o nichž se tu již kdysi psalo), jenž black metal kombinuje s doteky ambientu. Logo kapely pak nenakreslil nikdo jiný než Christophe Szpajdel, což je sice v tomhle oboru legenda, ale jeho loga má tolik kapel, že to už pomalu ani není vtipné.

  • Cannibal Corpse – A Skeletal Domain

    31.10.2014

    nK_!

    Cannibal Corpse - A Skeletal Domain

    S železnou pravidelností a precizností nás floridští řezníci Cannibal Corpse zásobují každé dva až tři roky novou deskou, kterých mají dosud na kontě již třináct. Ta poslední, “A Skleletal Domain”, vyšla letos v září pod hlavičkou Metal Blade Records (ostatně jako i všechna předchozí alba) a nutno podotknout, že jde o velmi šťavnatý a řádně nabroušený zákuseček. Ani po 26leté kariéře to parta kolem Alexe Webstera (baskytara) nehodlá zabalit a dále svým fanouškům káže svůj typický gore/death metal. Což zní možná dost upoceně a nudně, ale kupodivu ani po tolika letech Cannibal Corpse neztrácejí dech a svým neskutečně fenomenálním pojetím žánru se stále drží na pomyslné špici. Kapel, které hrají více než čtvrt století a během svého fungování nenahrály ani jedno špatné album, ...

  • Kattah – Lapis Lazuli

    31.10.2014

    Ježura

    Kattah - Lapis Lazuli

    Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky… Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky “Lapis Lazuli” se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný. Zádrhel je už v tom pojmu “power metal”. “Lapis Lazuli” totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší.

  • Atrum tempestas – Néant

    30.10.2014

    H.

    Atrum tempestas - Neant

    Pokud vám jméno Atrum Tempestas nic neříká, žádný stres. Nejedná se o žádnou legendu, kultovku nebo dobře skrytý klenot avantgardy či undergroundu. Atrum Tempestas je prostě normální začínající kapela, jež má sice na křížku už sedm roků a působí v ní muzikanti, kteří za sebou něco mají, přesto všechno toho pod tímhle jménem ještě příliš nepředvedli – to nemyslím ve špatném slova smyslu, každá skupina přece začíná od nuly, takže na tom není zhola nic špatného. Když jsem už nakousl, že zde působí zkušení muzikanti, tak tu myšlenku hned dokončíme. Atrum Tempestas je duo, jehož jednu polovinu tvoří Juha-Matti Perttunen, který má ve svém portfoliu docela slušnou řádku kapel

  • Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators – World on Fire

    29.10.2014

    Kaša

    Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators - World on Fire

    Povídání o Saulu Hudsonovi, známém spíše jako Slash, nelze nezačít u Gun n’ Roses. Je tomu již 27 let, co se tento kudrnatý kytarista stal jedním z poznávacích znamení party s frackovitým Axelem Rosem v čele. Svými melodickými kytarovými kudrlinkami zabrušoval ostré hrany nespoutaného rock’n’rollu, s jakým tato legenda přišla na debutovém albu “Appetite for Destruction”, a okamžitě se stal jednou z největších ikon kytarového řemesla v tvrdé muzice. Následnou historií Guns n’ Roses a samotným odchodem Slashe z řad kapely se zabývat nemusím, protože pro skalní fanoušky je to dodnes propírané téma, o němž už sepsaly celé archy papírů, ovšem z hudebního hlediska je hlavní, že Slash na hudbu nezanevřel a od té doby se postupně vrací k samé podstatě rock’n’rollu. Načal to již s bluesem načichlými Slash’s Snakepit a pokračoval skrze hvězdné Velvet Revolver s dalším ...

  • Stench – Venture

    28.10.2014

    H.

    Stench - Venture

    Tak nějak mi připadá, že jakmile poslední dobou recenzuji death metal ze staré školy, pokaždé kafrám, že je to jenom průměr a že jsem něco podobného slyšel už tolikrát, že to znovu poslouchat nepotřebuji. Což o to, ono toho průměru statisticky opravdu nejvíce je (od toho se tomu ostatně říká průměr), takže by na tom vlastně nemělo být nic divného, nicméně jsem něco podobného za poslední měsíce psal tolikrát, že by leckoho mohla napadnout dotěrná otázka, jestli vůbec existuje nějaký oldschool death metal, který by se mi líbil, a jestli ano, tak sakra jaký. A zcela upřímně říkám, že by to vůbec nebyla špatná otázka. Mám však na ni docela jednoznačnou odpověď – “Venture”.

  • Nuklear Frost – Subjugation

    28.10.2014

    H.

    Nuklear Frost - Subjugation

    Nukleární mráz… víc zlý název už jen těžko vymyslíte. Maximálně tak, že byste tam přidali ještě nějaký holocaust nebo něco na ten způsob (i když, i ten se objeví, byť jen v názvu songu). Nicméně i tak už jen z názvu Nuklear Frost páchne black metalová misantropie na sto honů, ale proč ne, alespoň to není nic se Satanem. Pokud by ovšem i přes název někdo tápal, hodně ponurý obal by jej měl přesvědčit, že očekávat nějakou sluníčkovou produkci rozhodně není na místě. Jakkoliv se však obálka, která je ve své jednoduchosti silná, skoro až nepříjemná, tváří, že by i samotná hudební náplň desky “Subjugation” mohla být jen pro silné nátury, ve skutečnosti Nuklear Frost nehrají až takový extrém

  • Jig-Ai – Rising Sun Carnage

    27.10.2014

    nK_!

    Jig-Ai - Rising Sun Carnage

    Jig-Ai je na české goregrindové scéně již celkem prověřené jméno a není tedy divu, že leckdo očekával, s čím tihle veteráni po dlouhých šesti letech odmlky přijdou. Přišli s fošnou nazvanou “Rising Sun Carnage”, a jestliže si mohu hned v úvodu dovolit srovnání s předchozími dvěma alby (jmenovitě “Jig-Ai” a “Katana Orgy”), jde momentálně o nejprůměrnější (schválně nepoužívám jiný výraz) desku v jejich kariéře. Proč, to si povíme vzápětí. Na Jig-Ai jsem ujížděl už “v mládí”, kdy se mé ušní bubínky teprve seznamovaly s extrémnější muzikou a zároveň nebyly tak vybíravé. Ne, že by na Jig-Ai bylo něco špatného, to vůbec ne.

  • Heretical – Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs

    27.10.2014

    H.

    Heretical - Daemonarchrist

    Itálie je země, jejíž metalová muzika měla vždycky velice blízko k epičnosti a koketovala s orchestrálností. Nádherným důkazem tohoto tvrzení je celá místní power metalová klika, kde se to různými symfonickými kudrlinkami jen hemží. Tato epika ovšem nepromlouvá jen do podobných měkčích subžánrů, ale i do těch extrémnějších. Jedním příkladem z mnoha pak může být třeba sicilská smečka Heretical. Heretical ovšem nejsou žádná zelenáči – jejich vznik se datuje už do roku 1996, ale ve skutečnosti vznikli ještě o něco dříve pod jiným názvem. Své první desky pak vydali okolo přelomu tisíciletí, ale poté se na mnoho let odmlčeli a s výjimkou jednoho EP z roku 2004 nevydali vlastně nic zajímavého.

  • Seneron – Parasites and Poets

    26.10.2014

    Ježura

    Seneron - Parasites and Poets

    Pokud Sicmaggot čtete opravdu poctivě, pak si jistě pamatujete, že v rubrice minirecenzí před časem proběhlo EP “Order Restored” od britské kapely Seneron… Ne, kecám, samozřejmě nečekám, že by si to kdokoli pamatoval, když jsem se musel dlouze rozvzpomínat i já sám, a to jsem to tehdy psal, nicméně faktem zůstává, že tehdejší premiéra Seneron na našich stránkách má nyní pokračování. Kapele totiž vyšlo debutové album “Parasites and Poets” a právě o něm si dnes trochu popovídáme. Ještě než se do toho pustíme, bych se s dovolením na chvíli vrátil ke jmenovanému ípku. Pokud si dobře vzpomínám (dobře, znovu jsem si to po sobě přečetl), Seneron na mě s “Order Restored” žádný velký dojem neudělali, ale přesto z toho nakonec vyšli s relativně čistým štítem, protože čtvrthodinová jednohubka i přes nulovou originalitu nabídla pár ...

  • My Own Ghost – Love Kills

    25.10.2014

    Skvrn

    My Own Ghost - Love Kills

    Není žádným tajemstvím, že oblast Beneluxu je nesmírně bohatá na rock/metalové kapely se zpěvačkou za mikrofonem. Ne, že by se tradičnějším metalovým destinacím v tomto odvětví nedařilo kvalitativně sekundovat, ale co se týče kvantity, tady Benelux v čele s Nizozemím kraluje. A jak už úvod naznačuje, opět se do západní Evropy podíváme, tentokrát do méně provařeného Lucemburska. Mé znalosti v tomto hudebním žánru jsou dosti omezené, ale i tak mi něco dávají tušit, že bandy s dívkou v čele jdou i tady na dračku. Z lucemburského velkovévodství znám už jen jednu další kapelu, význačné neofolk/martial industrialisty Rome. Jenže ti zřejmě ve velkém nejedou.

  • Sedna – Sedna

    24.10.2014

    Stick

    Sedna - Sedna

    Trojčlenná Sedna ze slunné Itálie nepatří zrovna ke známým spolkům. Pravda, oni ani nejspíš neměli zas tolik možností se představit evropskému (potažmo světovému) publiku. Existují od roku 2009 a mimo letošní eponymní debutové desky, kterou před nedávnem přijeli představit do Prahy do dejvické Klubovny, kde vystoupili společně s Abaton, mají na kontě akorát tři roky staré demo. Už to ale slibovalo, že půjde o poměrně zajímavý materiál. A plnohodnotný debut tuto domněnku potvrzuje. Jak vlastně jejich muziku klasifikovat? Tři plnohodnotné skladby, jedna mezihra a máme výsledný čas nahrávky 54 minut, takže to může docela zavánět při prvním pohledu průserem.

  • HammerFall – (r)Evolution

    23.10.2014

    H.

    HammerFall - rEvolution

    Hemrfól, Hammerfail, Kemrfall… těch rádoby vtipných zkomolenin by šla určitě vymyslet ještě tuna, ale ve skutečnosti se ta kapela přece jenom jmenuje HammerFall a před nějakými 15 a více lety patřila k největším nadějím heavy metalu. V době, kdy klasický metal nebyl zrovna na výsluní popularity, začali tihle Švédové kovat ten nejtypičtější heavy/power, jaký si jen člověk dokáže představit, ale ve skutečnosti to vlastně nebyla vůbec špatná muzika a HammerFall s ní také slavili úspěch. Postupem času z naděje vyrostla stálice, která má své místo na heavy metalové mapě už dávno jisté a která svým způsobem přesáhla i hranice svého stylu, čehož je důkazem pravidelné umisťování na předních pozicích v žebříčcích prodejnosti ve své domovské zemi. Nicméně jak se ukázalo, i tato pozice se může lehce zaviklat a není neotřesitelná – důkazem ...

  • Slup – Dramatorgie

    23.10.2014

    H.

    Slup - Dramatorgie

    Ačkoliv slovíčko “slup” vypadá, jako že člověk něco slupnul, ve skutečnosti je Slup malá vesnička v jihomoravském kraji nedaleko Znojma. Osobně jsem tam nikdy v životě nebyl, nicméně podle všemocné Wikipedie zde nežije ani 500 obyvatel a podle mapy se tu nachází jeden kostel, jeden vodní mlýn a jedna autobusová zastávka. No, a kromě toho je Slup ještě taky grindová smečka z Brna… Ačkoliv jsem v prvním odstavci věnoval víc prostoru obci Slup než kapele Slup, nemusíte se bát, že bychom se snad přeorientovávali na zeměpisnou stránku, protože si přece jenom budeme dále povídat spíše o té skupině. Slup brázdí vody undergroundu už nějakých pět let, během nichž odehráli necelé čtyři desítky akcí, vydali dvě vlastní fošny “Mimo mísu” (2012) a aktuální “Dramatorgie”

  • The Unchaining – Ruins at Dusk

    22.10.2014

    H.

    The Unchaining - Ruins at Dusk

    Víte o tom, že nuda čas od času není vůbec špatná věc? Traduje se sice opak, ale ve skutečnosti vůbec není od věci se tu a tam pořádně zanudit. Protože je mi jasné, že jste jistě všichni lidé, kteří mají spoustu kamarádů, umí se bavit, užívat si života a nudu ani nemáte ve slovníku, budu tak hodný, že vás teď chvíli budu nudit já. A jaký může být nudnější začátek recenze než to, že si představíme recenzovanou kapelu? Projekt The Unchaining pochází z Itálie a doposud má na kontě tři alba – z loňského roku dva zářezy “Wandering Through the Landscapes of Mind” a “Ruins at Dusk”, letos pak přibyl do rodiny třetí kousek s názvem “Fornost Erain”. Pokud byste ovšem čekali, že si nyní povíme něco o posledním ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy