Ill Omen – Æ.Thy.Rift 19.5.2016 Metacyclosynchrotron  Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to ... The Visit – Through Darkness into Light 18.5.2016 Skvrn  Dnešní recenzi nemohu začít jinak než dvěma slovy: Musk Ox. Jestliže tápete a nevíte, kam mířím, vězte, že jde – krom anglického výrazu pro pižmoně – o kanadskou kapelu vyjadřující se skrze tóny na pomezí neofolku a komorní hudby. Několik měsíců nazpět se na našich stránkách objevila recenze, poté i rozhovor, tudíž chcete-li, podívejte se, případně poslechněte, je to vážně fajn muzika. Ovšem zpět ke dnešnímu dni a tomuto textu. Ten patří debutové desce „Through Darkness into Light“ z pera kanadského dua The Visit, které s spojuje Musk Ox nejen země původu, ale spousta dalších atributů. Hlavním propojovacím článkem obou kapel je osoba violoncellisty Raphaela Weinroth-Browneho. Zatímco v rámci Musk Ox má hlavní slovo především kytarista Nathanaël Larochette a náš milý cellista se ke kapele přidal až postupem ... Goatpsalm – Downstream 17.5.2016 H.  Může se vám to zdát nefér (ono to svým způsobem nefér i je), ale většinou nijak zvlášť nehořím touhou uctívat populární (byť někdy třeba jen v omezené míře populární) kapely nebo formace, kolem nichž se vytváří hype. Kolikrát se mi už stalo, že jsem objevil nějakou skupinu, bavilo mě to, ale když si za pár let vydobyla větší věhlas, tak trochu jsem ji opustil. Samozřejmě ne čistě z principu, ale prostě nějak podvědomě mě to přestalo tak táhnout. Jestli je mi něco naopak velice sympatické, tak to jsou ty opravdu undergroundové projekty, které fungují spíše ve skrytu, a i když třeba v jistých kruzích mohou mít jméno, v obecném povědomí nejsou. Kombinace nepříliš viditelné kapely pro fajnšmekry s působivou muzikou je pro mě jakožto posluchače takřka ideální stav ... Ihsahn – Arktis. 16.5.2016 Kaša  Ještě než začnu povídání o šesté řadové desce všemocného Ihsahna, tak si trošku připravím půdu návratem o nějakých pár let zpět. Do doby, kdy před třemi lety vydával své poslední album „Das Seelenbrechen“, z jehož poslechu tehdy byla spousta lidí nespokojená. Po čtveřici sólových počinů, z nichž „After“ je dodnes obecně považováno za jakýsi vrchol Ihsahnovy hudební vize, v níž se mísí jak odkazy na jeho Emperor, tak nemálo avantgardy a progresivního přístupu, bylo „Das Seelenbrechen“ albem, na němž se rozhodl změnit přístup k uměleckému vyjadřování. A já se nedivím, že dost lidí tuhle nahrávku odsoudilo jako příliš zvláštní; že na ní té progrese a experimentálního hudebního minimalismu bylo až příliš. Jestli však nelze tomuto velikánovi něco upřít, tak je to fakt, že právě díky vlastnímu hudebnímu vizionářství a snaze neustále ... Řezník – Říše za zrcadlem 15.5.2016 H.  No, nechoďme kolem horké kaše – lídři labelu ZNK se aktuálně neukazují zrovna v životní formě. Na sklonku loňského roku docela pohořel DeSade se svou tehdy novou sólovkou „Here I Cum“, jež nabídla nezvykle slabý a nezáživný materiál. Tehdy jsem v recenzi napsal, že do té doby to byl z ústředního dua Sodoma Gomora právě on, jehož sólové věci mě bavily o chlup víc, což se po „Here I Cum“ trochu obrátilo. Předchozí Řezníkovo sólové dvojalbum „Bateman / Muzeum mentálních kuriozit“ totiž bylo i přes pár slabších momentů asi tím nejlepším, co vrchní kápo domácího horrocoru pod svým jménem doposud vydal, a nyní čerstvá novinka „Říše za zrcadlem“ tento stav měla, logicky, potvrdit. Leč nestalo a podobně jako kolega s bradkou, i M. Engele si vybírá horší chvilku. Já osobně jsem ... Joe Bonamassa – Blues of Desparation 14.5.2016 Kaša  Jestliže Joe Bonamassa s předchozím albem „Different Shades of Blue“ vstupoval do neznámé řeky a vzbuzoval prostřednictvím první kolekce ryze autorských písní nemalé obavy, tak novinka „Blues of Desperation“ je na tom už zcela jinak. Tenhle bluesrockový kytarový všeuměl před dvěma lety přesvědčil posluchačskou obec, že není jen zručný hráč a osobitý zpěvák, který se v tvorbě musel spolehnout jen na převzaté kompozice z pera svých oblíbenců, ale taky velmi dobrý skladatel, jenž dokáže utáhnout celé album bez většího zaváhání. A protože v současné době by byl návrat ke cover verzím krokem zpět, tak bylo jasné, že v tomhle trendu už bude muset Joe Bonamassa pokračovat, aby si udržel vysoké renomé, které jeho sólová alba dlouhodobě provází. S klasickým dvouletým odstupem tak přišel čas na to, aby se rodák z New ... Behexen – The Poisonous Path 13.5.2016 Metacyclosynchrotron  Když se mladý posluchač, jemuž poprvé učaroval black metal, pomalu prodírá hromadami starých i nových kapel, časem narazí na spolky, které svým fanatismem, ale rovněž i kvalitou překonávají všechen ten povrchní plebs kolem. Finští Behexen bez debat patří mezi nejzapálenější reprezentanty skutečné ďáblovy hudby a navíc se s Horna, Sargeist, Black Dawn, Satanic Warmaster, Baptism a dalšími (často méně známějšími kapelami jako Warloghe nebo Musta Surma) podíleli na jasnější definici toho, co dnes bývá obvykle považováno za typický finský black (s čímž fanoušci Archgoat, Barathrum, Impaled Nazarene či Beherit asi souhlasit nebudou, haha). Behexen také patří ke kapelám, které své fanoušky rozdělují na vícero táborů. Někdo preferuje ostřejší sound prvních dvou desek, kdy Hoath Torog ječel vysokým hlasem, jiný v kapele našel zalíbení až s třetím albem „My Soul for ... Nachtmahr – Kampfbereit 12.5.2016 H.  Thomas Rainer zjevně patří k té sortě muzikantů, kteří se neradi nudí a radši neustále makají na nové muzice. Zatímco nějací frajeři dokážou kutit jednu placku deset let, jiní to do lidí hrnou pravidelně a co dva roky pustí ven nové CDčko. Jmenovaný Rakušan patří jednoznačně do druhé jmenované množiny. A aby toho náhodou neměl málo, tak působí hned ve dvou zavedených, aktivních a pravidelně koncertujících kapelách. Hlavní působištěm jsou asi stále L’âme immortelle fungující od půlky 90. let. Ti jsou na gotické scéně už dávno profláklým pojmem… čímž neříkám, že jsou dobří. Pro mě je ta kapela neposlouchatelná, protože je to úplně kýčovitá vyjebanost. Před nějakými deseti lety se ovšem Rainer pustil do vedlejšího, na tanečnější elektroniku orientovaného projektu Nachtmahr, jenž brzy přerostl v druhou regulérní skupinu. O tom svědčí ... Nocturnal Pestilence – I, Eternity 11.5.2016 H.  Pražští Nocturnal Pestilence se na domácí scéně stihli etablovat za vcelku solidní dobu, především v oblasti hlavního města a především díky relativně hojné koncertní činnosti. Pokud někdo není vyložený salámista, co se o nic nezajímá, anebo to není vidlák, jehož rozhled začíná na hlavním pódiu Masters of Rock a končí na vedlejším pódiu Masters of Rock, tak jistě logo Nocturnal Pestilence na nějakých těch plakátech již zaznamenal. Nicméně to, že jsem trochu vidět, obecně pranic neříká o kvalitách mé hudby… Svůj debut „Evangelium aeternum“ si Nocturnal Pestilence vydali v roce 2012. V paměti to mám zapsané jako nijak zázračné, leč poslouchatelné album, jako takový lepší průměr s ambicí a s možným potenciálem do budoucna. Nicméně vás nebudu lakovat – od doby, co jsem napsal recenzi, jsem na tu placku ani nesáhnul a ... Skuggsjá – Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror 10.5.2016 H.  Skuggsjá je projekt, o němž se v posledních měsících v jistých kruzích dost mluvilo a od nějž se toho hodně čekalo. Respektive tedy od jeho debutové desky „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se hodně čekalo. Důvod je nasnadě a nepochybuji o tom, že to všichni víte, kdo za Skuggsjá stojí, ale z jistých formálních důvodů asi nejde napsat recenzi na takovouhle záležitost, aniž by padlo, kdo zde hraje. Důvod oněch vysokých očekávání pak z takového spojení vyplývají přímo automaticky. Skuggsjá je norské duo, jehož jednu polovinu tvoří Einar Selvik alias Kvitrafn, což je člověk, jenž má za sebou poměrně pestrou (black)metalovou minulost. V jeho portfoliu najdeme formace jako Gorgoroth, Jotunspor, Dead to This World či Sahg. V jednu chvíli se ovšem od black metalu poněkud odstřihl a s trochu jinou vizáží začal tvořit ... Conjuro nuclear – ♄ 9.5.2016 H.  Čím víc člověk stárne a čím víc toho slyšel, tím větší bývá nechuť vyhledávat nové kapely nebo je dokonce zařazovat mezi své největší oblíbence. Třeba si i něco nového poslechne, ale v momentě, když už slyšel tisíce desek a máloco jej překvapí, se nakonec stejně vrátí k tomu, že si vystačí se svou už dávno definovanou enklávou takzvaných srdcovek a dalších oblíbenců. Vkus zatuhne jak beton, stane se neprostupným monolitem a uzavřenou elitní společností, jež do svých řad nechce pouštět žádné novice. To není nutně špatně, spíš je to přirozený proces, a i když já sám ještě nejsem nějaká stařešina a takové to objevování má pro mě stále jisté kouzlo, už to také začínám pociťovat. Důkazem budiž třeba to, že jen málokterý objev je ... Zakk Wylde – Book of Shadows II 8.5.2016 Kaša  Zakk Wylde si sice již léta buduje image zarostlého a drsného dřevorubce, s nímž byste si nechtěli nic začít, ale zkušenějšího posluchače by nemělo překvapit, že se rozhodl vydat sólové album „Book of Shadows II“, jež obsahuje výhradně akustický materiál plný baladický kousků bez kytarového hřmění. Přestože chápu, že ne každý má na paměti dvacet let starou prvotinu „Book of Shadows“, jíž si tehdy Zakk vyplnil období mezi Ozzyho „Ozzmosis“ a prvním albem své domoviny Black Label Society, tak právě na albech své vlastní kapely, v níž je samozřejmě on tím hlavním tahounem, se občas dostane na nějakou tu tesknou baladu, které mají posluchačům odlehčit od hromady kytarových riffů, sól a kvílení, jež ze svého Les Paula s motivem černobílého terče pravidelně trousí. Což o to, takhle ... Entombed A. D. – Dead Dawn 7.5.2016 Kaša  O problémech, jimiž si prošla severská veličina Entombed a které vedly ke vzniku dvou odnoží této kapely, toho již bylo napsáno dost. Nebudu tedy příliš zdržovat a vezmu to spíš jen cvičně, aby se i neznalí dostali do obrazu prostřednictvím těch hlavních událostí. Před vydáním předchozího alba „Back to the Front“ se v táboře Entombed rozešly dvě hlavní persóny, zpěvák Lars-Göran Petrov a kytarista Alex Hellid, kteří měli každý jinou představu o směřování svého dítka. To je samo o sobě událost nijak příznivá pro fanoušky dané kapely, nicméně výsledkem je to, že L-G Petrov si založil svoji vlastní verzi této stálice a ta se nápadně podobá tomu, co Entombed do té doby tvořili ještě pod svým původním jménem. To Alex Hellid sliboval svou verzi Entombed takřka ihned ... Liveevil – Blacktracks 6.5.2016 H.  Liveevil nikdy nebyli nějakou extrémně chytrou a hlubokou kapelou. Jakkoliv se to třeba Petrovi Staňkovi nemusí líbit a v rozhovorech bude vykládat, že si polepšil, po hudební stránce se po svém (pravda, nedobrovolném) odchodu ze Silent Stream of Godless Elegy vydal v rámci Liveevil k větší jednoduchosti a, řekněme, do méně intelektuálně náročnějších vod. Tak to je. Nicméně ačkoliv jsem tvrdil, že Liveevil nejsou a nikdy nebyli žádní velcí filozofové, rozhodně tím neříkám, že to je nutně špatná kapela. Naopak, mě jejich electro metal s proklatě chytlavými refrény vždycky docela bavil a i minulé album „3 Altering“ jsem si navzdory některým výhradám vlastně užil. Ale tím spíš nepochopitelné mi přijde to, jakým způsobem zní „Blacktracks“… Nebudu to nijak prodlužovat ani chodit kolem horké kaše – „Blacktracks“ ... Hakka Muggies – MDCCXLVI 5.5.2016 Atreides  Nedá se říct, že by česká celticrocková scéna v posledních letech překypovala aktivitou. Spíš naopak, když se nějaká z domácích kapel zpracovávajících irské, skotské či bretaňské lidovky rozhoupe k vydání alba, je to skoro zázrak. V případě Hakka Muggies se na pokračovatele druhé desky „Feed the Fairies“ čekalo šest let – z části i proto, že se věnovala sbírce povídek „Svatba v městě Glasgow“, které doplnila minialbem, či spolupráci na audioknize „Stín Černého hvozdu“. Pražská smečka si zkrátka žije vlastním životem, takže nezbývalo než čekat, následně vydržet dva roky nahrávání novinky, a ejhle: „MDCCXLVI“ je na světě. Prve je třeba se zastavit u formátu, jenž je nejen na naší kotlinu poměrně netradiční. Nemluvím (o jinak velice fešném) gatefoldu, v němž je uložený disk a ilustrovaný booklet s texty, jako spíš o flashdisku, na němž je nejen aktuální deska, ale ... Sacrilegium – Anima Lucifera 4.5.2016 H.  Návraty starých a dávno nefungujících kapel zpátky na scénu jsou vždycky zvláštní. Nemluvím teď o tom, když nějací píčuskové ohlásí rozpad a za rok jakože comeback… to je jen pozéřina na přitáhnutí pozornosti. Mám tím na mysli formace, jež hluboko v minulosti něco dokázaly, pak se různými kličkami osudu rozpadly, a teď se (třeba) po dvaceti letech dávají dohromady. Mnohdy to bývá zpočátku jen koncertní návrat a k natáčení nového materiálu dojde až posléze, jindy se s albem počítá už od počátku, ale vždycky je zajímavé sledovat, jak si ta která formace poradí se svým vlastním odkazem a zdali na něj dokáže navázat se ctí. Mnohdy se to povede a lze nalézt nejeden případ, kdy se nějaká skupina vrátila ve velké formě a svůj reunion si ospravedlnila; dokonce existují i ojedinělé případy, kdy se povedlo starou ... Dream Theater – The Astonishing 3.5.2016 Kaša  Třinácté studiové album zámořským progových velikánů Dream Theater, „The Astonishing“, je počin, jemuž se nelze nevěnovat. Nedokážu si totiž představit, že by člověk, jenž sleduje metalovou scénu, o něj v prvním čtvrtletí letošního roku alespoň letmo nezavadil. Ani ne tak kvůli masivní marketingové kampani nebo nadšeným reakcím pasujícím tohle ambiciózní dílo již s předstihem na trůn pro nejlepší album roku, ale kvůli rozporuplnému přijetí a bouřlivým diskuzím, jež s vydáním začaly zaplavovat internet. „The Astonishing“ je totiž bez přehánění albem, které lze buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím si nedokážu dost dobře představit, a jestli bych měl jmenovat nejkontroverznější desku letošního roku, tak v současné době mě nenapadá žádný výrazný konkurent. A čím si „The Astonishing“ zasluhuje ono rozporuplné přijetí? Nejedná se o klasické album ... Mamiffer – The World Unseen 2.5.2016 Skvrn  Faith Coloccia, Aaron Turner – dvě jména, dvě hvězdy dnešní recenze, manželé. Je-li vám povědomé jméno první zmíněné, pravděpodobně znáte i americké Mamiffer. Pakliže znáte Aarona Turnera, dost možná neznáte hudbu Mamiffer, ale už jste o něčem takovém slyšeli, jen pořádně nevíte kde. A jestli jsem doposud zapomněl na vás, ty, kterým nic neříká ani jedno ze jmen, nezoufejte. Zřejmě postačí zmínit Isis. Snad ani ne ty tisícovky blbečků hrajících si v poušti z dlouhé chvíle na vojáky, ale samozřejmě onen ikonický post-metal, jenž zřejmě nadobro dohrál v roce 2010. Aaron Turner, ústřední postava Isis, se po rozpadu kapely uhnízdil hned na několika hudebních frontách, případně v již tehdy rozjetých mimoisisovských aktivitách dále pokračoval. Takovýchto projektů je dodnes celá řada. Za zmínku rozhodně stojí třeba Old Man Gloom ... Blood Ceremony – Lord of Misrule 1.5.2016 H.  Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto je to strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. ... Torc – Tóny Annwnu 30.4.2016 H.  Torc je poměrně nová, leč agilní formace na domácí blackmetalové scéně. Z počínání spousty začínajících blackmetalových kapel je cítit jakési tápání a neschopnost se odpoutat od běžného žánrového klišé, což plodí všechny ty směšnosti jako Degoryen, Katarze a jim podobné. Torc jsou ovšem od začátku jiní než právě jmenované „perly“ a je u nich cítit, že mají schopnosti, ambice, nějakou hudební vizi a zjevně dokonce i chuť si najít „díru na trhu“ a přijít s oním pověstným vlastním ksichtem. K té „vlastnoksichtnosti“ se ještě za chvíli vrátíme, protože nejprve je nutno se zastavit u jiné věci. Ony ty schopnosti a jakási vyhranost Torc totiž nespadly jen tak z nebe. Vedle faktu, že než se skupina dopracovala ke svému debutu „Tóny Annwnu“, tak o ní bylo slyšet v rámci koncertních aktivit, je tu ještě skutečnost, ...
|
