Recenze

  • Gandreid – Nordens skalder

    21.3.2014

    H.

    Gandreid - Nordens skalder

    Jsou žánry, v nichž je ta hranice mezi dobrým a špatným velice, velice tenká, mnohdy se dokonce i stává, že čistě co do zvuku znějí nahrávky, které jsou považovány za kvalitní, a nahrávky, které jsou považovány za odpad, takřka totožně. Jedním z nádherných příkladů, kde je to parádně vidět, jsou třeba různé drone/doom/noise/experimental věci. Nicméně, jedním ze stylů, v nichž to taktéž bezesporu platí, je i black metal. Obzvláště se to týká té špinavé a undergroundové formy black metalu v duchu úplně původní podoby tohoto žánru. Mám na mysli veškeré ty garážové projekty s kanálním zvukem, kde znějí kytary spíše jako otvírání rezavé konzervy nebo vrzající schody. V některých případech je to kult, syrová atmosféra a jedná se o pravou esenci black metalu, v jiných, které na letmý poslech znějí zvukově skoro stejně, ovšem ...

  • The Wounded Kings – Consolamentum

    20.3.2014

    Atreides

    The Wounded Kings - Consolamentum

    The Wounded Kings jsou jednou z toho mála (doomových) kapel, při jejímž objevu jsem si připadal jako Alenka v říši H. P. Lovecrafta. Zatěžkané riffy, psychedelická atmosféra plná rozlitého absinthu a drog a nad tím vším hypnotický vokál – to vše jsou ingredience mojí krevní skupiny. K tvorbě kapely jsem se dostal až po masivní proměně jejích členů z roku 2011, z nichž zbyl jen zakládající Steve Mills, znám tedy jen poslední album “In the Chapel of the Black Hand” nahrané již v nové sestavě. To mě z výše vypsaných důvodů naprosto pohltilo a dlouho nepustilo. Nová deska “Consolamentum” tak byla z mého pohledu očekávanou novinkou. A to vlastně i přesto, že jsem se o vydání “Consolamentum” dozvěděl docela pozdě. Člověku se i sebelepší deska časem oposlouchá (jakkoliv se k ní může později vracet) ...

  • ††† – †††

    19.3.2014

    Kaša

    Crosses - Crosses

    Chino Moreno tedy rozhodně nezahálí. Poté, co v roce 2010 příchodem baskytaristy Sergia Vegy tak trochu restartoval se svými kumpány domovské Deftones, vydává v relativně krátkém časovém období další album svého bočního projektu, kterým boří hranice, jež mu udávalo dosavadní působení převážně ve vodách alternativního metalu, protože když už se Chino do něčeho pustí, tak si můžete být jisti, že s Deftones to – krom jeho nezaměnitelného vokálu – mít mnoho společného nebude. Po loňském debutu “Palms” stejnojmenného hvězdného spojení jeho zpěvu a instrumentální složky post-rockových velikánů Isis, jsou tady Crosses, tedy †††, abych byl přesný, protože přesně takhle sebe sama kapela (nebo spíš projekt?) stylizuje. Pojďme si na úvod říct, kdo že za ††† vlastně stojí. Krom China Morena, který je logicky hlavním lákadlem, ...

  • Lenore S. Fingers – Inner Tales

    19.3.2014

    Kaša

    Lenore S. Fingers - Inner Tales

    Myslím, že není nic jednoduššího a trefnějšího, než si takhle z kraje recenze říct něco o samotné kapele, takže přeskočím kecy kolem a pojďme rovnou na věc. Lenore S. Fingers, jak zní jméno této italské pětice z Kalábrie, za sebou nemají nikterak výjimečnou kariéru. Historie sahá teprve do roku 2010, a protože kapela neuvádí ve svém dosavadním hudebním portfóliu žádné demosnímky, EP a jiné neřadové počiny, tak aktuální deska “Inner Tales” je vůbec první možností pro posluchače, jak s jejich hudbou přijít do styku. Jakkoli bych z výše uvedeného očekával další z mnoha nezáživných alb nevyhrané kapely, které stylem “jedním uchem tam – druhým ven” po několika nezbytných posleších odložím, tak říkám, že Lenore S. Fingers se poslouchají natolik příjemně, že mluvit v jejich případě jako o jednom z mnoha není úplně ...

  • Mur – Mur

    18.3.2014

    H.

    Mur - Mur

    Pokud jste naši stránku neotevřeli poprvé v životě asi tak před pěti minutami, asi jste si už všimli, že jestli mám nějaký žánr vážně rád, je to black metal… ne nadarmo recenzuji drtivou většinu žánrových nahrávek, které se zde objeví. Ačkoliv samozřejmě poslouchám i spoustu jiných stylů a poslouchám je hodně rád, black metal pro mě už asi navždy zůstane číslem jedna, můžu jej ve všech jeho formách a bez nadsázky denně. Oproti tomu hardcore mi neříká v podstatě vůbec nic… aniž bych se chtěl dotknout jeho posluchačů, mně ty hardcorové kapely znějí všechny stejně, ale nic proti tomu, posluchačům hardcoru jistě zase přijde black metal jako vymaštěnost, takže je to v pohodě. Jenže mám setsakra rád, když se tyhle dvě věci dají dohromady… Kapel, které ...

  • Stamina – Perseverance

    16.3.2014

    Atreides

    Stamina - Perseverance

    Dlouho jsem přemýšlel, jak tuhle recenzi začít. Opravdu mě nenapadala vhodná slova, jak tuhle neznámou skvadru uvést, ale především jak popsat jejich muziku. V tom mi tahle banda z italského Salerna pořádně zavařila. Podle dostupných informací brázdí metalové vody někdy od roku 2002 a od té doby stihla vydat dvě řadovky a pár demáčů. Letos vydala třetí desku, se kterou jsem měl tu čest. Ačkoliv musím přiznat, že bych ji mnohem raději neměl. O kapele toho o moc víc vědět nepotřebujete, takže nezbývá než rozebrat, co že to mé uši nechtěly střetnout za škvár. Stamina o sobě hrdě prohlašuje něco ve stylu, že se pyšní tuze promyšlenou, progresivní muzikou, která staví na klasickém hard rocku a melodickém metalu a ke všemu je naprosto úžasně chytlavá. Nevím, jak se s progresí ...

  • Acheron – Kult des Hasses

    16.3.2014

    H.

    Acheron - Kult des Hasses

    Řekne-li se blasfemický death metal, drtivé většině lidí asi okamžitě naskočí jméno floridských řezníků Deicide v čele s ďáblem Bentonem, jenž svůj odpor ke křesťanství kdysi deklaroval vypálením obráceného kříže na čelo, nicméně se zdaleka nejedná o jedinou sebranku, jež je synonymem pro toto označení. Úplně přesně stejně by se tak dali nazvat další zámořští veteráni Acheron, kteří shodou okolností svého času rovněž začínali v Tampě na Floridě, ale nyní sídlí v Columbusu v Ohiu. Ačkoliv třeba výše zmiňovaní Deicide mají o něco větší věhlas, Acheron také nejsou žádná ořezávátka a svým pekelným death/black metalem plivou pekelnou síru přibližně stejně dlouho jako kolegové z Deicide, tedy od konce 80. let. V novém tisíciletí už ovšem fungovali spíše méně nežli více, snad dvakrát ohlásili rozpad a následně opět comeback. Osobně podobné skončíme-vrátíme se, zase ...

  • Agael – Trost

    16.3.2014

    H.

    Agael - Trost

    V případě jednočlenného projektu Agael z Německa už to vypadalo, že se mi do ruky dostane další velice zajímavá black metalová záležitost. S debutem “Hybris” z roku 2009 jsem sice tu čest neměl, ani žádné reference jsem na adresu kapely neslyšel, ale něco mi prostě napovídalo, že z tohohle by se mohla vyklubat setsakra skvělá věc. Možná v tom hrála roli třeba velice zajímavá obálka letošní novinky “Trost”, možná třeba i příslib progresivněji pojatého black metalu, možná třeba jenom prostě fakt, že mám z nějakého nevysvětlitelného důvodu zvláštní sympatie k jednočlenným black metalovým projektům, ale ať už to bylo jakkoliv, rozhodně jsem “Trost” vkládal do přehrávače s docela slušným očekáváním… Jakkoliv však mělo “Trost” svou výchozí pozici tímto přístupem značně ulehčenou, ve výsledku z té desky vlastně příliš na větvi nejsem… skoro ...

  • Temperance – Temperance

    15.3.2014

    Kaša

    Temperance - Temperance

    O pětici Temperance mluví její vlastní vydavatelská stáj jako o nové hvězdě v heavy metalovém vesmíru, což samo o sobě nic neznačí, ale aniž bych chtěl popírat pravdivost veškerých reklamních sloganů, které vydavatelství o svých svěřencích hází do placu, jsou mi podobná označení už předem synonymem k očekávání něčeho líbivého a hlavně něčeho, z čeho je naprosto zřetelná snaha stát se hvězdou. Italská parta Temperance na svém debutovém albu splňuje jen polovinu doposud vyřčeného. Nová hvězda to v žádném případě není, protože na to pánům a jedné dámě chybí něco, čím by se vymykali z řady žánrových souputníků, a když už ničím, tak alespoň překvapili genialitou poprášenou hudební produkcí, kdy by vše zapadalo na své místo, což se o eponymním debutu bohužel říct nedá. Ne, že by to byl vyložený průser, ...

  • Tortharry – Follow

    14.3.2014

    Ježura

    Tortharry - Follow

    Ať už máte domácí death metalisty Tortharry rádi či ne, jedno jim v žádném případě upřít nelze – nejsou to žádná ořezávátka, kterým by teklo mléko po bradě. Death metalové vody brázdí už od roku 1991 a za těch 23 let stihli dosáhnout nejednoho úspěchu – projeli svět, vybudovali solidní renomé vlastnímu festivalu a v neposlední řadě vydali osm řadových desek. Poslední z nich vyšla v listopadu loňského roku, jmenuje se “Follow” a právě o ní bude dnešní povídání. Nemůžu o sobě tvrdit, že bych byl na Tortharry nějakým přeborníkem, to opravdu ne, nicméně co jejich jméno registruji, spojuji si jej s nekompromisní death metalovou rubanicí a ničím jiným. A “Follow” v tomto ohledu rozhodně nedává sebemenší důvod, abych svůj názor jakkoli přehodnocoval, spíš mě v něm naopak utvrzuje. “Follow” ...

  • Van Canto – Dawn of the Brave

    13.3.2014

    nK_!

    Van Canto - Dawn of the Brave

    Po tříleté odmlce vychází německé power a cappella bandě Van Canto již pátá řadová deska nesoucí název “Dawn of the Brave”. Očekávání byla nemalá, ale po ne moc silné “Break the Silence” z roku 2011 také poměrně střízlivá. Povedlo se těmto průkopníkům nových žánrů natočit desku, která by mohla mít ambice prorazit díru do hudebního světa? Minimálně těmi skvělými covery ano. Někdo by se mohl zeptat, co znamená výraz “power a cappella”. Vysvětlím jednoduše právě na příkladu Van Canto. Na celé 51minutové stopáži “Dawn of the Brave” (a na jakékoliv jiné libovolně zvolené desce z jejich diskografie) z tradičních nástrojů neuslyšíte zhola nic, pouze bicí. Zbytek obstarávají hlasové dispozice jednotlivých členů kapely.

  • Astra – Broken Balance

    12.3.2014

    Kaša

    Astra - Broken Balance

    O italské pětici Astra, která na hudební mapě existuje někdy od začátku tisíciletí, toho hodně prozradí už jen fakt, že původně rozjížděli svou kariéru jako coverband slavných zámořských kolegů Dream Theater, což jim vydrželo dobré dva roky a byli v tom nejspíš dobří, protože vyhráli jakousi italskou soutěž, kde porazili další party se stejným posláním. S tímhle se pochopitelně nedá brázdit pódia donekonečna, takže postupem času, po sérii demosnímků, vzniklo debutové album “About Me: Through Life and Beyond” z roku 2006, na něž navazoval o tři roky mladší nástupce “From Within”. Posluchač nemusí být Columbo, aby vytušil, že tohle se prostě v budoucí (teď mluvím o vlastní) tvorbě nějakým způsobem podepíše. Protože jsem předchozí dvojici desek neslyšel, tak budu mluvit pouze o novince, která je důkazem, že podepsalo. S klidným ...

  • Azziard – Vésanie

    11.3.2014

    H.

    Azziard - Vésanie

    Black metalových kapel po světě běhají tisíce… pravda, pomalu tak polovina z nich jsou jednočlenné projekty, přičemž každý ten člověk má na triku deset skupin a pod každou z nich jedno demíčko, ale to nevadí, i tak jich je hodně. Stejně tak hodně je i death metalu – i kapel tohoto žánru jsou doslova tisíce. A – vcelku logicky – je hodně také formací, které ve své muzice spojují oba tyto styly dohromady. A právě do této sorty spadá rovněž jistá francouzská pětice, jež sebe sama nazývá jako Azziard… Azziard rozhodně nepatří mezi nějaká známá jména – alespoň tedy z našeho pohledu, protože případnou profláknutost kapely na lokální scéně posoudit vážně nedokážu. O nějaké vyložené cucáky se však nejedná, protože za sebou mají víc jak desetiletou činnost, dvě desky ...

  • Stormhold – Eyes in the Eyes

    10.3.2014

    Atreides

    Stormhold - Eyes in the Eyes

    Bělorusko vskutku není tradiční zemí pro metalové kapely. Stačí si vzpomenout, jaká aféra vznikla zakázáním koncertu německých Rammstein. Tento postoj garnitury k mírně perverznímu vystoupení kapely však nic nemění na tom, že i v zemi, v níž prakticky vládne diktatura, vznikají metalové celky velmi slušné úrovně – a to jak skladatelsky, tak i technickým zázemím. Dnes recenzované ípko “Eyes in the Eyes” od Stormhold do této kategorie zapadají na výbornou. A jak konkrétně? To by vám snad měly objasnit následující řádky. Šestičlenná smečka původem z Gomelu drhne cosi na způsob melodického death metalu. Bylo by ale chybou očekávat placku podle posledního střihu, spíše naopak. V rámci tří skladeb vám Stormhold představují tři poněkud odlišné tváře své tvorby. Nebo spíše představili, neboť tento drobný zářez do pažby přibyl do diskografie na začátku ...

  • Kampfar – Djevelmakt

    10.3.2014

    H.

    Kampfar - Djevelmakt

    Sice jsem se o tomhle svého času poměrně solidně rozepisoval už v recenzi na předcházející desku “Mare”, nicméně si myslím, že jde v historii Kampfar o natolik důležité skutečnosti, že nebude od věci se jimi probrat znovu. Jakkoliv to tedy asi většině lidí přijde nudné, i dnešní článek začneme obligátní omáčkou o minulosti kapely… Kořeny Kampfar se datují až hluboko do počátku 90. let, tedy do doby, kdy v Norsku, odkud Kampfar pocházejí, vrcholila jedna z nejextrémnějších hudebních frakcí vůbec. Kampfar (resp. i nepřímý předchůdce jejich Mock) ovšem vždy stáli trochu stranou všech nechvalně proslulých událostí, takříkajíc si hleděli svého a prim v jejich případě hrála muzika, jež se vcelku rychle vykrystalizovala do takřka skvostné podoby. Jak samotní Kampfar vždy tvrdili, jejich unikátní sound byl dán kombinací black metalových kořenů zpěváka Dolka a folkových kořenů ...

  • Viza – Aria

    9.3.2014

    Thy Mirra

    Viza - Aria

    Na začátek recenze je potřeba říci: miluju crossovery v hudbě! Slovem crossover v tomto případě myslím nějakou neobvyklou kombinaci, jako když se v jednom sešitě potká Batman s Wolverinem. Miluju crossovery v hudbě, když se setkají vlivy dvou hudebních stylů, když se u Rage Against the Machine potkává hip-hopová rytmika s kytarovým drivem nebo se u Celldwellera snoubí čistota synťáků se zrnitostí kytar. Miluju to proto, že podobné projekty do striktního světa metalu, tj. dvě kytary, basa, bicí a zpěv, vnáší oživení v podobě elementů odjinud. Ve chvíli, kdy jsem poprvé uslyšel o kapele Viza, moje srdíčko zaplesalo, rock se tady potkává s východním folklórem, to bude super! Realita se ale ne vždy setká s očekáváním. V únoru jsem se dostal na jejich koncert v Rock Café a moc mě to nebralo, což jsem přisuzoval faktu, že jsem si je nestačil ...

  • The Unguided – Fragile Immortality

    9.3.2014

    Kaša

    The Unguided - Fragile Immortality

    To jsem si zas jednou naběhl na vidle, když sem se ujal vzít si na recenzi druhé album party, která si říká The Unguided. Ačkoli, abych nekecal, můžu si za to sám, protože jsem byl upřímně zvědavý na můj vlastní názor na toto album, jehož předchůdce s titulem “Hell Frost” jsem zde jako jedno z prvních mnou recenzovaných alb odměnil dnes až přehnanými šesti body, ale znáte to, každý nějak začíná… Je zajímavé, že to, co se před dvěma lety člověku zdálo jako tuctová kýčovitá deska, která i přesto dokázala slušně zabavit, se najednou jeví jako nechutná sračka, která nejenže nestojí za koupi, ale dovolím si tvrdit, že ani za tu krádež z internetových warezů, protože “Fragile Immortality”, jak zní název druhého alba této pětice, je skrz naskrz prostoupené hudební ...

  • Skindred – Kill the Power

    8.3.2014

    Ježura

    Skindred - Kill the Power

    Velšští Skindred jsou dost unikátní formací. Alespoň já tedy nevím o žádné jiné kapele, která by ve své hudbě míchala metal s reaggae plus další hromadu slabších či silnějších hudebních vlivů. Není tedy divu, že to Skindred docela šlape a určitě si nemohou stěžovat na nedostatečnou fanouškovskou základnu, což potvrzuje mimo jiné i skutečnost, že od založení kapely uběhlo už dvanáct let a pět řadových alb. A na poslední z nich, desku “Kill the Power”, se dnes podíváme trochu blíže. Jelikož až na pár výjimek nejsem s předchozí tvorbou Skindred obeznámen, čekal jsem od “Kill the Power” v zásadě jednoduchou záležitost, ve které se rytmické a úderné kytary prolínají s typickým reggae vokálem Benjiho Webbe, která se bude příjemně poslouchat a která zabaví – a “Kill the Power” má vlastně celkem naplnila, protože ...

  • Thou Shell of Death – Sepulchral Silence

    7.3.2014

    H.

    Thou Shell of Death - Sepulchral Silence

    Jméno estonského black metalového tria Thou Shell of Death by českému posluchači, který se nebojí sledovat i undergroundovou scénu, nemuselo být neznámé, protože kapela byla již několikrát hostem na našich domácích pódiích – v loňském roce se tu objevila na několika klubových koncertech a ještě rok předtím si pak zahrála na festivalu Hell Fast Attack. V loňském roce Thou Shell of Death vydali po jednom demosnímku a split albu s německými Wedard také svou první dlouhohrající desku s názvem “Sepulchral Silence” – nyní se podíváme na to, jak to vypadá. Co se hudební náplně týče, rozhodně se nejedná o nic vyloženě složitého nebo dokonce dříve neslyšeného. Ten model black metalu, s nímž se Thou Shell of Death jali sami sebe prezentovat, v zásadě rozhodně není ničím vysloveně originálním. Jaký ten recept tedy je? Muzika ...

  • Grenouer – Blood on the Face

    6.3.2014

    Kaša

    Grenouer - Blood on the Face

    Je to možná tak trochu nespravedlivé, ale od mladých začínajících kapel zpravidla nečekám vyloženě překvapivé výkony, takže už tak nějak střízlivě přistupuji k jejich albům s očekáváním standardní porce žánrově nijak oslnujícího přednesu, což je přesně ten přístup, s nímž jsem šel do loňského počinu ruské pětice Grenouer s titulem “Blood on the Face”. Jaké překvapení jsem pak zažil, když jsem nahlédl do diskografie a zjistil, že poslední album je již sedmým počinem této party, která tak logicky nepatří mezi výtvory nedávné doby; historie Grenouer sahá až do počátku devadesátých let, kdy jako špinavá formace vezoucí se na vlně thrash/death metalu staré Sepultury šířila zkázu prostřednictím demosnímků s názvy “Death of a Bite” či “Fiery Swans”. Od té doby už uběhla pěkná řádka let a stejně tak se (i díky ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy