Disturbed – Immortalized 12.10.2015 nK_!  Pět let je hodně dlouhá doba, za kterou se může změnit spousta věcí. V osobním životě například přítelkyně, zdravotní stav nebo velikost temenního letiště. V případě hudebních uskupení může někdy pětiletá pauza pozitivně přispět k tvůrčímu procesu. Oblíbení Američané Disturbed, jejichž předchozí dvě desky nebyly zrovna vzorem dokonalosti, využili pětiletou odmlku bezezbytku. „Immortalized“ působí tak trochu jako blesk z čistého nebe. „Indestructible“ z roku 2008 navázalo na megaúspěch o tři roky staršího počinu „Ten Thousand Fists“ (pro nějž má autor textu též slabost), samo o sobě ale moc dobrý materiál až na několik výjimek nepřineslo. Dva roky poté vyšlo „Asylum“, velmi rozporuplně přijatá a nejslabší deska do té doby téměř nedotknutelných Disturbed. Ani se nedivím, že se potom kluci rozhodli dát tak dlouhého šlofíka, protože jestli se něčím „Asylum“ skutečně vyznačovalo, ... Plage – Den kristne stank 11.10.2015 H.  Plage je další z mnoha black metalových formací, které v letošním roce vydaly svou debutovou desku. Za touto mezinárodní skupinou, jež je tvořena muzikanty z Německa a Dánska, ovšem nestojí úplní zelenáči. Základní stavební kameny Plage byly položeny v roce 2011, kdy kapelu založili dva Němci – kytarista Exord ze Suicidal Vortex a bubeník Blizzard z o něco málo známějších Blackshore. Později k sobě přibrali i další hudebníky, mezi nimiž nechybí například Dán Vrede z kapely Myrd, který se však mihl i v kultovních Nocturnal Depression a figuruje v živých sestavách Angantyr a Make a Change… Kill Yourself (inu, asi ne náhodou na debutu Plage hostuje mj. Ynleborgaz, lídr obou právě jmenovaných). Plage o sobě dali prvně vědět na jaře roku 2013, …
Florence + the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful 10.10.2015 Atreides  Další loď k sešrotování. Námořní metafora na úvod však nemá s mořem společného, co by se za nehet, a víc než co jiného má co do činění s niterností a konzistencí lidské duše, potažmo jejím směřování v proudu času. Loď zkrátka není tak docela lodí a na vrakáč se nehodí (všímáte si toho rýmu, hm?) ani trochu, nicméně přesně v takovém duchu se posluchači otevírá letošní deska z dílny Florence + the Machine. Jak by se řeklo na Ostravsku, prostě život, pyčo. „How Big, How Blue, How Beautiful“ je třetím dlouhohrajícím počinem, který má britská diva Florence Welch a její občas neprávem přehlížená suita na svědomí, a přesně o něm se chci dnes bavit. Abych se vrátil k úvodu – když pominu jasně čitelnou vodní paralelu v podobě úvodní písně „Ship to Wreck“, Florence dostála svým ... Bloody Lair – Behind the Gates of Terror 9.10.2015 H.  Bloody Lair brázdí českým black metalovým podzemím už nějaký ten pátek. Občas jsou vidět trochu víc (vzpomínám si, že jeden čas bylo jejich logo na plakátu pomalu každé druhé black metalové akce), občas třeba na pár měsíců zmizí z očí (dost často třeba kvůli rotující sestavě, jejíž jedinou stálicí od úplných začátků je kytarista Lord Obst), nicméně obecně vzato stále fungují a tu a tam své fungování stvrdí i vydáním řadové placky… Až do letošního roku měli Bloody Lair ony řadové počiny na kontě dva. Debut „Vzestup zla“ spatřil světlo světa v roce 2009 ve velmi omezeném nákladu (tuším, že nějakých sto kousků, jestli si dobře vzpomínám) a o rok později na něj navázala druhá fošna s názvem „Total Mayhem“. Poté se Bloody Lair co do studiové tvorby odmlčeli ... Aion – Verses of Perdition 8.10.2015 H.  Skupin se jménem Aion se jen v metalovém světě nachází hned několik. Těmi asi nejznámějšími jsou japonští power metalisté (kteří jsou také asi nejdéle fungující ze všech kapel nosících tento název) nebo dnes již nefunguje gothic metalová formace z Polska. Nicméně ti Aion, o nichž si dnes budeme povídat, jsou dočista jinou kapelou. Tihle Aion jsou vlastně docela novým jménem na scéně (vznik se datuje do roku 2013) a pocházejí z jižního Švýcarska. A v porovnání s výše zmiňovanými jmenovci také produkují o poznání ostřejší muziku – Švýcaři se totiž našli ve zlém a chorobném black metalu. Přinejmenším tedy jejich letošní debutová deska „Verses of Perdition“, jež je zároveň tím prvním počinem, jaký kdy Aion vydali, se v tomto duchu nese.
Norilsk – The Idea of North 7.10.2015 Skvrn  Rozum by velel hledat doomové duo Norilsk někde na vzdáleném východě, uprostřed neprostupných vrstev sněhu ruské Sibiře. Jenže ačkoli to není úvaha úplně scestná a město Norilsk na Sibiři skutečně rok co rok promrzá, samotná kapela se usídlila v o poznání lidštějších podnebných podmínkách. Svetry, čepice a kabáty však nezahazujme, kanadský Quebec taky není místem z kategorie nejteplejších. Zpět ale k sibiřskému Norilsku. Právě jeho ulice o kanadských hudebnících leccos prozrazují. Nalezené fotky mluví za vše – těžká deprese. K fotografiím se pak oddaně připojují i fakta. Máme-li věřit věrným internetům a nejmenovaným encyklopediím, tak právě toto ruské město patří vzhledem ke špinavé těžbě k těm nejznečištěnějším na světě. No, a že se tu nacházel jeden ze sovětských gulagů a cizincova noha sem dodnes nesmí, to už je jen takový milý bonus. ... Pothead – Jointification 6.10.2015 H.  Pražští grindeři Pothead za sebou mají nějakých osm let činnosti a rovněž takovou tu klasickou neřadovou řádku demáčů a splitek, ale k první řadové fošně to dopracovali až letos prostřednictvím „Jointification“, které vyšlo na jaře. A jak už jen názvy kapely i placky napovídají, moc straight edge poslech to nebude… Veškerá prezentace a samozřejmě i muzika Pothead doslova přetéká „travní“ tématikou a zhuleneckým humorem. To je asi to nejdůležitější, co Pothead alespoň nějakým způsobem odlišuje od žánrových standardů, které se v případě grindcoru přece jen většinou nesou v gore a/nebo fekálním pojetí (budeme-li se tedy jen o té „sranda“ odnoži grindu, kam spadají i Pothead). Druhým takovým vizuálním poznávacím Pothead znamením pak je jakási stylizace do maskované gangsta „hip-hopové“ crew, takže ve finále je to celé takové sympaticky praštěné ... Deadspace – The Promise of Oblivion 5.10.2015 H.  Je sranda, jaké zdánlivě úplné voloviny mohou člověka přimět k tomu, aby si pustil muziku nějaké kapely. Vzpomínám si třeba, že jsem před nějakým časem objevil jeden hodně zajímavý black metal z Portugalska jen proto, že mě zaujaly fotky, na nichž má kapela podobné kápě jako Cult of Fire. Obdobně vtipně jsem si pustil i Deadspace – klidně se smějte, ale vlastně jediným důvodem, proč jsem si z desítek pro mě bezejmenných skupin vybral k poslechu právě tuhle, je to, že její název zní podobně jako Darkspace. Se švýcarskými kosmickými bohy však Deadspace nemají společného nic – pomineme-li tedy fakt, že hudební jádro je v obou případech black metal. Inu, tak co že jsou tedy ti Deadspace vlastně zač? Tahle aktuálně pětičlenná formace pochází z Perthu v Austrálii ... Nile – What Should Not Be Unearthed 4.10.2015 Onotius  Pokud v metalové subkultuře uslyšíte o kapele, na niž se lidé odvolávají jako na americké egyptology, dost bych se divil, kdyby nebyla řeč zrovna o technicky death metalových Nile. Tahle skupina, jež nejednoho posluchače uhranula svým specifickým projevem, vlastně mimo jiné i celkem hezky ukazuje, jak je občas žánrové dělení zavádějící. Když se řekne technický death metal, myslím, že si dnes většina lidí představí spíš kapely jako Obscura či Beyond Creation, tedy kapely disponující křišťálovým zvukem dávající na odiv naprostý instrumentální perfekcionismus s kompozicemi leckdy využívajícími i melodičtějších pasáží (občas snažících se navázet tam, kde skončily poslední desky legendárních Death). Jenomže první poslech libovolné ukázky tvorby Nile by člověka rychle vyvedl z omylu. Tady se jedná o hudbu mnohem syrovější, brutálnější, na druhou stranu ovšem také atmosferičtější. Technika a kytarová progrese je zde ... Drudkh – Борозна обірвалася 3.10.2015 H.  Drudkh jsou jasným důkazem toho, že i ve 21. století se lze prosadit i bez vysoké koncertní aktivity a internetové masáže skrze veškeré existující sociální sítě, i bez poskytování rozhovorů a bez desítek sérií fešáckých promofotek. Jasně, asi z vás nebudou superhvězdy, ale kultovního statusu ve svém žánru dosáhnout jde. Drudkh nic z toho nikdy nedělali, a přesto už dávno patří k nejznámějším black metalovým formacím Ukrajiny a jejich alba už pěkných pár roků vydává poměrně velká firma (na metalové poměry). Sice je pravda, že aktuálně už nějaké ty profily na sociálních sítích Drudkh mají, ale pokud se nemýlím, všechny spravuje právě label Season of Mist, zatímco sama kapela to má jednoduše na salámech. A i když třeba vy si o tom můžete myslet své, třeba mně je tento přístup sympatický. Vzhledem k tomu, že ... Naïve – Altra 2.10.2015 H.  Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“… Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. ... Daniel Landa – Žito 1.10.2015 H.  Daniel Landa je svým způsobem docela svérázná postavička českého hudebního rybníčku. Ať už si ale o něm jako o člověku myslíte cokoliv – ať už mu všechen ten jeho patriotismus a lehce trapnou agitaci žerete, anebo jste zarytě přesvědčeni, že to je prašivej nácek – jedna věc se mu nechat musí. Asi jen těžko lze totiž zpochybňovat, že hudební talent Landa má, což podle mě prokázal zejména v počátcích své sólové dráhy. Po rozpadu Orlíku Landa vydal hned několik velmi dobrých desek – vlastně vše, co vypustil v 90. letech, je i zpětně po tolika letech stále výborné. Postupem času však jeho tvorba začala dle mého názoru diplomaticky řečeno citelně upadat. „9mm argumentů“ z roku 2002 ještě bylo solidní nahrávkou, ale potom už je každá ... Outre – Ghost Chants 30.9.2015 H.  Před nějakou dobou jsem zde recenzoval pár velice podařených debutových desek od polských black metalových skupin – a nyní k nim přidáme ještě jednu další, která je rovněž vysoce kvalitní. Ony dříve recenzované však nezmiňuji náhodou, jelikož s některými z nich jsou Outre personálně spjati. Pokud si tedy vzpomínáte na kritiky, jež se týkaly „Into Everlasting Death“ od Eerie a „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ od Sigihl (byť druhý zmiňovaný počin je black metalový jen okrajově, ale to nyní ponechme stranou), pak vězte, že jejich členy najdete i v řadách Outre… Samotní Outre toho za sebou doposud příliš nemají – v minulosti vydali pouze jedno minialbum a také split se svými krajany Thaw (což je jen tak mimochodem také excelentní a velmi zajímavá skupina – pokud ... Leprous – The Congregation 29.9.2015 Skvrn  Kdybych měl zahájit střelbu od boku s úkolem určit, kolik let na scéně mají za sebou norští Leprous, asi bych jen neustále míjel. Pětice progresí očarovaných muzikantů totiž zodpovědně klame všemožnými prostředky. Považte onu mladickou vizáž i roky vydání zveřejněných počinů – vždyť prvotina „Tall Poppy Syndrome“ spatřila světlo zemské až v roce 2009. Faktem však je, že příštím rokem budou Leprous již 15 let v hudební pohotovosti a sousloví mladá kapela, které se kolem Norů neustále točí, už asi nebude úplně košer. Jeden by mohl namítat, že sestava se několik let usazovala a zrod současných Leprous přišel až o pár let později. Nicméně ne, zamítá se. Mimo bubeníka Baarda Kolstada zbylá trojice pobývá v Leprous již přes 10 roků a od věci zkrátka nebude mluvit o kapele ... Doomas – LaMuerte 28.9.2015 H.  Je to zvláštní, jak má člověk tendence vnímat jednotlivé kapely kolikrát dočista rozdílným způsobem. Některé mohou hrát už relativně dlouhou dobu a stejně je nějak vnitřně, asi i trochu iracionálně považuji za „nové“, zatímco jiné další toho nenahrály o moc víc, ale tak nějak mi připadají, jako kdyby se na té scéně pohybovaly skoro odjakživa. Nedokážu to vysvětlit, ani neexistuje žádný klíč, podle něhož se to dá rozlišit – je to jednoduše zcela individuální a dočista subjektivní. Přesně proto nedokážu vysvětlit, proč se pro mě slovenští doomaři s všeříkajícím názvem Doomas řadí do druhé zmiňované kategorie. Technicky vzato toho tahle parta okolo zpěváka a baskytaristy Petera Beťka příliš nenahrála, ale tak nějak mi připadá, že tu prostě jsou už strašně dlouho. Jasně, čistě co do roků ... Jarun – Pod niebem utkanym z popiołu 27.9.2015 H.  Zárodek polské skupiny Jarun se objevil již v roce 2008, kdy ji odstartoval kytarista Zagreus jako svůj původně jednočlenný projekt. Nicméně to bylo až o dva roky později, kdy k sobě přibral další muzikanty (z nichž do dnešního dne vydrželi dva) a Jarun začali fungovat jako regulérní skupina. Za letopočet, v němž na sebe tato formace výrazněji upozornila poprvé, se ovšem dá považovat až rok 2012, kdy Jarun vypustili do světa velmi zajímavou debutovou desku „Wziemiozstąpienie“… Na „Wziemiozstąpienie“ Poláci předváděli cosi na pomezí black metalu a folk metalu v ne úplně tuctovém pojetí, které bychom s přimhouřenýma očima mohli nazvat mírně progresivním. A přesně v tomtéž stylu Jarun víceméně pokračují i na svém druhém dlouhohrajícím počinu, jehož název zní „Pod niebem utkanym z popiołu“. Abych řekl pravdu, byl jsem na druhé album poměrně zvědavý, jelikož ... Iron Maiden – The Book of Souls 26.9.2015 H.  Asi nikdo se nebude přít o tom, že Iron Maiden patří k největším metalovým kapelám, které se kdy na naší planetě objevily. Není tedy divu, že kdykoliv tihle legendární Britové vydávají novou desku, jedná se o jednu z nejočekávanějších událostí daného roku. A úplně stejná očekávání samozřejmě neminula ani nejnovější, celkově již 16. dlouhohrající počin s názvem „The Book of Souls“, který je venku od začátku září… Iron Maiden jsou v jedné věci výjimeční – na rozdíl od většiny legendárních skupin nemají potřebu stále dokola točit variace na své několik desítek let staré klasiky. „Železné panně“ se totiž povedlo to, co se povede jen málokomu – aniž by se zpronevěřili svému stylu, typickému rukopisu a charakteristickému zvuku, dokázali utéct vyčpělosti, díky čemuž jsou i alba z jejich současné éry (čímž mám na mysli od návratu Bruce Dickinsona ... Strigaskór Nr. 42 – Armadillo 25.9.2015 Atreides  Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí. Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm ... Downfall of Nur – Umbras de Barbagia 24.9.2015 H.  Downfall of Nur je projekt, kvůli němuž by měli zpozornět všichni uctívači atmosféry v hudbě, protože – prozradím to rovnou, abyste taky jednou hned věděli, že ty plky má cenu číst – tahle záležitost rozhodně stojí za to. Ale kdo by to byl řekl, že jedna z nejvýraznějších atmosfér letošního roku přijde z Argentiny? Inu, pro ty z nás, kteří zachytili již loňské, velice zajímavé EP „Umbras e forestas“, to překvapení asi není. Už tohle minialbum, jemuž předcházel pouze demosnímek z roku 2013, k němuž je datován i oficiální vznik Downfall of Nur, totiž bylo tuze zajímavé a nabídlo velmi silnou atmosférou. A co tehdy bylo na „Umbras e forestas“ naznačeno, to dlouhohrající debut „Umbras de Barbagia“ do puntíku stvrzuje. „Umbras e forestas“ i „Umbras de Barbagia“ mají ... Motörhead – Bad Magic 23.9.2015 Kaša  Když jsem před dvěma lety sepisoval recenzi posledního alba Motörhead, „Aftershock“, vyjádřil jsem slabé pochybnosti nad Lemmyho pověstnou aurou nesmrtelného barda, kterého nic neskolí. Právě v tom roce se začaly objevovat první zvěsti, že s legendou těžkého kovu není vše v naprostém pořádku, a přestože tyto zprávy v uplynulých dvou letech neutichaly, naopak to s Lemmyho zdravím vypadá bohužel ještě o něco hůře, tak ten chlap je stále tady a dál si natáčí ve studiu a snaží se živě vystupovat. Lemmy je prostě legenda, a ať už si o jeho aktuální kondici, kdy díky častému rušení a předčasnému ukončování koncertů tak trochu podkopává svoji pozici pro důstojný odchod do hudebního důchodu, myslím cokoli, tak studiově je to pořád ten samý bastard, který se svými Motörhead nedělá žádné ústupky. Tahle ...
|
