Cultus Profano – Accursed Possession 22.9.2020 Dantez  Cultus Profano jsou poměrně novým jménem na poli black metalu. Dvojice Strzyga a Advorsus zvěstují své rouhání z mrazivých dálav jižní Kalifornie od roku 2016, kdy se představili prostřednictvím dema „Sacramentum Obscurus“. Tři skladby z něj se později objevily na stejnojmenné prvotině. Debut nabídl k poslechu tuctový materiál po vzoru finské školy. Styl produkce, songwriting i vokály navazují na stálice jako Behexen nebo Horna. A i když je „Sacramentum Obscurus“ dobře zvládnutým řemeslem s několika vyvedenými riffy, po pár rotacích k dalším návratům neláká.
Blasphamagoatachrist – Bastardizing the Purity 21.9.2020 Metacyclosynchrotron  Blasphamagoatachrist je podle mého názoru dost debilní název, ale svůj účel plní. Jedná se totiž o kapelu borců z Blasphemy, Goatpenis a Antichrist. Nezaměnitelný barbarský vokál nepatří nikomu jinému než kulťákovi pod pseudonymem Nocturnal Grave Desecrator and Black Winds. Tvůrčí duo, jež tady mučí struny, pochází z Goatpenis a Virrugus se Sabbaothem se nechali překřtít jako Tyrant Virrugus of the Arcane Rites of Blood Lust a Sabbaoth of the Blood Moon Powerlifting Legion. Sestavu uzavírá bubeník Incinerator of Lacerated Angels and Coffin Destruction. Kultu satanského skinheadství a blackmetalového vzpírání bylo učiněno zadost.
The Spirit Cabinet – Bloodlines 19.9.2020 H.  Heavy metalu se zde věnujeme méně, než bychom asi měli. Nemluvím samozřejmě o uhlazených pičovinkách ze stájí labelů jako Nuclear Blast, Napalm Records a jim podobných. Na mysli mám špinavý a syrový heavy metal, jehož dřevní aura by měla uspokojit každého příznivce oldschool metalu, starých pořádků a tradičních postupů. The Spirit Cabinet možná nejsou tím nejlepší příkladem popisovaného ortodoxního vyznávání heavymetalového tradicionalismu, ale zcela jistě mohou posloužit jako příklad, že i v tomto ranku se nechá nalézt zajímavá muzika, jejíž zájem nekončí u draků, kožených slipů, naolejovaných bradavek a klopení pivo-chcanek na vidláckém festivalu.
Almyrkvi / The Ruins of Beverast – split 18.9.2020 H.  Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning Beloveth i Almyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.
BackxWash – God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It 16.9.2020 Dantez  Pokud Dälek pootevřeli vrata noise rapu, Death Grips je rozkopli dokořán. Subžánr od té doby hostí desítky projektů, z nichž se valná většina vykrádá navzájem. Stále se ale najdou jména, která fúzi hluku a rapu dokážou uchopit svérázným způsobem. Patří zde například JPEGMAFIA, Clipping nebo právě BackxWash. „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“ je sice druhým plnohodnotným počinem kanadského umělce, jde každopádně o první desku, která se dostává k širšímu hudebnímu obecenstvu. Novinka je navíc zvukově konzistentnější a produkčně zdatnější.
Obskuritatem – Hronika iz mraka 15.9.2020 Metacyclosynchrotron  Jelikož nejsme sračinky, co o black metalu mudrují bez dostatečného rozhledu a porozumění, tak to pochopitelně není poprvé, co píšeme o nějaké bosenské černotě. Ostatně hnusným, blackovým surovostem tady věnujeme dost prostoru, a jelikož Black Plague Circle v čele s Obskuritatem umí, tak tu prostě patří. Od poslední, mnou opěvované desky „U kraljevstvu mrtvih…“ uplynuly tři roky. Ty Obskuritatem vyplnili dvouskladbovým EP „Nekrofilm“ a dvěma tituly, se kterými se kapela ohlédla za prvními roky svého působení. Nyní, když píšu recenzi, tak vidím, že jim také vyšla kolaborační kazeta s Nidernes, kteří letos vydali i slušnou deskou „Darkness Cenotaph“.
Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer 13.9.2020 H.  Původem ruská hudebnice Alina Antonova, která aktuálně přebývá v Praze a která je v hudebním světě známá spíše jako Lamia Vox, vydala své předešlé album „Sigillum Diaboli“ už před sedmi lety. To je poměrně dlouhá doba, takže se snad dá říct, že si holka dala se svou novou deskou dost záležet. Nedá se úplně tvrdit, že v mezičase jako by Lamia Vox neexistovala, místy o ní slyšet bylo. Ať už třeba z hlediska live vystoupení, tak i z hlediska dalších kolaborací. V roce 2014 přispěla audio doprovodem ke knize „Inlumaeh“ od Krista Morta. Na metalovém poli nešlo moc přehlédnout její kolaboraci s norskými Mare na jejich debutové dlouhohrající desce „Ebony Tower“.
Naglfar – Cerecloth 12.9.2020 H.  Hromadě hudebních skupin hrajících hromadu let se stává, že zkraje své kariéry vydávají alba relativně rychle, ale postupem času kadence nových nahrávek slábne a v době, kdy už se o kapele mluví jako o veteránech, vychází jedna deska za hromadu let. Podobným vývojem útlumu intenzity aktivity si prošlo tolik formací, že to lze myslím považovat za docela přirozenou věc, jíž se vymykají jen výjimky. Švédští Naglfar sice nikdy nepatřili ke kapelám, jež by desky posílaly ven rok co rok, přesto dřív dokázali skládat rychleji. Třeba v letech 2003 až 2007 dávali ven nové album co druhý rok, a přitom se pořád jednalo o slušné počiny.
Human Impact – Human Impact 10.9.2020 Cnuk  Označení superkapela se používá v případech, kdy se více slavných lidí spojí v utvoření jednoho nového projektu nebo rovnou kapely. V mezích noise rocku by se tímto termínem dala jistě označit také čerstvě vzniklá formace Human Impact. V ní se setkávají Chris Spencer (Unsane), Jim Coleman (Cop Shoot Cop), Chris Pravdica (Swans) a Phil Puleo (Cop Shoot Cop, Swans). Za mě slušná sestava. Cop Shoot Cop byli kultovka z devadesátek, no a zbylá dvě jména snad netřeba představovat. Přátelství Spencera s Colemanem sahá už hluboko do let devadesátých. Po ukončení činnosti Unsane minulého roku, tak zřejmě konečně vznikla vhodná příležitost na to něco spolu udělat. No a nepřidalo se k nim nic míň než rytmická sekce Swans.
Wilczyca – Horda 8.9.2020 H.  Wilczyca znamená v polštině „vlčice“. Mimo jiné je to také název ceněného polského hororu z 1983. A docela čerstvě tohle slovo značí i název dvoučlenné blackmetalové smečky – asi vás nepřekvapí, že také z Polska. Wilczyca sice vznikli teprve nedávno, ale podle všeho nehodlají nijak otálet a letos už stihli vyplivnout na svět dvě řadovky. První bezejmenný počin se ven dostal v únoru na kompaktním disku se štemplem od Godz ov War Productions. Hned v dubnu už Godz ov War Productions hrnuli do éteru druhý počin „Horda“.
Elder – Omens 6.9.2020 Cnuk  K Elder jsem se naplno dostal až s minulým řadovým albem „Reflections of a Floating World“, byť jsem je poprvé poslouchal už při příležitosti vydání „Lore“. Elder však budili pozornost už daleko dříve. Ceněnou deskou je zejména „Dead Roots Stirring“, ale postupem času jsem si ještě více oblíbil prvotinu nazvanou prostě „Elder“. Kořeny kapely jsou jednoznačně v metalu, konkrétněji doom a stoner metalu. Tvrdým zářezům jako „Hexe“ nebo „Riddle of Steel“ ale dávno odzvonilo. Překvapivé je, že to vůbec nevadí. Ono co si budeme povídat, hudba Elder na prvních dvou deskách, potažmo i EPčku „Spires Burn / Release“ nebyla nijak zvlášť originální. Podle škatulky stoner / doom si asi každý dokáže lehce představit, jaké kapely z minulosti tito rodáci z Massachusetts uctívali.
Heresiarch / Antediluvian – Defleshing the Serpent Infinity 5.9.2020 Metacyclosynchrotron  O novozélandských Heresiarch jsme si tu už něco uvedli, a proto bych vás raději odkázal na recenzi jejich debutu (viz spřízněné články), kde se o kapele dozvíte vše podstatné. Jenže o Antediluvian jsme s výjimkou pár novinek nenapsali vůbec nic, a to je škoda. Každopádně vezměme to po pořádku. Splitko zmíněných kapel pojmenované „Defleshing the Serpent Infinity“ vyšlo na konci července u Iron Bonehead, o jeho vydání se v undergroundu hovořilo několik let, no a samotný výsledek je neuspokojivý. Heresiarch stvořili dvě skladby poplatné soundu představeném na dlouhé desce „Death Ordinance“ a opět tahali z toho slabšího soudku.
Vyšehrad – I. 3.9.2020 H.  Český black metal mě v letošním roce mě prozatím víc nudí, než baví. Co jsem poslouchal, to mě buď moc nezaujalo (Cult of Fire), případně jsem z toho trochu zklamaný a nemám zatím chuť poslouchat dál (Forest) nebo se rovnou jedná regulérní sračku (Koschcoroth, Purnama). Na vše zmíněné zde nakonec najdete příslušné recenze, takže podrobnosti případně najdete v nich, pokud vás zajímají. Rozšíříme-li pojem domácí scény i na kolegy Slováky, tak v té dosavadní bídě zazáří alespoň Malokarpatan, ale jinak si nevzpomínám na žádné blackmetalové album, které bych poslouchal a skutečně by mě bavilo… Až na jednu výjimku, o níž hodlám hovořit právě nyní.
Rope Sect – The Great Flood 30.8.2020 Dantez  Post-punková enigma Rope Sect zaujme hned několika způsoby – za prvé zvukem, který pojí dohromady špinavost undergroundových počinů z metalových sfér a pro post-punk neobvyklou kytarovou břitkost. Žánrový étos více připomene svižná rytmika a chladný, nezúčastněný projev vokalisty skrývajícího se pod aliasem Inmesher. Podivně působí samotná obliba Rope Sect, nepřekračuje totiž metalovou škatuli. Složení fanouškovské základny ovlivňuje fakt, že kapele dosavadní počiny vydávaly labely, které se soustředí na extrémnější hudbu. I tak je celkem s podivem, že Rope Sect nesbírají příznivce napříč žánry podobně jako Chelsea Wolfe nebo Amigo the Devil.
Serment – Chante, ô flamme de la liberté 29.8.2020 H.  Při pohledu na obálku „Chante, ô flamme de la liberté“ na člověka okamžitě dýchne atmosféra artworků Forteresse – srovnejte třeba s „Récits patriotiques“. Věřte tomu nebo ne, ale nejde o náhodou. Podobnost Serment a Forteresse ovšem nekončí jen u nálady vizuální stránky nebo podobného fontu v logu kapely. Dokonce ani nekončí u toho, že Serment stejně jako Forteresse patří k zástupcům specifického zvuku atmosférického black metalu z kanadské provincie Quebec. Obě formace jsou propojené také personálně. Serment je totiž novým vedlejším projektem Moribonda, jenž ve Forteresse působí od jejich úplného začátku.
Okkultokrati – La ilden lyse 27.8.2020 Cnuk  Kapel, co si libují v promíchávání black metalu a punku, je dost. Člověk sice musí trošku hledat, aby našel nějaké opravdu slušné, ale pár takových se najde i mezi lépe známými jmény. Takovým jsou třeba norští Okkultokrati. Ti vydávají nahrávky už deset let, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby se o nich začalo v metalovém podzemí mluvit ve větším měřítku. Důležitá je samozřejmě také kvalita a tou Okkultokrati disponují rovněž. Letošní novinka „La ilden lyse“ je už jejich pátou řadovou deskou. Z těch minulých jsem nejlépe obeznámen s minulýma dvěma, tedy „Night Jerks“ a „Raspberry Dawn“, předešlou tvorbu znám jen zběžně. Přístup Okkultokrati je na poměry běžné produkce black punku netradiční a vlastně dost osobitý.
Koniec pola – trop 26.8.2020 H.  Dobré avantgardní muziky z Polska není nikdy dost. Těch desek už vyšly desítky, ne-li malé stovky, ale pořád to nepřestává bavit. Poláci se prostě a jednoduše mohou chlubit svébytným a chytrým soundem, do jehož rámce plus mínus spadá pěkná řádka kapel a projektů, ale mnohé z nich si dokážou utvořit a pěstovat vlastní tvář i uvnitř téhle mini-scény. Podobných formací se v Polsku, zejména tom jižním, evidentně nachází bezpočet. Pořád se objevují nové a nové anebo alespoň ty stávající vydávají další desky, na nichž opět vymýšlejí působivé psí kusy / experimenty a posouvají svůj zvuk zase o kus dál.
Fides Inversa – Historia Nocturna 24.8.2020 Dantez  Fides Inversa tvořila po více než deset let dvojice Void a Omega, kteří se v jeho rámci častují dodatkem A.D.. Zatímco první jmenovaný člen propouští muzikální ventil pouze po směru Fides Inversa, Omega A.D. se pyšní několika zastoupeními v kapelách, jako jsou Blut aus Nord, Frostmoon Eclipse nebo Darvaza. Účast v Blut aus Nord bude pro většinu zásadním faktorem při rozhodování, zda dát Fides Inversa šanci. Pro recenzi je ale stěžejnější Darvaza, kde Omega A.D. tvoří agresivní black metal s nidrosia-like atmosférou po boku Wraatha (taky známého pod přízviskem Luctus), jehož hudební vyžití je podobně plodné a v mnoha ohledech dokonce zásadnější.
Cro-Mags – In the Beginning 23.8.2020 Cnuk  Kdyby se někdy měla volit největší držka hardcorové scény, žhavým kandidátem by byl určitě Harley Flanagan. Pro dodatečné posouzení stačí ostatně méně jak úvodní minutka z videoklipu „We Gotta Know“. Tenhle klip se však proslavil něčím jiným než jeho ksichty. Díky poměrně četným rotacím na MTV se v roce 1986 dostalo široké veřejnosti na obdiv, jak že to vypadá na hardcorových koncertech. Díky videu k „We Gotta Know“ se tak lidé často vůbec poprvé dovídali o moshingu nebo stage divingu. Ještě důležitější je však hudba samotná. „We Gotta Know“ je otvírák první desky Cro-Mags, „The Age of Quarrel“, která výrazně pomohla definovat newyorskou odnož hardcoru, a právě tato úvodní skladba a zejména její intro je naprostým základem a určujícím momentem celého žánru. Jestli má thrash metal „Raining ... Grave Digger – Fields of Blood 21.8.2020 Cnuk  Heavy metal a je mi zase 13. Grave Digger patří k těm kapelám, které poslouchám vůbec nejdéle. Pamatuji si dobu, kdy byly desky „The Grave Digger“ a „Rheingold“ novinkami, ale nejraději jsem stejně poslouchal alba předešlá. Díky vydání současného „Fields of Blood“ jsem diskografii hrobařů opět po čase oprášil a řeknu vám, že to tam stále je. Problémem však je, že mě už pár roků nové placky Grave Digger moc neoslovují a zpravidla se k nim nevracím. To se týká zejména posledních dvou, „Healed by Metal“ a „The Living Dead“, které fakt nemají moc co nabídnout.
|
