Recenze

  • Cranial – Dark Towers / Bright Lights

    21.5.2017

    H.

    Cranial - Dark Towers, Bright Lights

    Hodně, hodně hutně a hodně, hodně intenzivně – toť krédo, s nímž němečtí Cranial vstoupili na metalovou scénu a které praktikovali již na svém pilotním EP „Dead Ends“ z roku 2015. To navzdory debutujícímu statusu nebylo vůbec špatné a ve 22 minutách rozdělených do dvou skladeb nabídlo velmi slušný sludgový nátěr s post-metalovými vlivy. Dle obdobného receptu bavorská čtveřice pokračuje i na své dlouhohrající prvotině „Dark Towers, Bright Lights“, jisté rozdíly jsou přesto patrné. Řekl bych, že deska ještě víc sází na tuhou kytarovou stěnu, na jejíž oltář padla větší rozmanitost. Vzpomínám si, že na „Dead Ends“ těch zvolnění bylo poměrně dost; na „Dark Towers, Bright Lights“ je jich pocitově méně a nahrávka působí víc jako nezbořitelný monolit – ne nepodobný tomu z obalu alba.

  • Celestial Bodies – Spit Forth from Chaos

    17.5.2017

    H.

    Celestial Bodies - Spit Forth from Chaos

    Dovolím si – možná trochu naivně a zcela jistě domýšlivě – tvrdit, že už nepatřím mezi posluchače-začátečníky, a že když přijde na extrémní hudební produkci, tak něco málo snesu. Přesto se pořád tu a tam objeví záležitost, která člověka dokáže vyškolit a dát ješitnosti trochu na frak. Obzvláště v případě, kdy netušíte nic zlého a nejste připraveni na neúprosný akustický očistec. Když jsem se chystal si prvně pustit „Spit Forth from Chaos“, skutečně jsem neočekával něco na způsob toho, co se na desce v reálu nachází. Vlastně jsem si myslel, že od Celestial Bodies dostanu vcelku standardní black metal, a jen jsem doufal, že jeho kvality budou nadprůměrné a třeba že se objeví nějaké to zajímavé osvěžení. Jaké to překvapení, když se na začátku „The Final Covenant“ nakrátko rozezní ...

  • Sallow – I: The Great Work

    16.5.2017

    H.

    Sallow - I: The Great Work

    Neutuchající touha hledat nové akustické prožitky posluchače žene hledat další a další neokoukaná jména, leckdy i na úkor čerstvé tvorby těch již známých a prověřených skupin. Hlad po něčem, co člověk ještě nezažil a co by mu mohlo dát úplně novou zkušenost, bývá velký a možná, že i neukojitelný, což je v tomto případě jenom dobře. A přesně taková chuť objevovat mě zavedla i k zámořské formaci Sallow z města Albany, stát New York. Američané doposud vydali dva demosnímky „The Great Work“ a „Corpses & Ruins“, oba v roce 2015. Ten první jmenovaný zjevně někoho zaujal, protože jej pod svá křídla vzala německá firma Sick Man Getting Sick Records a původní kazetové vydání čistě v režii kapely na sklonku loňského roku doplnila i CD verzí a barevným ...

  • F.ormal L.ogic D.ecay – Origamystical

    15.5.2017

    H.

    F.ormal L.ogic D.ecay - Origamystical

    Hudba je zvuk. Když posloucháme hudbu, chceme slyšet něco, co zní. Nakonec je až druhotnou záležitostí, zdali jsou nám předkládané zvukové vjemy libé či nelibé, zdali se jedná o jemnou záležitost nebo agresivní metal, jestli chceme střední proud anebo radši harsh noise. Vždy chceme něco slyšet. Tedy většinou. Zdá se vám to jako zbytečně samozřejmé tvrzení? Možná to tak je, ale v žánrech, kde padají standardní struktury a konvence a začíná experimentování, je možné ledacos. Třeba si i pohrávat s tichem, tedy s přesným opakem toho, co po hudbě vyžadujeme. F.ormal L.ogic D.ecay je už dlouho působící italský projekt, jehož začátky se datují až do raných 90. let, což znamená, že Luigi Maria Mennella, jak se jmenuje jediný člen formace, za pár roků dovrší celé tři dekády akustického experimentování.

  • Yayla – Pas.to.rale

    14.5.2017

    H.

    Yayla - Pas​.​to​.​rale

    Jméno Emira Toğrula by pravidelnému čtenáři nemělo být neznámé. Tenhle původem turecký (dnes žijící ve Velké Británii, jeden čas přebýval i v Kanadě) magor je na naší stránce vcelku pravidelným objektem recenzivních choutek. Doposud se tak dělo především prostřednictvím dvou projektů. Jedním z nich je – tedy správně řečeno byl – Blliigghhtted, jehož studiová činnost již skončila, protože jeho ideová vůdkyně, textařka a zpěvačka Ruhanathanas spáchala sebevraždu. Tím druhým projektem, který se v sekci našich recenzích objevuje častěji (jen tak mimochodem, venku už je další album „Satanic Mosque“ – počítejte s tím, že ani to nás nemine), je Viranesir. Zde se jedná o arci-perverzní blackmetalové peklo, jemuž není svaté nic a nikdo. Ale to už jistě všichni víte, však se tu ty texty plné nihilismu, sebevražedných tendencí ...

  • Mord’A’Stigmata – Hope

    13.5.2017

    H.

    Mord'A'Stigmata - Hope

    Je spousta skupin, které se mi se svým postupným vývojem vzdalují. Častokrát se stává, že díky syrovosti a nespoutanosti na mě nejvíc zapůsobí demo tvorba případně první album a následný progres, zpravidla doprovázený jistým vyčištěním zvuku, mě již nedokáže tolik oslovit. Na druhou stranu jsou zde i formace, u nichž je to přesně naopak, kde právě novější tvorba dokáže nabídnout silnější posluchačský prožitek. Poláci Mord’A’Stigmata dle mého skromného názoru patří do té druhé sorty. Pro mne tím doposud nejzajímavějším, co Mord’A’Stigmata v rámci svých studiových počinů předvedli, bylo předchozí album „Ansia“ a ještě o kousek víc následné EP „Our Hearts Slow Down“. V obou případech šlo o velice kvalitní počiny, nicméně netvrdím, že to bylo něco perfektního a bezchybného.

  • Svart Crown – Abreaction

    9.5.2017

    Onotius

    Svart Crown - Abreaction

    Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad ...

  • Diapsiquir – 180°

    8.5.2017

    Metacyclosynchrotron

    Diapsiquir - 180°

    Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult). Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná ...

  • Kemerov – FMKD

    6.5.2017

    Cnuk

    Kemerov - FMKD

    Žánr death ‘n’ roll zažil největší slávu zhruba v polovině 90. let, kdy se nejedna deathmetalová kapela rozhodla obměnit svůj zvuk za užití vlivů hard rocku. Přestože se podařilo stvořit několik skutečně povedených, dnes už klasických alb, zůstal tento žánr jaksi pozapomenutý. Nutno zmínit, že ortodoxní deathmetalisté samozřejmě vyskakovali z lodi a podobné výstřelky svých oblíbených kapel brali jako zaprodání, takže se po nevoli svých fanoušků skupiny často navracely k původním kořenům. Vzhledem k tomu, že je dnes tento žánr v podstatě vzácností a kromě praotců Entombed v něm již nefiguruje žádné výraznější jméno, vítám každou příchozí death’n’rollovou recenzi s otevřenou náručí. Řekové Kemerov z města Serres vznikli roku 2013, přičemž současná sestava se ustálila o rok později. Ke konci roku 2015 vydali eponymní EPčko, stihli si zahrát po boku Rotting Christ nebo ...

  • Fell Ruin – To the Concrete Drifts

    5.5.2017

    H.

    Fell Ruin - To the Concrete Drifts

    Italské vydavatelství I, Voidhanger Records začalo letošní rok. V únoru naservírovalo tři velice dobré desky (Tome of the Unreplenished, Todesstoß, Lorn), z nichž všechny jsme si již v recenzích představili. V půli března na ně navázala další trojice zajímavých počinů, jejichž kritika je teprve před námi. Mohu předeslat, že i tyto si drží vysoko nastavenou laťku… částečně. Statistika je mrška vrtkavá, a především – ta svině proklatá funguje. Ta nám říká, že všechno nemůže být dokonalé a – aplikujeme-li to do našeho kontextu – že ne všechna alba mohou být skvělá. Dnes máme na programu právě tu nahrávku, díky níž už letošní štít I, Voidhanger Records není bez poskvrnky. V současné době dost frčí žánrová forma, jakou bychom mohli nazvat (ostatně, v mnoha recenzích jsem takové pojmenování ...

  • Inferno – Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)

    4.5.2017

    H.

    Inferno - Gnosis kardias (Of Transcension and Involution)

    V případě Inferna se přímo nabízí vytáhnout fousatou hlášku o vínu, které zraje. Já vím, že je to klišé jako prase, ale někdy i takhle základní recenzentské obraty mají své opodstatnění a sednou jak vy-víte-která-část-těla na vy-víte-které-vybavení-kuchyně. Nechci tím říct, že je stará tvorba Inferna špatná, však na něčem si smečka okolo Adramelecha svůj status jedné z nejdůležitějších domácích blackmetalových formací vybudovat musela, přesto si myslím, že v současné době je Inferno mnohem zajímavější skupinou, než jakou bývalo kdysi. Rozepisovat se o tom, jakou cestou se směřování kapely začalo v posledních letech ubírat, by bylo nošením black metalu do Norska. Pro potřebu plynulosti textu snad můžeme připomenout jen to, že příklon k chytřejšímu a atmosféričtějšímu pojetí černého kovu nesměle započatý na „Black Devotion“ byl plně rozvinut předchozí deskou „Omniabsence Filled ...

  • Gjendød – Nedstigning

    3.5.2017

    H.

    Gjendød - Nedstigning

    Podstatná část (většinou takzvaně velkých) médií a podstatná část (většinou takzvaně normálních) posluchačů demosnímky ignoruje, ale takový přístup je chybný. Na demosnímcích lze objevovat nespoutaný talent ještě v jeho zárodku, dlouho předtím, než jej objeví ostatní, a až se tak stane, můžete vítězoslavně skotačit a řvát, že vy jste tu kapelu znali už dávno. Dobrá, to byl trochu vtip, ale své nesporné kouzlo demáče jistě mají, v extrémním metalu obzvlášť. Právě na nich se totiž mnohdy objevují neurvalost a syrovost, tedy atributy v tomto žánru nanejvýš žádané, v krystalické formě a obnažené, je v nich zápal, jaký se na pozdějších dlouhohrajících deskách zpravidla vytrácí. Jedním z demosnímků, které v loňském roce dokázaly zaujmout, byl i bezejmenný počin norských Gjendød. Neříkám, že šlo o to nejlepší demíčko, jaké ten rok bylo ...

  • Goath – Luciferian Goath Ritual

    2.5.2017

    H.

    Goath - Luciferian Goath Ritual

    Německá smečka Goath byla založena na sklonku roku 2015 a v květnu 2016 se trojice z Norimberku prezentovala prvním bezejmenným demosnímkem. Nás dnes ale bude zajímat dlouhohrající debut s roztomilým názvem „Luciferian Goath Ritual“. Přestože se jedná o debutovou desku, při pohledu na fotky je zřejmé, že v Goath nepůsobí žádní náctiletí píčusové, nýbrž fotři, kteří všechny ty nábojové pásy, pyramidy a kožené vesty nosí už nějaký ten pátek. Z dřívějších působišť tria Muerte / Goathammer / Serrator mi je trochu povědomé pouze jméno Total Hate, kde působili první a třetí (ten jen v koncertní sestavě) jmenovaný, nicméně po hudební stránce kapelu podrobněji neznám. Co mě tedy tím pádem mohlo nalákat k poslechu „Luciferian Goath Ritual“? Je to docela jednoduché. Zaprvé mě zaujala obálka, protože se jedná o suprový satanic-metal-shit výjev ...

  • Streams of Blood – Allgegenwärtig

    1.5.2017

    H.

    Streams of Blood - Allgegenwärtig

    Se Streams of Blood jsem se prvně setkal na předchozím albu „Ultimate Destination“ starém čtyři roky. Německá smečka na něm nepředváděla nic světoborného, ale ani nic hrozného. Vzpomínám, že na základě úsměvné vizuální stránky jsem čekal píčovinu jak mraky, ale po hudební stránce se z toho vyklubal nikterak objevný, přesto poctivý a vlastně poměrně sympatický black metal. Od té doby již nějaký ten měsíc a dokonce i nějaký ten rok uběhl. Během této doby se mi Streams of Blood ztratili z dohledu. Ani není divu, jelikož co do vydávaných počinů Němci příliš aktivní nebyli – pouze v roce 2014 nabídli splitko s krajany Chant of Blasphemy, kteréžto jsem měl mocně na párku, a pak až do letošní novinky „Allgegenwärtig“ nic.

  • Mallephyr – Assailing the Holy

    30.4.2017

    Metacyclosynchrotron

    Mallephyr - Assailing the Holy

    O Mallephyr se už napsalo hodně, dokonce i u nás. Možná jste se ptali, kde je recenze na „Assailing the Holy“, a věřte, že herr H. se mě na tohle vyptával taky celkem často, haha. Ale já si dal raději na čas. Když mám něco recenzovat, tak raději ignoruji články ostatních, ale v případě Mallephyr to nebylo tak snadné. Sami víte ještě lépe než já, co se o kapele napsalo a namluvilo. Všechny ty zkazky o naději české scény, kapele takřka světového formátu, nemluvě o vysokých a někdy až přifouknutých hodnoceních. Mám snad v plánu desku shodit a říct, že to zas taková pecka není? Čtěte dál. Označení „moderní death / black metal“ Mallephyr sluší a je nutné uznat, že jej berou za správný konec. Hudba není ani zdaleka umělá ...

  • Loyle Carner – Yesterday’s Gone

    26.4.2017

    Zajus

    Loyle Carner – Yesterday’s Gone

    Asi nikoho nemůže urazit tvrzení, že britští rappeři se na úroveň svých amerických protějšků nikdy nedostali. Ne snad, že by v Británii neexistoval kvalitní hip-hop, ovšem na pár zajímavých jmen britské hip-hopové scény připadají desítky srovnatelně dobrých Američanů. To však neznamená, že by byla britská scéna mrtvá. Zrovna vloni vydala své druhé album nesmírně talentovaná Kate Tempest, album tak povedené, že by se do pětice mých nejoblíbenějších žánrových počinů roku mohlo zařadit velice snadno. Na Kate Tempest jsem si však nevzpomněl náhodou. Není to jen národnost a společné turné, které Loyla Carnera s touto básnířkou a rapperkou spojuje. Její jméno se totiž v recenzích Carnerova debutového alba „Yesterday’s Gone“ objevuje s naprostou pravidelností, protože míří v rámci hip-hopové scény vcelku podobným směrem.

  • Body Count – Bloodlust

    25.4.2017

    Cnuk

    Body Count - Bloodlust

    Nadešel čas na další blackmetalovou recenzi. Tou je deska „Bloodlust“ od černošské formace z Los Angeles, Body Count. Dobře, je to už docela fousatý fórek, ale nějak jsem si ho nemohl odpustit. Dost možná se totiž jedná o poslední vtípek spojitelný s tímto albem. Uběhly tři roky od comebackové placky „Manslaughter“ a Body Count jsou zpět, serióznější než kdy předtím. U téhle skupiny jsem byl vždycky na vážkách, zdali je brát vážně nebo ne. Všechny jejich dosavadní nahrávky obsahovaly závažná témata, ale také nabízely notnou dávku humoru. Asi tušíte, kam mířím. Humorná stránka s albem „Bloodlust“ zmizela ta tam. Pro mě jedno ze signifikantních a poznávacích znamení je pryč. Možná by mi to tak nevadilo, kdyby se od toho neodvíjela celá deska. Tato změna se totiž promítla i na hudbě, která je ...

  • King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

    24.4.2017

    Zajus

    King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

    Jsou různé cesty k úspěchu. Jednou z nich, kterou si představí a zvolí asi nejvíce lidí, je dělat to samé co ostatní, inspirovat se u nejlepších a dřít tak dlouho, dokud nebudete ještě lepší a dokud vás vaše námaha neodmění zaslouženým triumfem. Nic proti těm, kteří si tuto cestu zvolí, nepochybuji, že si svou nově nabytou pozici vydřeli (s výpomocí notné dávky štěstí, samozřejmě), ale je to tak trochu nuda. Další cesta, ovšem méně přehledná, plná slepých uliček a míst přímo se vybízejících ke karambolu, je cesta odlišení. Buďte jiní, buďte divní, a je dost možné, že když budete divní dost dlouho, úspěch se dostaví. Australští King Gizzard and the Lizard Wizard jsou divní. V žádném případě nemohu tvrdit, že by jejich diskografie byla ...

  • 777 Babalon – Dosebazostúpenie

    23.4.2017

    H.

    777 Babalon - Dosebazostúpenie

    777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015. 777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by ...

  • Oddisee – The Iceberg

    22.4.2017

    Zajus

    Oddisee - The Iceberg

    Relativně nedávno jsem na úvod recenze třetího počinu amerických Run the Jewels hořekoval nad nedostatkem dospělého hip-hopu. Hudby, která by se zabývala důležitými tématy a náležitě je zpřístupnila svým posluchačům, tak jako Verne svým čtenářům umožnil pochopit nejmodernější věděcké poznatky své doby prostřednictvím čtivé a dobrodružné prózy. V jistém ohledu jsem samozřejmě přeháněl, neboť jsem mluvil o autorech, kteří se pohybují v horních vrstvách hip-hopu, tam kam je dobře vidět i zvenčí, a kteří tak pomáhají definovat obraz žánru v očích „cizinců“. Pokud chcete hledat vážnější témata, stačí se tedy ponořit pod tuto vrchní vrstvu a zajímavých umělců kolem vás bude najednou poměrně hodně. Jít do hloubky je tedy prospěšné, pokud chcete objevit to, co letmým pohledem neuvidíte, a naopak to, co v hloubce objevíte, může ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy