Сивый Яр – Из тьмы вымерших дeревень 28.1.2015 H.  Je pravda, že loňský rok nebyl na poli pagan metalové muziky zrovna nejsilnější, a ačkoliv pod pojmem “pagan metal” skutečně nemyslím všechny ty trendové hopsačky, do velké míry to jistě souvisí i s faktem, že onen největší boom všeho folkového a pohanského v metalu už je nejspíš za námi. Stále jsou ovšem kapely, které tu byly ještě předtím, přičemž to jsou právě ony a také nově nastoupivší generace muzikantů vycházejících právě z tohoto původního odkazu, kdo tenhle žánr v jeho kvalitní podobě udržuje a nejspíš i nadále bude udržovat při životě. Rok 2014 tak možná nebyl v téhle oblasti bohatý na kvantitu, několik vysoce zajímavých počinů však přece jen vyšlo a rozhodně se nejedná jen o irské veterány Primordial nebo nadějný skotský projekt Saor, o jehož jméně se v posledních měsících hovoří ... AC/DC – Rock or Bust 27.1.2015 Kaša  Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, ... Job for a Cowboy – Sun Eater 26.1.2015 Kaša  Job for a Cowboy během své zhruba desetileté kariéry ušli celkem dlouhou cestu. Způsob, jak se s každým dalším počinem pomalu vzdalují svým čistě deathcorovým začátkům, kdy drhli celkem jednoduchý a přímočaře agresivní materiál jako na debutu “Genesis”, je mi velice sympatický. Tahle dravá smečka z americké Arizony totiž někdy mezi druhým albem “Ruination”, které považuji dodnes za jejich nejslabší prezentaci a následujícím “Demonocracy” otočila svůj vývoj směrem ke klasičtěji pojatému death metalu, čehož byl minulý počin celkem zdařilou ukázkou, a výsledek mě v době svého vydání dost chytnul. Byl jsem tak upřímně zvědavý, kam se “Kovbojové” na svém čerstvém albu, které nese titul “Sun Eater”, posunou. Zda budou pokračovat v načrtnuté cestě, nebo zatáhnou za ruční brzdu a vrátí se zpět k energičtější formě moderního extrémního metalu.
Paul Di’Anno – The Beast Arises 23.1.2015 H.  Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje “The Beast Arises” a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di’Anno. Hlavní náplní “The Beast Arises” je koncert, který Paul Di’Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di’Anno nehrál…
Stíny plamenů – Propadlé vody 22.1.2015 Atreides  Hádám, že Stíny plamenů není třeba nějak dlouze představovat. Lord Morbivod je dávno stálicí domácího black metalu a jeho tvorba mnohdy hranice černého kovu dalece přesahuje. Průmyslově špinavé projekty Umbrtka či War for War budiž toho příkladem. Přesto se v jeho portfoliu stále najdou jména, která zůstala black metalu bez výjimek věrná – právě třeba Stíny plamenů. Banda žhářů terorizuje kanalizace Plzně a dalších českých měst už víc než 15 let a “Propadlé vody” jsou sedmou řadovkou v diskografii, což vzhledem k pracovnímu nasazení ostatních plzeňských úderek pod Morbivodovou taktovkou není nějak překvapující číslo. Nicméně vzhledem k tomu, že předchozí deska “Výprava za pravdou špíny” je především znovunahraný debut, novinka navazuje až na pět let starou desku “Mrtvá komora”, která je zároveň posledním, již ... Last Scattering – Eidolon 20.1.2015 Skvrn  Jméno Last Scattering může smrtelník pozemský registrovat maximálně dva roky. Nic to ovšem nemění na tom, že už po tak krátké době byli tito Kanaďané schopni vylézt se svou debutovou dlouhohrající nahrávkou “Eidolon”. A to hned včetně uceleného konceptu, navíc s 60minutovým břemenem na zádech. Kdekdo by si mohli říct, že si toto šestičlenné uskupení přeci jen naložilo přespříliš, nicméně já hlásím milé překvapení. Zůstaňte na drátě… Při pohledu na obal “Eidolon” jsem si okamžitě vybavil dvě jména, The Dillinger Escape Plan a Katatonia, lépe řečeno jejich poslední řadovky. Ne, že by si byly tyto přebaly nějak nápadně podobné, jen používají stejné barvy a vyvolávají ve mně obdobné emoce. Po hudební stránce jsou si Last Scattering
Manes – Be All End All 18.1.2015 Atreides  Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení Cernunnus-Sargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu “Kollapse”, nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) – Torstein Parelius – Eivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.
Cadaveria – Silence 14.1.2015 H.  Kdo to je Cadaveria a odkud se tato osoba vzala, to předpokládám, že snad všichni víte. Pokud by se však přece jenom našel někdo neznalý těch nejprofláklejších poměrů italského black metalu, radši si to povíme… pokud tu historii znáte, tak vás těch pár vět navíc snad nezabije. Tak či onak, chceme-li se dopátrat hudebního původu této zpěvačky, jejíž občanské jméno z ní Raffaella Rivarolo, musíme hledat u skupiny s názvem Opera IX. Kdo to jsou Opera IX… no, pokud někdo neví ani toto, asi měl na nejbližší pobočce odevzdat svojí průkazku fanouška metalového undergroundu, protože nevědět o existenci téhle italské kultovky, to je asi jako kdybyste se považovali za odborníka na pornografii a neměli tušení, kdo to je Rocco Siffredi.
Saiga – Steppenlord 13.1.2015 Atreides  Jméno Saiga někteří z vás určitě znát budou – nicméně hádám, že většina z vás jej bude znát jako ruskou pušku, případně jako prapodivnou antilopu prohánějící se na euroasijských stepích… a jejíž trofej má dnes recenzovaná deska “Steppenlord” nádherně vyobrazenou na přebalu. Tahle prvotina tria pocházejícího ze Sibiře, jež už podle všeho nějakou dobu přebývá v Praze, toho však naštěstí nabízí mnohem víc než jen povedený, šamansky laděný artwork od Matouše Svěráka. Když nepočítám, že počin kromě digitální distribuce vyšel i jako 99kusová limitka na kazetě, kterou prostě chcete mít doma, tak už další pohled je velmi slibný.
Bloodbath – Grand Morbid Funeral 12.1.2015 Kaša  Když před dvěma lety řady hvězdných seveřanů Bloodbath opustil vokalista Mikael Åkerfeldt, byla tahle parta, která funguje spíše jako vedlejší projekt a místo odpočinku členů Katatonia či Opeth, v nelehké situaci. Změna zpěváka je vždy obtížná a v případě Mikaela Åkerfeldta to platí dvojnásob, protože bez jeho znamenitého growlingu byla budoucnost kapely ještě před pár lety něčím nemyslitelným. Nicméně, Mikael se nechal slyšet, že death metal jej už nezajímá a zaměřil se pouze na své domovské Opeth, s nimiž death metalovou škatulku už před lety opustil. Bloodbath nezaháleli a takřka okamžitě začali pracovat na nástupci šest let starého “The Fathomless Mastery” s novým zpěvákem, jehož identita byla dlouho utajována.
Primordial – Where Greater Man Have Fallen 11.1.2015 Atreides  Loňský rok byl pro pagan metal docela krušný – kromě nové (a mimochodem výborné) desky skotského projektu Saor to je docela bída. Je proto vcelku logické, že za takových podmínek je novinka irských velikánů Primordial takřka vymodlená. Když ale pominu, že deska přišla na světlo světa v téměř ideálních podmínkách, mě samotného potěšilo, že kapela přišla s albem dřív než po nějakých čtyřech letech, jako tomu bylo v případě “Redemption at the Puritan’s Hand”. Jak jsem již naznačil v eintopfu, trochu ve mně hlodaly obavy z toho, že by se Primordial mohli zakonzervovat v jedné poloze, ustrnout a nehnout se dál – čemuž předchozí album trochu nasvědčovalo. Byť bylo rozdílné, posun oproti “To the Nameless Dead” nebyl zas tak výrazný.
Aneta Langerová – Na Radosti 10.1.2015 Ježura  Abych pravdu řekl, k téhle desce jsem se dostal jako slepý k houslím. Autorskou tvorbu ani jiné aktivity Anety Langerové jsem nikdy nesledoval, nechávala mě chladnou i v dobách, kdy z ní byla dobře půlka národa na větvi díky jejímu vítězství ve vůbec prvním ročníku místní mutace Superstar, a i když jsem později přistoupil na to, že zrovna ona asi nebude další z řady plytkých rychlokvašek českého zdegenerovaného showbysnysu, pořád jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl její muzice věnovat větší než žádnou pozornost, a to málo, co se ke mně doneslo z rádia, prostě prohučelo kolem. Když by se mě tedy někdo zeptal, proč jsem před časem kliknul na článek, v němž se povídalo o desce “Na Radosti”, jejíž vydání tehdy bylo na spadnutí, odpovědět bych nedokázal.
Nickelback – No Fixed Address 9.1.2015 Kaša  Nebudu si dělat naděje a doufat, že by snad kanadští “rockeři” Nickelback byli u vás, čtenářů našeho skromného plátku, nějak oblíbenou kapelou. Spíše bych očekával spršku plivanců a zdvižených prostředníčků, protože tahle čtveřice se již léta těší mezi příznivci kytarové hudby dosti nezáviděníhodné pozice. Ne, že by si za to Chad Kroeger a spol. nemohli sami, protože jejich alba mají už léta značně sestupnou tendenci a na křivce kvality se dostali na samé dno mainstreamové rockové hudby, ale obecně vzato se stali spíše terčem posměchu než kapelou, kterou lze brát alespoň trochu vážně. Důvod, proč jsem tyhle Kanaďany uvedl jako rockery v uvozovkách, je právě novinkové album “No Fixed Address”, protože po jeho poslechu je jasně slyšet, kam pánové míří. A rocková hudba to ... Ascendancy – The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus 8.1.2015 Ježura  Vsetínská partička Ascendancy se v tom našem metalovém rybníčku sice cachtá teprve circa šestým rokem, ale i když to tak z pohledu neobeznámeného kolemjdoucího nemusí vypadat, pánové mají za sebou poměrně zajímavou historii. Dosáhli velmi solidního umístění v několika soutěžích kapel, předskakovali zvučným jménům domácí i světové produkce a na skoro čtyři roky starém debutu “Out of Nowhere” jim dokonce hostovala taková jména jako Tom S. Englund (Evergrey) nebo Marco Sfogli (sólová kapela Jamese LaBrie). Těžko říct, co všechno za tím stojí, ale i když zmiňovanou prvotinu neznám, jen sotva by se Ascendancy podařilo dosáhnout na takové, pro mnoho ostatních nedostižné mety, kdyby hráli tužku. Veden touto brilantní dedukcí (konec sarkasmu) jsem se tedy poměrně ochotně pustil do desky druhé, kterou Ascendancy pokřtili jménem “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus”. ... Soen – Tellurian 7.1.2015 Kaša  Když švédská sebranka Soen před třemi lety vydávala svůj debut “Cognitive”, tak pro spoustu příznivců kytarové hudby (mou maličkost nevyjímaje) to byla jedna velká neznámá, na kterou se nahlíželo jako na partu, v níž se za bicí usadil Martin Lopez. Ano, správně. Přesně ten Martin Lopez, který léta jistil záda spoluhráčům v řadách slavných progresivců Opeth, s nimiž zažil jejich nejlepší léta. “Cognitive” bylo velkým překvapením a z toho důvodu je novinka “Tellurian” ve značně odlišné pozici a tak jsem k ní taky přistupoval. S očekáváními v podobě minimálně vyrovnání vysoké kvalitativní laťky, kterou pánové na debutu nastavili. Pojďme se tedy podívat, jak se druhé album Soen povedlo.
Cavalera Conspiracy – Pandemonium 6.1.2015 Kaša  Trochu škarohlídsky by se dalo říct, co že by to bylo za rok, kdyby se na pultech obchodů neobjevilo album, pod jehož vznikem je podepsán Max Cavalera. Tato legenda tvrdě metalové scény, která kdysi řádila v řadách Sepultury, se po svém odchodu na dlouhá léta zaměřila pouze na novou domovinu Soulfly, již následně doplnili Cavalera Conspiracy. Letos pak řady Cavalerových dítek rozšířili ještě Killer Be Killed, kde však Max netřímal hlavní skladatelské otěže, a na jeho obranu musím říct, že výsledkem byl příjemný a svěží eponymní debut. Nicméně, pokud se zaměříme pouze na Soulfly a Cavalera Conspiracy, tak si fanoušci můžou být jistí, že v pravidelných cyklech dostanou alba dvou formací, která jsou si vzhledem k omezenému kompozičnímu potenciálu hlavní persóny značně podobná a která se s růstem kvantity potýkají s nemalým ... Bloodshot Dawn – Demons 5.1.2015 Kaša  Když jsem si na internetu doplňoval vzdělání v oblasti historie pro mne naprosto neznámé party Bloodshot Dawn, tak jsem v počátcích nezjistil vlastně nic zajímavého nebo překvapivého. Tahle čtveřice z anglického Portsmouthu vznikla v roce 2003 a na svém kontě má dvě studiová alba, demo “Coalition of Terror” z roku 2007 a EP “Slaves to the Lie”. Pozastavím se samozřejmě u těch regulérních alb, protože o jednom z nich, konkrétně o “Demons”, které navazuje na dva roky starého předchůdce “Bloodshot Dawn”, si budeme povídat. Zpět ale k počátku. Při procházení informací o této partě jsem narazil na nemálo nadšených recenzí a ohlasů na jejich debutový zářez, a novinka tak ve mně začala vzbuzovat naděje, že bych se mohl dočkat něčeho jiného než jen další průměrné no-name death metalové party, jak jsem na Bloodshot Dawn zprvu nahlížel.
Emigrate – Silent So Long 4.1.2015 Zajus  Richard Kruspe je asi jedno z těch jmen, které zná každý, kdo měl někdy zálibu v komerčnějším (a to nemyslím jakkoli urážlivě) metalu. Kruspe dokázal v řadách Rammstein vystoupat na vrchol prodejních žebříčků a zároveň si zachovat integritu i vysokou hudební kvalitu. Ačkoli je to spíše frontman Till Lindemann, kdo kapele zajišťuje trvalou popularitu, jsou to právě některé z Kruspeho riffů, které se staly v určitých kruzích ikonickými. Není proto divu, že po letech strávených na největších světových pódiích lákala německého kytaristu myšlenka na hudební projekt, ve kterém by měl větší tvůrčí svobodu než v Rammstein, jejichž zvuk už je víceméně jasně definovaný. Příležitost dostal při pauze kapely po jejím pátém albu “Rosenrot” a výsledkem byl debutový eponymní počin Emigrate.
Devin Townsend – Z2 3.1.2015 Zajus  Devina Townsenda asi není třeba představovat. Tenhle sympatický Kanaďan má za sebou již řadu nahrávek, díky nimž je považován za jednu z ústředních postav současného progresivního metalu. Je také neúnavným skladatelem, a tak se jen málokterý rok obejde bez nahrávky, na které by se podílel. Během loňska jsme se tak dočkali hned dvou: v květnu Devin představil první počin nového projektu Casualties of Cool a v říjnu pak přidal rovnou dvojalbum: dlouho očekávané “Z2”. V něm nalezneme hned dvě alba, jež však nejsou podobně spjatá, jako bývají jiné dvoudiskové počiny. Více už ale v samostatných recenzích: začneme samozřejmě diskem prvním, “Sky Blue”.
Ne Obliviscaris – Citadel 31.12.2014 Zajus  Když jsem tu před dvěma roky do nebe vynesl debut australských Ne Obliviscaris, neměl jsem tušení, jak velký ohlas toto album vyvolá. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo zaregistroval a dokázal ocenit jeho vysoké kvality. Že kapela na tuto nově vzniklou poptávku odpoví co nejrychleji další hudbou, je logické, jistá obava však byla na místě. Ačkoli debut “Portal of I” nabízel přes hodinu hudby, tři z celkových sedmi skladeb byly převzaté z předchozího dema, z čehož vyplývá, že ke vzniku zbývající čtyř písní kapela potřebovala přes pět let. Jistě, tenkrát měli pánové prostě smůlu a problémy se vršily na více frontách, i tak jde ale o dost pomalé tempo. Novinka “Citadel” však vyšla jen dva a půl roku po svém předchůdci, a tak bylo otázkou, zda se za tuto relativně ...
|
