Schwarzprior – IDDQD 9.12.2014 H.  Schwarzprior jsou divní… divná kapela s divnou muzikou. Pošukaná ostravská elektronika, která si prostě ani nehraje na to, že by snad někdy chtěla být normální. To ovšem nemyslím nijak zle, právě naopak, je to kurva dobře, protože normální kapely jsou nuda. Schwarzprior vznikli v roce 2009 a až doposud vydali jen bezejmenné EP, které se objevilo v loňském roce, a právě na něj nyní ostravské trio navazuje svým debutovým dlouhohrajícím počinem “IDDQD”, který je – alespoň předpokládám – pojmenován podle známého kódu pro nesmrtelnost v legendární FPS hře “Doom”. Já osobně jsem se ke Schwarzprior dostal díky songu “Železem rty”, skrze nějž jsem si velmi brzy našel cestu i k celému zmiňovanému EP, které se mi skutečně zalíbilo.
Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity 8.12.2014 H.  Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.
Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry 8.12.2014 Kaša  Tak z téhle recenze jsem měl už předem docela velký respekt ze dvou důvodů. Zaprvé: štafetu jsem přebral po našem redakčním bossovi, který si tuto francouzskou black metalovou veličinu vzal opakovaně na paškál v uplynulých letech díky jejich “sedmičkové” trilogii a výplní v podobě neřadových EP. A zadruhé: sám sebe nepovažuji za fanouška black metalu, který prakticky nesleduji, a pokud pominu jen ta opravdu největší jména jako Bathory nebo Emperor, tak takřka všechno, co smrdí zlem černého kovu, je mi víceméně proti srsti. A jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, jsou právě Blut aus Nord, kteří mi kdysi učarovali vydáním první části sedmičkové trilogie v podobě “777 – Sect(s)” a od té doby jen s úžasem sleduji, jak nepředvídatelnou a vzrušující cestu tito avantgardní black ... Ortel – Defenestrace 7.12.2014 H.  Ortel je skupina, kolem níž se (do jisté míry ani ne její vlastní vinou) vytvořil mediální obraz jakési kontroverze, přičemž takovou rozbuškou byl moment, kdy dnes již nefungující Dělnická strana použila jednu skladbu Ortelu a kapela následně k jejímu použití zpětně svolila. Jasně, tohle člověku na kreditu asi příliš nepřidá, stejně tak jako fakt, že Tomáš Ortel, hlavní předák Ortelu, kdysi působil v RAC kapele Conflict 88 (už jen ten název mluví sám za sebe), přesto v tomhle ohledu souhlasím se samotnými muzikanty, na počínání Ortelu nic moc skutečně závadného nevidím a policejní dohledy nebo kontrolování občanských průkazů návštěvníkům koncertů mi přijdou jako umělá hysterie. Navíc i kdyby Ortel skutečně kontroverzní byl (co je onou “kontroverzí” myšleno, to si jistě dokážete domyslet), jen díky tomu ... The Spiritual Bat – Mosaic / The Spiritual Bat v Praze 6.12.2014 H.  The Spiritual Bat z Itálie je skupina, která se v hudebním světě pohybuje takřka pomalu již dvě dekády, přesto jsem o ní až do letošního roku neslyšel. To však značí leda tak to, že v oblasti gothic rockové scény jsou mé znalosti stále poměrně diletantské, rozhodně to nic neříká o kvalitách nebo nekvalitách The Spiritual Bat. Oním impulsem, díky němuž jsem si této vysoce zajímavé formace (k té zajímavosti se dostaneme hned vzápětí, ještě chvilku strpení!), nebylo nic jiného než vystoupení Italů v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem – přinejmenším co se muziky týká – člověk docela zvědavý, jsem skupině podíval na zoubek prostřednictvím letošního alba “Mosaic”, přičemž… inu, nebudu to dále prodlužovat, jelikož jste se beztak nejdřív podívali na hodnocení dole, než jste začali číst.
Dying Behind – How I Met Your Murderer 6.12.2014 Kaša  Čtyřhlavá bestie Dying Behind vznikla v Praze v roce 2009 a na svém kontě má jedno demo “Demo 2012”, debutové album “Surprise from Inside”, které vyšlo loni, a nyní se představuje svým druhým regulérním albem s titulem “How I Met Your Murderer”. Takhle to možná ještě nemá žádnou vypovídací hodnotu a titul letošního zářezu tak představuje pouze úsměvnou variaci na název populárního seriálu “How I Met Your Mother”, nicméně když řeknu, že tato parta se hudebně pohybuje na území, které okupuje thrash metalová rychlost a death metalová hutnost, tak je jasné, kdo že by měl zbystřit a na Dying Behind si posvítit
Aesta – From Darkness to Light 5.12.2014 Atreides  Aesta je mladou bandou z rakouského Linze. V podstatě takřka narozenou, protože jejich vznik se datuje do roku 2012, přičemž polovina kapely se dala dohromady o rok dřív ještě pod názvem Thrymheimr. Alespoň tolik říká všeznalá Encyclopaedia Metallum. Vzhledem k tomu, že po dvou letech existence pustili do světa rovnou debutovku a nijak se nemazali s demáči, ípky, splitky a dalšími nahrávkami, kterými se obvykle snaží kapely upoutat pozornost promotérů a vydavatelů, může vás vcelku oprávněně napadnout, že členové budou asi slušní řízci, co mají něco nahráno. Jenže ono to tak vůbec není, protože Aesta je skutečně mladou bandou, a to nejen fungováním, ale i členstvem. K představení víc netřeba, protože důležitá je dnes především jejich prvotina “From Darkness to Light”.
Machine Head – Bloodstone & Diamonds 4.12.2014 Zajus  Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to ... Wolves in the Throne Room – Celestite 3.12.2014 H.  To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu ... Temple of Void – Of Terror and the Supernatural 3.12.2014 Stick  Z Ameriky mnoho doomu neproudí. Tedy pokud pomineme stonerové záležitosti či tradiční kapely typu Trouble, Pentagram nebo Saint Vitus. Takových těch typických kapel snoubících doom s death metalem (tedy aspoň všeobecně známých) zase tolik není. Napadají mě namátkou Novembers Doom nebo Daylight Dies. Rok působící Temple of Void se svým debutem “Of Terror and the Supernatural” nabízejí svůj odlišný pohled na celou žánrovou problematiku. Přitom první tóny otvíráku “Embalmer’s Art” nedávají zrovna znát, že by se tu mělo odehrávat něco jiného než oldschool death metalové běsnění. Hluboký brutální vokál tuto domněnku ještě potvrzuje.
Kissin’ Dynamite – Megalomania 2.12.2014 H.  Nebudeme-li počítat opravdu okrajové záležitosti, jako jsou různé avantgardy nebo experimentální tvorba, pak se rocková a metalová muzika dostala již před nějakou dobou do slepé uličky. Samozřejmě, stále se objevují nové trendy a směry a třeba v současné době hodně letí různé ty djenty a shoegaze, resp. jeho míchání takřka s čímkoliv, zejména s post-rockem či black metalem, nicméně zůstává otázkou, zdali se jedná o něco, co přetrvá, nebo jen o vývojovou větev bez budoucnosti… třeba já osobně si myslím, že spíš to druhé, protože hlavně třeba djent mi přijde jako úplně prázdná záležitost podobně jako kdysi metalcore. Nepsané pravidlo ovšem říká, že jakmile nemůžeš vymyslet nic nového, začni se vracet do minulosti (což neplatí jen v hudbě), takže není divu, že po roce 2000 se vyrojilo obrovské množství kapel, jež ve své ... Phobiatic – Fragments of Flagrancy 2.12.2014 Skvrn  Pakliže bych měl ve všech recenzích a následně i číselných hodnoceních vycházet z ryze technické stránky, tedy z parametru opírajíího se o instrumentální zručnost aktérů, s trochou nadsázky by se z mých devítek a desítek staly nějaké trojky, potažmo čtyřky. Ne, že by to takhle fungovalo vždycky a třeba takový mistr by se Ihsahn hodně divil, co to tady mektám, ale záměrem bylo naznačit, že mnohem raději než skladatelsky nezvládnuté splácanině dám přednost desce se srdcem, byť technicky zaostávající. A jelikož beru technickou propracovanost při hodnocení desky až za jeden z prostředků vyjádření nápadů, není těžké říct, že přetechnizované věci bez myšlenky se v mém přehrávači neohřejí nadlouho. Vím, že je trochu nefér recenzovanou nahrávku poslat do kopru hned v prvních odstavcích, ale věřte, že mírnější a řekněme diplomatičtější slova bych pro úvod hledal stěží.
Darkspace – Dark Space III I 30.11.2014 H.  Na světě jsou obyčejné kapely a pak Kapely. Není snad nutné říkat, že těchto Kapel s velkým K je naprosté minimum, ale jsou takové a tento statut si zaslouží díky tomu, že je jejich hudba nějakým způsobem výlučná, citelně se vymyká normálu a je mnohonásobně hlubší. Jakkoliv to může znít jako to nejblbější klišé, jejich tvorba jednoduše naplňuje význam slova “umění”, což se v žádném případě nedá tvrdit o každém, kdo vydává nějakou hudbu. Nejsou to skupiny, které by se líbily každému, to rozhodně není podmínkou, ale jsou to záležitosti, jejichž muziku nelze jen tak přejít bez pozastavení. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž kosmičtí bohové Darkspace ze Švýcarska.
Manu Armata – Surpass the Master 30.11.2014 Thy Mirra  Hardcore jako žánr tady na blogu nebývá zastoupen příliš často, a občas je tedy třeba temné vody všech těch doomů a blacků rozčeřit něčím trochu akčnějším. Holanďané Manu Armata se o to pokoušejí více než úspěšně a zdaleka nejen svojí novou deskou “Surpass the Master”. Tedy nevím, jestli se dá vlastně hovořit o desce, sice se na novém počinu objevuje osm stop, což by u některého black metalu mohlo být klidně hodina a půl stopáže, zde se však dostáváme na strhující dobu trvání 18 minut. Možná by se teda spíš hodilo označení EP, byť kapela zřejmě počin prezentuje jako klasické album. Loni totiž vydali regulérní EP, svojí první oficiální nahrávku, která měla čtyři tracky a desetiminutovou stopáž.
Streetmachine – Kult 29.11.2014 Kaša  Když se řekne tuzemská hardcorová scéna, tak pardubičtí Streetmachine by měli být jménem, které si člověk, jemuž tato hudební odnož není vyloženě cizí, vybaví jako jedno z prvních, takže když přišla šance napsat si recenzi u příležitosti novinkového alba “Kult”, nebylo co řešit. Tahle parta má za sebou pět placek a v posledních letech si drží relativně vyrovnanou laťku co do kvality, a logicky jsem tak byl zvědavý, kam se kapela posune s novým pěvcem Valdou, jenž nahradil Míru, který se pakoval po vydání předešlého “Ber nebo nech bejt” v roce 2011. Bylo by bláhové čekat, že Streetmachine, kteří v podstatě představují tuzemskou odpověď na zahraniční party jako Madball a Hatebreed, by na svém šestém albu něco měnili.
Narrow House – Thanathonaut 29.11.2014 H.  V dnešní recenzi si představíme jednu ukrajinskou skupinu, která sice není příliš známá, ale rozhodně si myslím – a klidně to řeknu už takhle na začátku, abyste věděli, že tyhle žblepty má výjimečně cenu číst – že stojí za to, aby jí člověk věnoval trochu svého času. Ta kapela se jmenuje Narrow House a ona deska, jež mě k tomuto tvrzení přinutila, se zase jmenuje “Thanathonaut”. Pojďme na věc… Skupina původně začala pod názvem Funestum, nicméně pod touto hlavičkou toho moc nestihla, protože se záhy rozpadla, aby nedlouho poté (konkrétně v roce 2009) začala znovu právě jako Narrow House (nejde tedy přímo o přejmenování).
Ofdrykkja – A Life Worth Losing 28.11.2014 H.  Projekt Ofdrykkja ze švédského města Västerås se objevil zdánlivě zničehonic. Lidé, kteří za ním stojí, za sebou nějaké hraní v jiných skupinách mají, nicméně se jedná o lokální kapely, o nichž stejně nikdo z nás nikdy neslyšel, a některé z nich toho stejně nenahrály víc než nějaké to demo. Podle dostupných informací někteří mají členové Ofdrykkja spíš delší kariéru v sanatoriích, psychiatrii, vězení a drogovém opojení. Takže tedy další DSBM projekt z mnoha, řekne si člověk? Jenže ono ne a právě tohle ne je velice důležité. Ofdrykkja totiž není póza, ale autentická záležitost, okolo níž se na zkrvavené podlaze válí injekční stříkačky, zatímco vedle v místnosti umírá kamarád na předávkování a za dveřmi čeká deprese.
Godflesh – A World Lit Only by Fire 27.11.2014 Atreides  Justin K. Broadrick patří mezi největší osobnosti hudební scény. Ne možná té mainstreamové – jeho osoba se sice odpíchla v Napalm Death, s odchodem z grindové mlátičky se však jeho hudební směřování ubralo docela jiným směrem. Když pominu všechny vedlejší projekty, dojdu ke dvěma jménům – Jesu a především Godflesh, jednomu z prvních industrial metalových uskupeních, v němž zpočátku působil s basákem G. C. Greenem a Paulem Nevillem. Nechci vás tu moc mučit historickým okénkem, takže budu stručný. Po nějakých šesti řadovkách dali roku 2002 Godflesh světu vale. Green odešel a Broadrick kapelu z osobních důvodů pohřbil, aby následně založil Jesu (což je mimochodem název poslední skladby z posledního alba před rozpadem kapely) coby svůj balzám na bolavou duši. Nicméně jsou to čtyři roky, kdy se s Greenem rozhodli tuhle notně ... Flyleaf – Between the Stars 27.11.2014 Ježura  I když v našich končinách Flyleaf moc známí nejsou, jde o kapelu, která na druhé straně oceánu prodává velice solidní objemy desek a pravidelně se umísťuje v nejrůznějších žebříčcích popularity. V kontextu evropské metalové scény se jméno Flyleaf hodně skloňovalo před čtyřmi lety, kdy tehdejší zpěvačka Lacey Sturm přispěla svým vokálem na desku “7th Symphony” finských cellistů Apocalyptica, ale jinak jsem si nevšiml, že by na starém kontinentu nějak prorazili. To ale nebrání tomu, abychom se kapele podívali na zoubek a udělali si představu o tom, jestli mají Flyleaf co nabídnout. Abych pravdu řekl, starší tvorbu Flyleaf, sestávající ze tří řadových desek, neznám, když tedy nepočítám jednu nebo dvě písničky, které jsem si pustil poté, co se mi zalíbil hlas Lacey Sturm na zmiňované hostovačce.
The Moon and the Nightspirit – Holdrejtek 26.11.2014 Atreides  Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.
|
