Dark Fortress – Venereal Dawn 25.11.2014 H.  Dark Fortress je skupina, která funguje už docela dlouhou dobu, odjela již nejednu koncertní šňůru, má na kontě už poměrně slušné množství nahrávek – a dlužno dodat, že v podstatě všechny jsou velice kvalitní – a také již nějakých pár roků vydává pod křídly poměrně velké firmy Century Media Records. Přesto všechno mi tak nějak nepřijde, že by se Dark Fortress podařilo vyloženě prorazit do širokého povědomí metalové obce a stále zůstávají na pozici skupiny, jež je sice zkušená a jistě má svou fanouškovskou základnu, do první ligy (myšleno co do věhlasu, což nutně nemusí implikovat také kvalitu) se jim však dostat prozatím nepodařilo. Ptát se na to, zdali to nová deska “Venereal Dawn” změní, je poměrně zbytečné, protože si myslím, že se vcelku solidní jistotou ... Averze – Nikdy nevěř davu 23.11.2014 Kaša  Není pro recenzenta jednodušší způsob, jak si připravit půdu pro další průběh recenze, než danou kapelu v krátkosti představit. Je to sice klišé jako prase, ale začněme tedy tím, že pětičlenná Averze pochází ze Žďáru nad Sázavou a její vznik se datuje ke konci roku 2011, takže o vyloženě zkušenou partu na první pohled nejde. Nicméně pohled na jména kapel, s nimiž jsou členové Averze spojení, už vzbuzuje větší naděje, protože se mezi nimi najdou i skvělí folk metaloví Žrec. V roce 2013 se kapela prezentovala třemi skladbami, které můžeme najít rovněž na debutovém albu “Nikdy nevěř davu”, jež vzniklo koncem loňského roku ve studiu Shaark, které je zárukou technicky dobře odvedené práce. To by na formální úvod mohlo stačit. Navíc, další informace se mi vyštrachat nepodařilo, takže to stačit musí.
Sólstafir – Ótta 22.11.2014 H.  Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí. Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu
At Dusk – Anhedonia 22.11.2014 H.  At Dusk je projekt, jehož jméno asi nebude v našich končinách příliš známé. Největší undergroundoví nadšenci sice mohli zaznamenat třeba dva roky starý split se slovenským kolegou Koronasem a jeho Korium, ale jestli se díky tomu někomu podařilo At Dusk zaregistrovat, byl úspěšnější než já, protože já osobně jsem se k téhle skupině dostal až s příchodem letošní desky “Anhedonia”. Každopádně, At Dusk je jednočlenným projektem z Kalifornie (onen muzikant si říká Korihor, pokud vás to zajímalo), který funguje nějakých pár let (ale ne zas tak moc dlouho) a za tu dobu stihl vydat několik splitů, obligátní demosnímek a letos ještě jednu kompilačku, na níž se s jednou výjimkou objevily už dříve vydané songy.
Defying – Nexus Artificial 21.11.2014 Atreides  Víte, kde je Olsztyn (či Olštýn, chcete-li)? Nevíte? Nu, pokud jste trochu bystřejší, tak byste mohli alespoň tipnout Polsko. Pokud jste tak učinili, velmi překvapivě jste si tipli správně. Já o tomhle městě slyšel prvně v životě, i když podle tety Wikipedie má historii docela bohatou. V dnešní recenzi je ale mnohem důležitější fakt, že z něj pochází čtyřčlenná smečka Defying. Pokud jste o ní doposud neslyšeli, vůbec nic se neděje, protože já, stejně jako o jejich domovském městě, taky ne. A když se podívám na dostupné informace, nemůžu vám to mít za zlé, protože prakticky cokoliv zajímavého chybí. Něco málo najdete na jejich Bandcampu, ale Facebooková stránka se tváří jako leklá ryba.
Whispers in Crimson – Suicide in B Minor 21.11.2014 Zajus  Když se říká, že hudba stmeluje, mnohé asi napadne, že je to jeden z těch typických bullshitů, který bez ohledu na realitu může vypustit z úst snad jen stárnoucí rocker, zatímco rovná kreditkou lajnu koksu na zádech striptérky, či snad mladá popová hvězdička, kterou by bez týmu vizážistů, stylistů, producentů, skladatelů a promotérů znal jen Venca z vedlejší vesnice. Prostě fráze bez obsahu. Jenže co když na ní něco alespoň vzdáleně pravdivého opravdu je? Co si většina Evropanů vybaví při představě Íránu? Tipuji, že islám, sebevražedné atentátníky a ženy zahalené od hlavy k patě. Málokdo si vzpomene na Teherán, patnáctimilionovou moderní metropoli na kraji kolébky zemědělství, kde, jako ve většině Íránu, žijí lidé jako vy a já a kde si ženy oblékají čádor asi stejně často jako Moravanky kroj.
Grausame Töchter – Glaube Liebe Hoffnung 20.11.2014 H.  Grausame Töchter jsou dozajista kapelou, u níž ani nepotřebujete slyšet její muziku, abyste se o ni hned začali zajímat. Je to totiž jedna z těch skupin, které předchází už jejich pověst něčeho, co se nevidí na každém rohu a co bychom z obecného hlediska klidně mohli pojmenovat jako kontroverzi. Nejvíc v tomto ohledu samozřejmě vyčnívá vizuální složka, v jejímž rámci Grausame Töchter páchají věci, díky nimž rozhodně není od věci je označovat například škatulkou fetish EBM. Byly doby, kdy jste byli kontroverzní jen tím, že jste byl chlap a měli dlouhé vlasy. Pak jednoho krásného dne přišli Black Sabbath, kteří na vnitřní obal svého legendárního debutu umístili obrácený kříž, a hned to byli kacíři.
Albez Duz – The Coming of Mictlan 19.11.2014 H.  Není žádným tajemstvím, že hudební scénou hýbou různé vlny, a to i na undergroundové scéně… normálně bych řekl, že to jsou módní vlny, ale zrovna v případě kapely, o níž si v dnešní recenzi budeme povídat, se mi podobné pojmenování, které mně osobně zní dosti pejorativně, nechce používat. Tak jak tak, onou vlnou mám zrovna teď na mysli jakési “hnutí” skupin, jejichž tvorba se co do hudební i lyrické stránky točí okolo okultismu. A právě do této okultní sorty spadá rovněž německé duo Albez Duz… Nicméně i přes takovýhle úvod vůbec nechci naznačovat, že by snad Albez Duz byli nějací trendoví sráči, protože jejich produkce je natolik kvalitní a působivá, že by vůči nim bylo něco takového hodně nefér.
Exodus – Blood In, Blood Out 18.11.2014 Kaša  Začněme klasicky zeširoka tvrzením, že zámořským thrashovým legendám Exodus se v uplynulé dekádě nevedlo zas tak zle. Počínaje jejich návratovým albem “Tempo of the Damned” si následné počiny u kritiků i fanouška nevedly úplně marně. Jasně, nějaké výtky se vždycky našly a nejsilněji byly slyšet u příležitosti vydání “Shovel Headed Kill Machine”, které nefungovalo tak, jak by mělo, ale třeba poslední dvě alba “Exhibit” série, “The Atrocity Exhibition… Exhibit A” a “Exhibit B: The Human Condition”, byly velmi dobré ukázky exodusovsky neurvalého thrash metalu pojatého v rozmáchlejším stylu, protože pětice kolem Garyho Holta se nebála ani delších kompozic blížících se deseti minutám hrací doby. S novicem u mikrofonu, jehož se chopil do té doby neznámý Rob Dukes, kapela opět začala nabírat jistotu a vše tak vypadalo takřka idylicky.
Sanctuary – The Year the Sun Died 17.11.2014 Kaša  Protože jsem na konci 80. let, tedy v době, kdy američtí power metalisté Sanctuary vydali svá první dvě alba, považoval za hlavní starost plyšové hračky a nejsem tak dobový pamětník jejich tvorby, tak jsem se k jejich tvorbě dostal (stejně jako velká spousta mladších fandů) teprve na základě úspěchu jejich nepřímých následovníků Nevermore. Když se kapela, v jejíž řadách se sešli dva členové Sanctuary – Jim Sheppard a ikonický vokalista Warrel Dane – díky personálním rozkolům rozpadla, tak bylo jasné, že obnovení původní formace, jejíž dvojice alb platí v žánrových kruzích za velmi povedená díla, na sebe nenechá dlouho čekat. Samozřejmě se hned objevila otázka, zda se pánům podaří na svou dřívější tvorbu kvalitativně navázat, protože pauza mezi druhým a v pořadí třetím albem s titulem “The Year the Sun Died”
Wömit Angel – Holy Goatse 17.11.2014 Ježura  Důvody, proč si redaktor vezme na recenzi nějaké album, můžou být různé. Znáte to – oblíbená kapela, nenáviděná kapela, potenciálně zajímavá kapela… určitě toho bude víc. V případě Wömit Angel a jejich druhého alba “Holy Goatse” je ten důvod poměrně zřejmý – když nic jiného, díky poetickému názvu můžete aspoň recenzi uvést bez delšího přemýšlení. Oukej, to je možná maličko nadsazené (i když ne moc), ale ať už je to jak chce, pravdou zůstává, že když nějaká deska takhle okatě vykřikuje do světa, že si její obsah s nějakou mravností asi hlavu moc lámat nebude, je zde solidní potenciál k obstojné zábavě.
Electric Wizard – Time to Die 16.11.2014 Kaša  Jestli se v souvislosti s britskou doom metalovou legendou Electric Wizard a jejich nadcházejícími alby dá něco říct, tak jsou to dvě věci. Už předem můžete říct, jak bude jejich deska znít, protože tahle čtveřice se drží té své zadumané tryzny tak pevně, jak jen to je možné. Jakákoli invence není na pořadu dne ani v případě jejich osmého studiového počinu, který nese název “Time to Die”. To však není na škodu, protože jestli se člověk může na některou doomovou kapelu ve všech ohledech spolehnout, tak jsou to (mimo jiné) tito nositelé odkazu debutového alba Black Sabbath. No a ta druhá, pravděpodobně ještě důležitější věc, která mne v souvislosti s Electric Wizard napadá, je, že za celou svou kariéru, která započala zkraje 90. let, nevydali vyloženě špatné album a ... Spectral Haze – I.E.V.: Transmutated Nebula Remains 15.11.2014 Atreides  Nijak se netajím tím (a v redakci nejsem zdaleka sám), že mám v oblibě bordel, hluk, psychedelii, hudbu těžko stravitelnou a náročnou, která vám vezme dech z plic, usadí vás na prdel, v ideálním případě ve vás zanechá svůj otisk, nějakým způsobem se na vás podepíše a podpoří vaší diagnózu audiofilního magora. Nemusím snad podotýkat, že v tom lepším smyslu slova. Upřímně mám radost pokaždé, když nám do redakce dorazí promo, které od pohledu vypadá, že by mohlo nabídnout alespoň něco z výše vypsaného – a nemusím snad podotýkat, že vyklube-li se ze zaslané desky skutečně kvalitní materiál, křivka radosti stoupá exponenciálně vzhůru. Přesně do téhle kategorie bych zařadil Spectral Haze z norského Osla, pohybující se někde mezi psychedelickým rockem, stonerem a doom metalem. Čtveřice hudebníků se dala dohromady před nějakými třemi lety a na kontě ... Pervy Perkin – Ink 14.11.2014 Skvrn  Taky si při poslechu hudby čas od času představíte nějaký konkrétní výjev, který by muziku na plátně výstižně charakterizoval a posloužil tak jako osobní přebal desky, pakliže se ten originální s vašimi představami značně rozchází? V mém případě by obal novinky španělských Pervy Perkin zdobil bič. Sousloví “uplést si na sebe bič” totiž na debutové “Ink” dokonale pasuje. Nejenže si své snažení ztížili samotní Jižané, ale následné řádky zkomplikovali i mně při psaní recenze. Dnes nás totiž čeká povídání hned o dvojcédéčku, což je pro debutovou desku nápad poměrně troufalý, ne však úplně neojedinělý. To největší překvapení přichází až se samotnou stopáží, která dosahuje dvou hodin a sedmnácti minut. Řeknu vám, že být to generický power metal, po chvíli to zabalím. Jenomže v případě Pervy Perkin to udělat nešlo, na jejich ... Exordium Mors – The Apotheosis of Death 14.11.2014 H.  Nový Zéland samozřejmě není žádná zaostalá díra, ale i tak jsou místní metalové kapely pro našince něčím nevšedním a neobvyklým. Nemohu sice tvrdit, že bych měl snad novozélandskou scénu nějak podrobně zmapovanou, ale tak nějak od oka mi nepřijde, že by se to tam extrémními smečkami hemžilo na každém rohu. A z onoho nevelkého počtu se pak k nám do České republiky, tedy na úplně druhou stranu planety, dostane jen zlomek. V rámci tohoto zlomku nám však do redakce doputovala i deska “The Apotheosis of Death” od jistých Exordium Mors, přičemž právě ta nyní bude předmět našeho skromného povídání. Začněme ovšem nějakou tou nudnou, leč nutnou úvodní omáčkou… Exordium Mors pocházejí z největšího novozélandského města Aucklandu a za sebou mají lehce přes jednu dekádu fungování.
Slipknot – .5: The Gray Chapter 13.11.2014 H.  Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park. Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry ... Philm – Fire from the Evening Sun 12.11.2014 Kaša  Aniž bych k trojici Philm chtěl být nějak neuctivý, nebo dokonce snižovat její kvality, tak si dovolím tvrdit, že tím hlavním lákadlem, který k jejich hudbě přilákal drtivou většinu posluchačů (vím, o čem mluvím, protože já bych o tuhle partu jinak zřejmě vůbec nezavadil), je personální účast Davea Lombarda v řadách kapely. Tento thrash metalový drtič, který nabouchal ta nejlegendárnější alba Slayer, se po svém odchodu/vyhazovu z kapely soustředí právě na experimentálnější stránku metalové hudby a poněkolikáté ukazuje, jak variabilní hráč to je. Vzpomeňme příkladně na uskupení Fantômas, k němuž mají Philm v několika ohledech relativně blízko, nicméně druhé regulérní album “Fire from the Evening Sun” není ani zdaleka tak šílené jako kterákoli z desek Fantômas a pohybuje se v rovinách klasičtěji pojaté progresivní hudby.
Audrey Horne – Pure Heavy 11.11.2014 Kaša  Když loni norští hard rockeři Audrey Horne vydávali své čtvrté studiové album “Youngblood”, jednalo se pro mé uši o velkou neznámou. Na rozdíl od mnohých českých fandů mi tohle jméno neříkalo nic ani v souvislosti s jejich opakovanou účastí na festivalu Masters of Rock, na který už řadu let nejezdím, takže mě ten jejich upřímný a šlapavý rock mile zaskočil. Nyní, po roce a půl, už je situace jiná. “Youngblood” mě chytlo natolik, že jsem si během té doby naposlouchal i zbytek diskografie a k Audrey Horne se pravidelně vracím. No, a protože už můžu říct, že špatné album tato pětice během svého fungování ještě nevydala, tak novinka “Pure Heavy” se s příchodem na svět ocitla ve světle relativně velkých očekávání.
At the Gates – At War with Reality 10.11.2014 Kaša  Když se severští death metaloví velikáni At the Gates dali před čtyřmi lety dohromady ve své nejslavnější sestavě, bylo to pro žánrové příznivce něco jako výbuch menší atomovky. Ačkoli se nejednalo o první znovuzrození a navazovalo se na setkání o tři roky starší, tak patnáct let od poslední studiovky to i vzhledem k takovému jubileu vyznívalo v otázce studiového alba o něco slibněji. Přestože se v té době o reunionu této pětice z Göteborgu, která stála na začátku 90. let u zrodu melodického death metalu, hovořilo jako o návratu čistě koncertním, tak s nadcházejícím personálním rozkolem spřízněných The Haunted se začalo vznášet ve vzduchu mnohem víc. Nyní už můžeme říct, že naštěstí nezůstalo jen u živého počinu “Purgatory Unleashed – Live at Wacken”, který zmapoval vystoupení kapely na svátku tvrdě metalové hudby, ale poslední studiovka “Slaughter of the Soul” se po téměř dvaceti letech ... Falloch – This Island, Our Funeral 10.11.2014 Atreides  Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu. Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem ...
|
