Země: Velká Británie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Lupus Lounge Tracklist: Beware the Sword You Cannot See: 01. Drawing Down the Rain 02. Hive Mindless 03. A Blaze of Hammers 04. Virtus sola invicta 05. Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs Pawn on the Universal Chessboard: 06. Part I: Mindslide 07. Part II: Have You Got a Light, Boy? 08. Part III: Perdurabo 09. Part IV: An Automaton Adrift 10. Part V: Lowly Worm 11. Part VI: Let There Be No Light Valley of Desolation: 01. Gestation 02. Catafalque Caravan Quandary 03. Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December) Odkazy: web / facebook

První pohled (H.):

Recenzi na A Forest of Stars snad ani nejde začít jinak než vyznáním lásky – bez jakékoliv ironie, vy cyničtí pacholci! Tahle kapela pro mě osobně totiž přes počáteční zvědavost před seznámením a prvotní zaujetí při prvním seznámení vyrostla v jednu z nejvíc srdcových skupin. Je jen málo kapel, od nichž se snažím sbírat naprosto vše, co vydají, a skupina, od níž bych měl doma skutečně vše, na čem se kdy její logo objevilo, je jen jedna a jsou jí právě A Forest of Stars (dobrá, pomineme-li případy, které zatím vydaly jen jednu placku a v jednom formátu).

Je mi naprosto jasné, co vás asi napadlo – že na vás čeká naprosto nekritická recenze od člověka, jenž bude tuhle formaci vynášet do nebes stůj co stůj bez ohledu na skutečnou kvalitu novinkového alba. Možná takový jsem, aniž bych si to sám uvědomoval, ale já sám naivně věřím, že mi ještě zbylo tolik soudnosti, že bych to dokázal neocenit, kdyby mi to připadalo na draka. Jedno z největších kouzel letošní desky „Beware the Sword You Cannot See“ však tkví v tom, že (opětovně) nedává sebemenší důvod takové věci řešit, protože A Forest of Stars jsou stále stejně úžasní. Je rok 1895 a gentlemanský klub opětovně zve do svého unikátního a nenapodobitelného světa…

„He said ‘Let there be light’.
Oh, and there WAS light.“
(Pawn on the Universal Chessboard Part II: Have You Got a Light, Boy?)

První dvě desky A Forest of Stars, „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“, byly – a vlastně stále ještě jsou – bez přehánění dechberoucí záležitosti, které hraničí s genialitou. Z naprostého minima na těchto dvou počinech Britové vytřískali absolutní maximum a stvořili monumentální kus umění, jehož síla nijak neochabla ani sedm respektive pět let po jeho vydání. A přesto obě ty nahrávky zněly odlišným způsobem. A opět odlišně znělo i třetí album „A Shadowplay for Yesterdays“, byť nezaměnitelný rukopis zůstal, zároveň však šlo o desku, jež laťku oproti svým dvěma předchůdcům snížila. Nicméně, A Forest of Stars jsou natolik výlučnou kapelou, že i v této „slabší“ chvilce byli stále fantastičtí a poutaví takovým způsobem, že jim všichni okolo mohou koukat na záda z velmi uctivé dálky, protože to, co je v jejich podání zdánlivě „horší“, je obecně stále na úrovni, na niž drtivá většina hudebních skupin nedosáhne za celou svou kariéru.

Pokud bychom chtěli bodovat, pomyslná pozice „Beware the Sword You Cannot See“ v portfoliu A Forest of Stars je pro mě osobně jednoznačná – novinka je o kousek úžasnější než „A Shadowplay for Yesterdays“, první dvě alba však zůstala nepokořena. Ačkoliv kvalitativní rozdíly mezi všemi těmi počiny jsou ve skutečnosti tak minoritní, že kdybychom číselně hodnotili, ve všech čtyřech případech se bavíme o nejvyšší možné známce.

Zvukem a náladou materiálu má „Beware the Sword You Cannot See“ nejblíže ke svému přímému předchůdci „A Shadowplay for Yesterdays“, až by se s jistou dávkou tolerance dalo říct, že novinka pokračuje tam, kde předcházející počin skončil. Rozhodně tím však nechci ani náhodou naznačit, že by se A Forest of Stars opakovali – prozatím každá jejich deska byla výlučná a svá, a jakkoliv každá z nich naprosto přirozeně zapadá do světa této groteskní viktoriánské Anglie, všechny mezi sebou byly nezaměnitelné a trochu jiné. A bezezbytku to platí i po vydání „Beware the Sword You Cannot See“.

„This double vision is dividing all thought.
If this cortex is remotely cerebral,
I’ll eat the mind from under your hat.“
(A Blaze of Hammers)

Ačkoliv zde A Forest of Stars – nutno dodat, že z velké části to má na svědomí právě moje maličkost – již drahně let protlačujeme, nevěřím tomu, že nás všichni sledujete již od doby, kdy vyšla recenze „A Shadowplay for Yesterdays“, a že musí být nutně všichni s tvorbou této skupiny obeznámeni z jiných zdrojů. Právě proto bych si dovolil se na chvíli zastavit u toho, co od hudby na „Beware the Sword You Cannot See“ co do stylu očekávat. Šestice gentlemanů a jedna dáma produkují avantgardní formu black metalu, která je v jejich podání, dovolím si tvrdit, skutečně unikátní – ostatně jako takřka vše okolo A Forest of Stars. Základem je samozřejmě stále black metal, do něhož Britové přidávají další nástrojové ingredience jako housle či flétnu, což vám možná nemusí znít jako něco, z čeho byste si okamžitě měli sednout na zadek, jenže ten výsledek neobyčejný skutečně je.

A Forest of Stars jsou totiž zvláštní i zvukem kytar, na čemž nic nemění ani to, že právě na tomto probíhají jediné změny v sestavě – na „Beware the Sword You Cannot See“ se po jednoalbové pauze vrátil Mr. T.S. Kettleburner, po jehož boku se poprvé představuje nováček Mr. William Wight-Barrow. Uhrančivá je v jejich podání i rytmika – nevím, jak to Mr. John „The Resurrectionist“ Bishop dělá, ale jeho hra na bicí prostě nezní jako všichni ostatní bubeníci všude okolo, nicméně stejnou pochvalu zaslouží i Mr. Titus Lungbutter, jehož předoucí baskytara byla ozdobou již posledně a stejně parádní je i na novince. Stále ještě nejsme ve finiši, protože i práce dalších členů je pro celou mozaiku nepostradatelná – bez klávesových kliček a hrátek v pozadí v podání The Gentlemana (na „Beware the Sword You Cannot See“ jen tak mimochodem vytáhne z rukávu hned několik nádherných vintage zvuků) bych si už A Forest of Stars nedokázal představit stejně jako bez Katheryne, Queen of the Ghosts (což není nikdo jiný než Katie Stone, již si mnozí z vás budou pamatovat jako někdejší houslistku My Dying Bride), která obstarává zmiňované housle a flétnu a navrch přidává také skvělý vokál. A když už jsme u těch vokálů, přímo se nabízí vypíchnout posledního člena – Mister Curse a jeho bestiální řev si totiž s výkony svých kolegů nijak nezadá a i on je fenomenální.

Důvod, proč jsem považoval za nutné to takto otrocky vyjmenovat, je následují: Většina dobrých kapel v něčem vyniká – tahle banda má skvělou kytarovou práci, zatímco bicí jen drží prosté tempo, jinde zase muziku táhne skvělý zpěvák. U A Forest of Stars nikoliv – u nich je totiž každá složka hudby nejlepší a takřka bezchybná, nic není do počtu anebo snad navíc. Zatímco u spousty metalových kapel mi přijde, že mají baskytaru jen proto, že je to prostě zvyk, aby v metalu byla baskytara, ačkoliv tam hraje s prominutím hovno, u A Forest of Stars něco takového neexistuje, protože vše je dotaženo k dokonalosti. A to není řečnický obrat – skutečně k dokonalosti.

„All our ears are open / all our eyes are smiling
Gracelessly receiving empty threats of heaven.“
(Drawing Down the Rain)

„Beware the Sword You Cannot See“ je pomyslně rozděleno na dvě části… no, z jistého úhlu pohledu vlastně na tři. Tu první tvoří pětice úvodních skladeb, z nichž každá – sice to už může znít jako klišé, ale prostě to tak sakra je! – je famózní. Původně jsem plánoval to tu rozebírat podrobně a skutečně se snažit vypíchnout vše, co by si za zmínku zasloužilo, jenže nechci, aby ta recenze byla neúnosně dlouhá, kromě toho to prostě ani není možné, protože bych vážně musel vyjmenovat všech těch pět skladeb a v podstatě bez nadsázky je rozebrat od začátku do konce. Tam prostě není vteřina špatně, každá dechberoucí pasáž končí jen proto, aby mohla pustit ke slovu další podobně působivou a jiné než takhle působivé A Forest of Stars v nabídce nemají. Není to vtip, však si to pusťte a uslyšíte sami… akorát se nedivte, až budete muset sbírat čelist z podlahy, varováni jste byli.

>

Druhou částí alba je pak 21minutový opus „Pawn on the Universal Chessboard“, který byl sice na desce rozdělen do šesti samostatných stop, ty však dohromady tvoří jeden velký celek a osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby šlo skutečně jen o jednu dlouho skladbu. A Forest of Stars totiž ani zde nijak neslevují ze své vysoko nastavené laťky a tahají jeden krásný moment za druhým, tudíž nemám pochyb o tom, že kdyby to nebylo nasekané do šesti menších podcelků, tak by se ta síla někam vytratila. Když totiž Britové vytáhnou tak ohromující nápady jako třeba v rozjezdu „Part III: Perdurabo“ nebo ve finále „Part VI: Let There Be No Light“ či snad nepopsatelnou extázi v závěru „Part IV: An Automaton Adrift“, není co řešit. Rovná hodina neobyčejné muziky je za námi a o tom, že A Forest of Stars naservírovali další neobyčejnou desku, nemůže být pochyb.

Vzhledem k tomu, že razím filozofii, že A Forest of Stars není NIKDY dost, jsem rád, že můžu říct, že i přes konec „Beware the Sword You Cannot See“ stále nejsme u konce „Beware the Sword You Cannot See“. Nedává vám to smysl? Právě zde nastupuje ona třetí část alba. K limitované dvoudiskové krabicové edici nahrávky totiž skupina přidala další hudbu navíc v podobě EP „Valley of Desolation“. To ve svých útrobách ukrývá další tři skladby na ploše 14 minut, jež se ovšem nesou v odlišném duchu. Pamatujete si, jak jsem výše říkal, že základem hudby A Forest of Stars je stále black metal? Inu, tak na „Valley of Desolation“ tomu tak není, protože zde se Britové vydali do nemetalových vod. V hlavní roli jsou housle, klávesy, vokál a perkuse a až v závěrečné „Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)“ se ozve (stále nemetalová kytara) s baskytarou. Fenomenální úroveň je ale stále na svém místě a ani v této podobě nejsou A Forest of Stars o nic méně poutaví.

Vyrábět nějaké epické závěry a shrnutí na konec snad ani nemá cenu. „Beware the Sword You Cannot See“ je jedním ze žhavých kandidátů na album roku a v současné době na první pozici bez váhání stojí. Není ale nutné si hrát na žebříčky, protože to je jen berlička – hlavní je to, že A Forest of Stars nabízejí hudbu, jaká se jinde neslyší. Mají svůj vlastní svět a ten je vážně geniální. Ještě víc než meče, který nemůžete vidět, se střežte závislosti, protože jakmile jednou člověk tomu světu propadne, už nikdy se nebude chtít z viktoriánské Anglie konce 19. století vrátit.

„So, the colour drained from the last of days.
Nothing ever after.“
(Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December))

---

Druhý pohled (Kaša):

Dámy a pánové, mám před sebou album roku! A nebojím se to říct již nyní, začátkem dubna. Ačkoli jsem před nějakou dobu v našem redakčním eintopfu upřednostnil Stevena Wilsona, tak nyní, když už mám obě alba hluboce pod kůží, můžu říct, že A Forest of Stars britskému prog rockerovi pěkně nařezali, a to prosím nepovažuji „Hand. Cannot. Erase.“ za nějaký slabý póvl. S každým dalším albem se britský klub gentlemanů a jedné sličné lady posouvá směrem od black metalové psychedelie k ještě více neuchopitelné avantgardní hudbě, v níž anglické folkové prvky promlouvají se stále většími ambicemi. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že nic lepšího než naprosto geniální „A Shadowplay for Yesterdays“ už tahle parta vymyslet nemůže, ovšem tito Angličané mě naprosto uzemnili ještě dokonalejší novinkou se záhadným titulem „Beware the Sword You Cannot See“.

Základní stavební prvky jsou z mého pohledu neměnné, takže za psychedelickým black metalem, který diriguje Mr. Curse, jenž zní opět jako kdyby se měl každou chvíli nervově zhroutit, ale je to celková atmosféra a propojení psychedelicky kytarových momentů se smyčcovými party a špetkou ambientu, jež činí hudbu této originální party opravdu jedinečnou. Možná právě proto považuji za nejsilnější momenty úvodní klipovku „Drawing Down the Rain“, která se v půli zlomí a po black metalovém ataku si hlavní slovo přebírá nádherně podmanivá vokální melodie Kathryne, Queen of the Ghosts. Při výčtu nejlepších skladeb nesmím v žádném případě opomenout „A Blaze of Hammers“ a čtvrtou část místy až progrockové hexalogie „Pawn on the Universal Chessboard“ s podtitulem „An Automaton Adrift“, jejíž druhá polovina je dechberoucí a ve všech ohledech geniální, a kdybych měl vybrat jediný moment z desky, který si budu pamatovat snad už navždy, tak je to právě melodie, jež vyhrává s blížícím se koncem této kompozice.

Když to vezmu kolem, tak není na „Beware the Sword You Cannot See“ jediné slabé místo a to poslouchám pravidelně verzi s trojicí bonusů, jejichž poklidná folková atmosféra bez black metalových výjezdů je neméně působivá jízda, až se člověku vkládá do hlavy myšlenka, jaké by to bylo, kdyby viktoriánští vizionáři představili celou desku v podobném stylu. Vzhledem k dlouhodobě rostoucí kvalitě (mluvím samozřejmě sám za sebe, protože s každým dalším albem pro mě A Forest of Stars rostou a zvedají si už tak vysokou laťku) by to nemusel být vůbec žádný průser. Naopak. Proč nezkusit něco jiného. Tenhle klub totiž ještě určitě neřekl poslední slovo a já jsem rád, že můžu být u toho, protože takhle skvělé desky, jako „Beware the Sword You Cannot See“ se nerodí často. Jedním slovem fantazie.

---

Třetí pohled (Atreides):

Poslední počin gentlemanského klubu (s jednou dámou na palubě) A Forest of Stars, „A Shadowplay for Yesterdays“ (zároveň jediný, který jsem doposud hlouběji prozkoumal), ve mně zanechal nezaměnitelný otisk psychiatrického oddělení a duševní narušenosti. Čistokrevná black metalová psychedelie linoucí se z hodinového alba pro mě byla při prvním seznámením něčím do té doby neslýchaným a byl jsem zvědav, co se mnou udělá čtvrtý zářez do vypolstrované stěny. A upřímně, nemá cenu to nijak zakrývat – za tajemným názvem „Beware the Sword You Cannot See“ se nachází jedno z nejlepších alb letošního roku.

Mezi několik naprostých zběsilostí, které již letošního roku vyšly, vstupují A Forest of Stars na první pohled decentně, ve fešácké vestičce, cylindru a s Nekronomikonem v podpaží. Vzhledem k tomu, že jeho charakteristiku alba tu již dostatečně vystihl vrchní kazatel H., vyjádřím se spíše k tomu, jak na mě působí, než abych jej dále popisoval. Pokud bych měl vytáhnout nějaký konkrétní pocit, stejně jako u předchozího alba ani omylem nepochodím. Nicméně tam, kde „A Shadowplay for Yesterday“ vyvolávalo čistokrevnou nejistotu, „Beware the Sword You Cannot See“ přidává všeobjímající hřejivý pocit přijetí, pochopení. Bezpečí? Možná. Není vůbec těžké se nechat unášet na křídlech z kytar, smyčců, spadnout do objetí měkkého zpěvu Katheryne, položit se do procítěného neurotického řevu Mr. Curse.

Jakoby mimoděk si při poslechu promítám hrdinskou epiku Moonsorrow, žalozpěvy Primordial, vypjatost houslí, jakou umí vedle A Forest of Stars už jen Dornenreich. Z každého kusu sálá zašlá sláva a vznešenost Britského impéria, a když dojde na nádhernou, šestidílnou kompozici „Pawn on the Universal Chessboard“, v níž se proplétá černý kov, progresivní postupy a odkaz osmdesátkové gotiky, mám pocit, že víc už k životu nepotřebuji. V mysli zůstává symbol ourobora s ocasem ve svých ústech, jenž neskrývaně ponouká k tomu, abych v přítomnosti alba vydržel na věčné časy. Čirá esence dokonalosti.

---

Čtvrtý pohled (Zajus):

Tady u nás na Sicmaggotu jsou A Forest of Stars takovým malým zázrakem, polobozi v gentlemanském ustrojení. Snad jen já stále vzdoruji. Poslední dvě alba mi přišla mírně nevyrovnaná – perfektní (a to při použití těch nejnáročnějších měřítek) skladby se zde mísily s těmi, které mě prostě nedokázaly ani po letech nadchnout. S „Beware the Sword You Cannot See“ se však situace konečně zlomila a já ho s radostí prohlašuji za výborné album od začátku do konce.

Než abych zde vychvaloval každou píseň (a všechny by si to opravdu zasloužily), zmíním se o jediné výhradě, kterou k albu mám. I po množství poslechů se mi „Beware the Sword You Cannot See“ zdá jako velice nečitelné album. Znám ho do posledního detailu a přesto většinou nedokážu identifikovat, ze které písně daný moment pochází. Zejména v prvních skladbách je výsledkem nepřístupnost, jež jde v protikladu vůči zábavnosti většiny (včetně těch nejtvrdších) pasáží. „Beware the Sword You Cannot See“ působí jako mozaika, v níž je každý dílek sám o sobě dokonalý, mozaika samotná však postrádá smysl. Nejspíš prozatím jen nevidím obraz z dostatečné vzdálenosti a další poslechy mi pomohou k jeho lepšímu pochopení. Do té doby bude ale čtvrté album A Forest of Stars pouhý stupínek od bezchybnosti.

---

Pátý pohled (Skvrn):

Víte, já to mám na rozdíl od expertů přes tvorbu A Forest of Stars enormně ulehčené. Veškerého srovnávání jsem vzhledem k neznalosti minulosti kapely ušetřen a jednodušší to mám nejen já, ale i samotné „Beware the Sword You Cannot See“. Jelikož jsem pozvání klubu gentlemanů přijal vůbec poprvé, starosti, zda servírovaný cider nebyl před těmi třemi či pěti lety snad o něco lepší, odpadly. A je to moc příjemný pocit. Bez předsudků, se sklenkou v ruce, co víc si přát. Hodinové unášení viktoriánskou Anglií začíná.

A Forest of Stars, to není jen hudba, je to obraz doby, do hloubky promyšlený koncept, který lze s posmutnělým povzdechnutím označit za ojedinělý. Jakmile začnete o čemkoliv ze světa gentlemanů začnete pochybovat, zanedlouho zjistíte, že i to je přirozenou součástí celé koncepce. Viz letošní obal, který by mě za jiných okolností výrazně nezaujal. Tím nejdůležitějším je ale hudební vyjádření, jehož kvalita umožnila celé to kolem brát smrtelně vážně a ne jen jako bezcenný polotovar postrádající tu nejpodstatnější ingredienci.

Sáhodlouhý počet myšlenek na toto téma je již zvěčněn nade mnou, ale jen pro připomenutí vzkazuji, že „Beware the Sword You Cannot See“ je z největší části o black metalu. Blackový podklad je přítomný všude, i tam, kde by jej posluchač standardně neočekával. A Forest of Stars totiž nepřistoupili na laciné schéma „bugr – instrumentální výplň – bugr“, ale veškeré neblackové prvky propletli skrz kytarový základ. Housle, flétna, klávesy i kytary jsou vyrovnány na linii značící jejich absolutní rovnocennost. Kompaktnost tak lze v případě A Forest of Stars vnímat jak na makroskopické (obal, hudba a všechno „to okolo“), tak i mikroskopické úrovni (jednotlivé složky samotné muziky). Unikát, jiné slovo mě nenapadá. Jmenovat jednotlivé písně se tak logicky rovná nošení dříví do hvězdného lesa. Gentlemani sice sáhli po dělení na kratší celky, nicméně stejně tak jsme se mohli dočkat jedné, hodinu plynoucí skladby. Jednotlivé části do sebe zapadají bez jakéhokoliv zádrhele a spíš než jako písně, lze oněch jedenáct ploch brát jako tematicky ucelené díly.

Má „Beware the Sword You Cannot See“ nějaké mouchy? Jediné, co mě napadá, je zvuk, který mohl být o něco čitelnější. Jinak ale dokonalost sama. S jistotou vám povím, že lepší metalové album jsem již nějaký ten pátek neslyšel a jeho překonávání bude pro letošní (nejen metalovou) konkurenci úkolem po čertech složitým. Hodinka ve společnosti gentlemanského klubu končí a zbývá se už jen rozloučit. Potřásám pravicí, na tváři úsměv a ve dveřích děkuji za doposud nejlepší hudební zážitek roku 2015.

---

Šestý pohled (Onotius):

Jsou desky, jež s dalšími poslechy přinášejí vystřízlivění a zjištění, že by mnoho věcí mohlo být jinak a lépe. Také jsou však alba, která jakkoliv se mohou na první poslech zdát nenápadná, s každým dalším poslechem zrají jak víno, aby se nakonec mohla suverénně umístit mezi nejlepšími dekami roku. Asi není překvapením, že nový počin britských A Forest of Stars u mě patří právě do druhé zmíněné kategorie. Ačkoliv jsem z prvního poslechu byl potěšen, co se týče atmosféry, tentokrát na mě novinka působila poněkud civilněji, než jak tomu bylo v případě předchůdce – méně syrově i tajemně, následující poslechy mě však vyvedly z omylu. Jakmile se člověk naladí na správnou vlnu, atmosféra pracuje přesně jak má a podporuje skvěle fungující nápady. Především díky jim (ať už jejich kvalitě či kvantitě) se deska stala mým oblíbeným objektem zkoumání. A je stále co objevovat.

Když tak album poslouchám, není divu, že se kapela v poslední době těší čím dál tím větší pozornosti.  Jedná se totiž o hudbu, jež kombinuje prvky atmosféry, tvrdosti, ovšem i melodiky a vše to spojuje a vrství v inteligentních kompozicích, které působí kompaktně a pestře zároveň. Zatímco úvodní a asi nejlépe vstřebatelná „Drawing Down the Rain“ disponuje především perfektními houslovými party a nádhernými pasážemi se zpěvem v druhé polovině, specificky poskládanou kompozicí je hned následující „Hive Mindless“, jež pro melodičtější části prozměnu využívá zvuku fléten. Z psychedeličtějších pak funguje skvěle „A Blaze of Hammers“ či „Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs“. To, co je ovšem nejzajímavější, je sledovat metamorfózy nápadů v závěru desky – tedy onom v šestidílném hudebním příběhu plném skvělých partů, emocí a atmosféry, že mi z toho jde hlava kolem.

Už jen na základě množství zmíněných skladeb je asi jasný další klad desky a to je vyrovnanost. Skvělých motivů je zde jako stromů v lese a jsou skvěle rozmístěny, navázány, vygradovány i variovány a výsledný pocit je po každém poslechu lepší a lepší. Já jsem tedy nakonec nejen spokojen, nýbrž i uchvácen. Nevím, kdy jsem naposledy měl v rukou desku, kdy jsem se bezprostředně po doposlouchání měl chuť hned desku protočit znovu. A přesně to se mi stalo i teď.

---