Abigor - Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Abigor - Höllenzwang (Chronicles of Perdition)

Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.1.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. All Hail Darkness and Evil
02. Sword of Silence
03. Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival
04. The Cold Breath of Satan
05. None Before Him
06. Olden Days
07. Hymn to the Flaming Void
08. Christ’s Descent into Hell
09. Ancient Fog of Evil

Hrací doba: 36:02

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Abigor patří ke kapelám, jejichž tvorby jsem si vždy cenil. Ať už jde o starší věci z devadesátých let anebo pozdější experimentování, vždy mi jejich přístup v jistých ohledech imponoval. Ačkoliv mám mezi jejich alby některé oblíbenější kusy a jiné méně (což nejspíš ani nemůže být jinak), snad u žádného předchozího dlouhohrajícího počinu jsem nemohl tvrdit, že bych v něm neviděl a neslyšel vysoké kvality. A o to víc mě mrzí, že u „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mám pochyby…

Největší hodnotu na „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má pro mne obálka, kterou – společně s „Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)“, „Supreme Immortal Art“, „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“ a EP „Orkblut – The Retaliation“ – považuji za jednu z nejlepší, jaká se kdy na nahrávce Abigor objevila. O hudební náplni nahrávky už však takto pozitivně smýšlet nedokážu.

Abigor již dopředu ohlásili, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nebude pokračovat v avantgardně laděném pojetí černého kovu, jak jej Rakušané předvádějí po svém návratu na scénu v roce 2006 a na desce „Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)“, jež byla poslední před rozpadem kapely. To je sám o sobě poměrně zajímavý krok a osobně jsem byl zvědav, co z toho vyleze.

Už jen z principu takového rozhodnutí lze samozřejmě chápat, že „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ postrádá rafinovanost a komplexnost tvorby Abigor posledních let. To je v pohodě, tím spíš že to neplatí úplně dogmaticky (k tomu se ještě dostaneme). Horší už mi ale přijde, že albu navzdory jeho syrovosti chybí i atmosféra, která by se mohla alespoň přiblížit magii Abigor z devadesátých let, ani tu není zběsilost a autentičnost jako třeba na minialbu „Apokalypse“. A přitom vše nasvědčuje tomu, že Rakušané se chtěli přiblížit svému já z půle devadesátých let – vždyť i vnitřní grafika „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mi okamžitě připomněla dlouhohrající debut „Verwüstung / Invoke the Dark Age“ z roku 1994. Jednoduše si nemohu pomoct, novinka na mě působí jako pokus o vzkříšení něčeho, co už je dávno pryč. A takový pokus nemusí vyjít ani skupině jako Abigor.

Samozřejmě, že zpočátku jsem takový pocit neměl, zvlášť když jde o formaci formátu Abigor, a myslel jsem si, že je nutno „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ řádně naposlouchat. Že je něco opravdu špatně, jsem si uvědomil v momentě, kdy mi došlo, že jsem desku zkoušel poslouchat již nejednou a dost často jsem vypínal i někde v polovině, ačkoliv počin trvá jen 36 minut.

Abigor

Jistou úroveň si „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ samozřejmě drží, přece jenom se bavíme o kapele, která obecně vzato patří k vůdčím ve svém stylu, nikoliv o lokální kutálce. Stejně tak lze říct, že si počin udržuje rukopis Abigor, jenž se projevuje přinejmenším v charakteristicky vrstvené kytarové složce – ta je někdy tak zamotaná, že by se některé pasáže uživily i v novější tvorbě, ačkoliv chce album vyznávat spíš zpátečnictví.

To je snad asi nejzajímavější vlastnost novinky – že se album tváří jako návrat do minulosti, jímž nakonec je, aniž by vysloveně popíralo nedávný vývoj. Nicméně to trochu vypadá, jako kdyby „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ odkazovalo na všechny dosavadní tváře Abigor (ale nejvíc na tu starší), a přitom mu chybělo charisma kterékoliv z nich. Jako celek deska nedostává nárokům, jaké je podle mě nutné klást na legendy tohoto kalibru, jakkoliv u začínající skupiny bychom takovému albu možná zatleskali.

Ze skladeb se mi zdá nejzajímavější druhá „Sword of Silence“, kde se objeví jeden výborný kytarový motiv (bohužel jen nakrátko) a zahuštěný závěr konečně přinese kýženou porci atmosféry. Své momenty má i „Black Death Sathanas – Our Lord’s Arrival“, „Olden Days“ anebo „Hymn to the Flaming Void“. Ale i navzdory jistým dílčím kladům stále platí již řečené – „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ nedokáže poskytnout takový posluchačský zážitek jako dřívější alba Abigor. Může to znít banálně, ale tentokrát to tam prostě není. A to říkám jako někdo, pro koho byli Abigor vždycky kult jak noha.


Druhý pohled (Onotius):

Mrtvolný závan devadesátek – tak by se dal shrnout kabátek, do něhož Abigor umisťují své desáté dlouhohrající album. Nečekejte ale žádné laciné sentimentální primitivismy – tihle Rakušané svůj výlet historií rámují veškerým důvtipem, co za dobu své existence nasbírali. Propracované kompozice a technické kytarové pasáže podporované o drtivé bicí tak dostávají ještě průbojnější zvuk, který věru evokuje onu předem avizovanou primordialitu takových stařičkých Ulver, a to je jednoznačně ku prospěchu věci. Nová deska je nekompromisním, zároveň ale nesmírně propracovaným, nářezem. Dýchá z ní oddanost a je jednoduše fenomenální.

Abigor

„Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ obnažuje naprosté kořeny černého žánru, zároveň se ale neutápí v planém ohraném sentimentálním riffování, naopak servíruje koktejl tak neskutečně pikantní a návykový, že by se jím člověk nejraději naléval po hektolitrech. Abigor jsou ale záměrně uměření a dávají nám jen něco přes půl hodiny hrací doby. O to je nahrávka ve výsledku koncentrovanější. Jde až na dřeň a s až hmatatelnou upřímností. Od úvodní „All Hail Darkness and Evil“ po „Ancient Fog of Evil“ je člověk uhranut silnými nápady a perfektním provedením. Nemluvě o tom, že jakmile dozní poslední tón této pohlcující syrové tryzny, člověk má chuť si to okamžitě zopakovat. Nu, zkrátka a dobře, není ještě ani konec února a už tady máme prvního kandidáta na desku roku. On nám ten rok nezačíná nakonec až tak špatně, co myslíte?


2 komentáře u „Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“

  1. Po prohlášení na oficiálních stránkách Abigor jsem očekával, že se otočí zády k “zástupu” kapel jako Deathspell Omega a Blut aus Nord, nastoupí do studia a natočí s prominutím prasopal na první dobrou za dva dny, který bude mít atmosféru prvních nahrávek. Nestalo se a je to škoda. Není to úplně špatná deska, jen prostě úplně něco jiného, než jsem očekával. Jednoduše žádné noční symfonie k toulání se po soumračném království.

  2. Krom toho, že sem byl ze startu celkem konsternovaný ze zvuku (první poslech proběhl ve vlaku ze sluchátek), se mi to celkem líbí. Asi to fakt nebude v diskografii Abigor nic “nesmazatelného”, ale pořád si v tom dokážu najít silné momenty. Třeba vokál, to je paráda, stejně jak na nové desce Summoning.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.