Země: USA Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 4.10.2011 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. Earth Ripper 02. Circles of the Oath 03. Abraxas Connexus 04. Skrying in the Spirit Vision 05. Ontologically, It Became Time & Space 06. A Song for Ea – I. E-A – II. A Myriad of Portals – III. Third Tablet – IV. Warren of Imhullu – V. The Waters – The Denizens – VI. E-A (Reprise) Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Absu jsou už dnes bezesporu kultovní záležitostí ve svém oboru, kterýmžto je – jak zasvěceným jistě nemusím připomínat – black metal s thrash metalovou patinou, pro zjednodušení většinou nazývaný black/thrash metal. Není to zas tak dlouho, co se kapela dala po menší pauzičce opět dohromady a začala pracovat na dalším ze svých pověstných více-albových konceptů; tentokrát se – jak samotní Absu prohlásili – jedná o “magii a okultismus”, což je oproti dvěma minulým tématům (sumerská mytologie a keltská mytologie) trochu změna, ale zase ne násilná, a když se člověk zamyslí, zas tak daleko to od sebe není, aby to neplavalo ve vodách (když už se jmenují podle toho mýtického podzemního oceánu…) Absu. Hudebně se ovšem nějak extrémně výrazné změny taktéž nekonají, ale hnát na srdce, kdo z nás by to chtěl? Ono to tak už většinou bývá, že nechceme, aby se naše oblíbené skupiny měnily doopravdy a od základů. Progres v rámci stylu a zachování tváře je samozřejmě vítaný a z mé strany i žádoucí, dle mého názoru je to ta nejlepší možná cesta. A Absu? Ano, ti to splňují…

Novinka “Abzu” je druhou částí výše zmiňované magicky-okultní trilogie. První díl “Absu” vyšel nějakých dva a půl roku zpátky a právě on byl prvním počinem po obnově činnosti, tudíž v dnešní recenzi už si snad můžeme odpustit takovou tu omáčku okolo, jak se věci mají v porovnání s díly z 90. let (a ze začátku nového tisíciletí, když “Tara” vyšlo v roce 2001). Pojďme se juknout rovnou na muziku…

Jak jsem již zmínil výše, nějaké brutální stylové veletoče se nekonají. Pořád je to kvalitní black/thrashová pumelice v ostřejším tempu, což je vlastně takové poznávací znamení Absu – hoblují a hoblují a přitom to ani náhodou není jednotvárná sypačka. Že by to bylo nějak rozmanité, to bych zase netvrdil, ale v žádném případě muzika Absu nenudí (a také nikdy nenudila) a dokáže si svého posluchače udržet a bavit ho. Že se jedná o klad, to je snad zbytečné zdůrazňovat.

První vál “Earth Ripper”, začínající mocným vysokým ječákem Proscriptora McGoverna, se nese přesně v takovém duchu – rychle a přece ne bezmyšlenkovitě. Ono z celého šestiskladového tracklistu se hned prvních pět kousků nese v poněkud zuřivějším tempu, jen sem tam se jako jemné koření objeví pomalejší vyhrávka či moment, aby to nebylo neustále na jedno brdo. První takové menší ozvláštnění přichází hned s druhou “Circles of the Oath”, v níž se mezi black/thrash metalovou bouří několikrát na pár vteřin zvolní tempo, ozve se příjemná kytarová melodie a velice výrazná baskytara, která jinak nemá na “Abzu” příliš mnoho prostoru. Naopak hodně slyšet je řádění nového kytaristy Vis Croma, což může být pro někoho překvapivé vzhledem k tomu, že leader Absu sedí na bicí stoličkou. Je to právě kytara, která mnohé skladby svými riffy doslova táhne. Velice zajímavá je ovšem jako vždy i práce Proscriptora McGoverna, který v té klepanici zvládá svými paličkami kouzlit i velice zajímavé fígle.

Velice skvělá pasáž se vyskytuje přibližně v polovině “Abraxas Connexus” – začíná chvíli po minutě a půl a trvá přibližně další minutu. Opět se jedná o jedno ze zmiňovaných ozvláštnění – v tomto případě to můžeme klidně nazvat povedenou mezihrou, jež graduje v chytlavém riffu (ten se opakuje ještě jednou ke konci). Rozhodně jde o jeden z mých nejoblíbenějších momentů “Abzu”. Aby to však nevyznívalo tak, že ty “normálně” rychlé kusy nestojí za nic, není to pravda, jen upozorňuji na ta zvolnění z toho důvodu, že jsou nejnápadnější.

Trochu výlučné postavení na desce má závěrečný čtvrthodinový opus “A Song for Ea”, rozdělený do šesti menších částí (viz tracklist), i když stále v jedné stopě. Asi neřeknu nic překvapujícího, že díky větší délce a šesti kapitolám měli Absu v tomto případě větší možnost pohrát si s postupnou gradací, změnami nálad apod., díky čemuž vznikla jednoznačně ta nejrozmanitější kompozice “Abzu”. A nebál bych se dodat, že i nejlepší. Nejenže totiž album skvěle zakončuje a taktéž zodpovědně shrnuje celých dvacet předchozích minut, ona díky většímu prostoru pro rozvinutí hudby do šíře přidává i mnohé navíc.

V celkovém součtu je “Abzu” bezesporu kvalitní a na poslech moc příjemný počin, jenž nemá šanci zklamat žádného příznivce Absu. Díru do světa to sice neudělá, za vaši pozornost však nahrávka podle mého stojí. Holdujete-li podobnému stylu muziky a zároveň ještě nemáte Absu v merku, rozhodně s pořízením neváhejte ani chvíli.