Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 28.11.2014 Label: Columbia Tracklist: 01. Rock or Bust – 03:03 02. Play Ball 03. Rock the Blues Away 04. Miss Adventure 05. Dogs of War 06. Got Some Rock & Roll Thunder 07. Hard Times 08. Baptism by Fire 09. Rock the House 10. Sweet Candy 11. Emission Control Odkazy: web / facebook / twitter

Na rockové scéně se pohybuje spousta kapel, o jejichž tvorbě se dá říct, že je s každým dalším albem méně překvapivá. Samozřejmě, s přibývajícími alby a odslouženými léty se úspěšným partám opouštějí jejich vyšlapané stopy čím dál složitěji, ale jsou případy, kdy to po nich nikdo ani nevyžaduje, protože to, co dělají, dělají zatraceně dobře. Dovolím si tvrdit, že asi nejukázkovějším případem jsou australští hard rockeři AC/DC, jejichž tvorba je trnem v oku všem, kteří mají rádi hudební vývoj, protože tyhle legendy jsou ukázkou toho, kdy člověk může říct, jak jejich nové album bude znít ještě daleko před tím, než se vůbec kapela zavře do zkušebny a začne skladatelský proces. AC/DC jsou prostě hudební kolos, který ten svůj přímočarý hard rock drhne s takovou přesvědčivostí a finesou, až se zdá, že jej nemůže nic zastavit.

A platí to i o jejich šestnácté řadovce “Rock or Bust”, s jejímž blížícím se vydáním se kapela musela potýkat hned s několika nepříjemnostmi. Vůbec poprvé v dlouhé historii AC/DC se nahrávání alba neúčastnila jedna polovina bratrského dua Youngů. Malcom Young byl ze zdravotních důvodů na počátku loňského roku nucen kapelu opustit, jelikož mu byla diaknostikována demence. Na rozjetý vlak mimo něj naskočil synovec Stevie Young, který po strýčkovi převzal kytarové povinnosti při nahrávání materiálu, na jehož komponování se Malcolm ještě podílel.

Druhou nepříjemností, díky které se “Rock or Bust” dostalo spíše negativní reklamy, jsou problémy bubeníka Phila Rudda se zákonem, který byl obviněn z držení drog a v jednu dobu čelil obvinění z plánování vraždy. Druhé obvinění bylo pro nedostatek důkazů staženo, ale nechme se překvapit, jak se jeho pozice v kapele bude vyvíjet, protože ačkoli jedenáctku skladeb nabouchal s pečlivostí sobě vlastní, tak natáčení videoklipu k “Play Ball” se stejně jako focení neúčastnil. No, nechme bulvárních informací, o nichž máte jistě všichni povědomí, a pojďme přímo k “Rock or Bust”.

Co o něm říct… jsou to prostě AC/DC. Přesně ti AC/DC, kteří od počátku kariéry hrají úderný stadiónový hard rock postavený na jednoduchých čtyřakordových riffech a lehce zapamatovatelných refrénech, které si budou borci v džínových bundách davově prozpěvovat a u toho mocně hrozit. Kapele to samozřejmě vyčítat nehodlám, protože proti pracovitosti a koncertnímu nasazení, díky nimž si již před lety získali status legend, nelze nic namítat.

Menší problém však nastává, když se začneme bavit o kvalitě songů, které “Rock or Bust” tvoří. Je pravda, že navázat na předchozí (musím říct, že mimořádně povedené) “Black Ice” není jednoduché, ale přestože měla kapela všechny trumfy v ruce, když se rozhodla natočit druhé nejkratší album v historii, od něhož by člověk čekal minimum vaty, tak výsledek je bohužel trochu nevyrovnaný. Na “Rock or Bust” se totiž nachází jak fantastické pecky, tak bohužel i několik přinejmenším průměrných skladeb, které album jako lehce celek sráží. Dá se oponovat, že takhle je to s takřka každým albem Australanů, ale při pohled na stopáž jsem před prvním poslechem čekal přeci jen větší uragán.

Začnu těmi lepšími vály, jichž je naštěstí víc a mezi něž patří určitě první dvě záležitosti v podobě titulní palby a již zmíněné “Play Ball”. “Rock or Bust” zní jako přímý pokračovatel předešlého alba a okamžitě na vás dýchne masivní kytarová hra a ústřední kytarový riff, který se za pochodového rytmu vrývá pod kůži stejně silně jako starší záležitosti z 80. let. O výkonu skvělého Briana Johnsona snad netřeba pochybovat, protože tenhle pardál, který se blíží k 70. jubileu svého života, je stejně uvěřitelný jako před lety a jeho nakřáplý vokál podporován sborovými vokály je stále pořádně vitální. “Play Ball” je oproti titulce učesanější a spolu s následující “Rock the Blues Away” v sobě skrývá asi nejvíce hitových ambicí ze všech. Skvělá je i “Dogs of War” s gradující atmosférou, která exploduje ve fantastickém refrénu, jenž nese patentovou značku AC/DC a který je jedním z nejpamětihodnějších momentů celého “Rock or Bust”. Z dalších skladeb mě baví bluesově laděné “Rock the House” a “Emission Control”, z nichž je stále cítit rockový duch AC/DC, ale bluesový feeling jim nelze upřít a dost jim sluší.

Synonymem pro slabší skladby z “Rock or Bust” je pro mě hlavně trojice nevýrazná trojice “Got Some Rock & Roll Thunder” počínaje a “Baptism by Fire” konče. Právě u těchto písní se totiž nemůžu zbavit domu, že za silným úvodem vyloženě zaostávají a připomínají nějaké zbytky z minulého počinu. Ani jim se sice nedá upřít dostatek dřevní kytarové atmosféry, která je na “Rock or Bust” všudypřítomná, ale třeba v odrhovačkách “Hard Times” a “Baptism by Fire” to dohromady nefunguje a mnou i po mnoha posleších jen tak propluly, aniž by ve mně zanechaly nějaké emoce. Totéž platí i pro “Sweet Candy”, jíž chybí silnější kytarová linka, protože ačkoli v refrénu je to pořádná jízda, tak sloky jsou bezduché a nezáživné.

Samozřejmě na jednu stranu smekám, že i v takovém věku a po tolika letech jsou AC/DC schopni natočit album, které jejich slovutné jméno nijak nehaní, a věřím, že nadcházející turné bude zatraceně úspěšné, ale že bych si z “Rock or Bust” sedl na zadek tak, jako před šesti lety z “Black Ice”, to říct nemůžu. Když se na novinku podívám co nejvíce střízlivým pohledem, tak můžu říct, že je vše při starém, takže fanoušci můžou být z aktuální formy svých miláčků maximálně spokojeni a odpůrci, kterým se nelíbí poslouchat stále jednu a tutéž formulku, “Rock or Bust” nijak neobměkčí. Já jsem ve výsledku vlastně i spokojený, ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že i přes nepříjemnou situaci, jíž si loni AC/DC prošli, mohl být výsledek mnohem lepší, protože ten potenciál v těchto starých bardech pořád je.