Země: USA Žánr: powerviolence / grindcore Datum vydání: 15.5.2020 Label: Prosthetic Records Tracklist: 01. Singe 02. Mouth Breather 03. Gorged 04. Satan Is King 05. Turncoat 06. Matapacos 07. Copsucker 08. Propaganda of the Deed 09. Exercise in Futility 10. Urban Blight 11. Come Out Fighting 12. Revenge 13. Ashes to Ashes 14. Back in Black Bloc 15. Maggot Museum Hrací doba: 23:06 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Dosavadní dráha ACxDC je stejně divoká jako jejich hudba samotná. V ranku powerviolence si za těch sedmnáct let existence stihli vydobýt pevné místo a mezi vyznavači tohoto žánru asi není nikdo, kdo by je neznal. Vyhledávanou atrakcí se stali už s vydáním svého prvního počinu, EPčka „He Had It Coming“ z roku 2005. A vlastně díky výbušným koncertům možná už i předtím, alespoň tedy v okolí domoviny Los Angeles. Právě krátkohrající nosiče jsou jejich hlavní doménou. Mají jich kopec, zejména díky splitkům s podobně smýšlejícími spolky. Přestože je nemám všechny najeté, musím přiznat, že tahle podoba, tedy stručně a jasně, mě na ACxDC baví nejvíce.

Novinkové album „Satan Is King“ je teprve jejich druhou řadovkou. ACxDC se stihli za svou kariéru už i párkrát rozpadnout. Jeden takový návrat byl tehdy stvrzen, trochu překvapivě, právě vydáním první dlouhohrající desky, tedy „Antichrist Demoncore“ z roku 2014. Asi každá kapela chce vydat regulérní placku, ale po jedenácti letech už to asi není úplně očekávané. Skoro to vypadalo, že jim onen kratší formát plně vyhovuje. Ostatně vzhledem k jejich stylu není divu. Každopádně, jak jsem nyní zpětně zjistil, „Antichrist Demoncore“ je fajn, ale k titulům jako „Second Coming“ nebo „He Had It Coming“ se vracím raději.

Powerviolence byl definován kdysi kolem roku devadesát a ACxDC ho naplňují bezezbytku. Výbušná, za hranici thrashcoru hnaná tempa propletená hned několika umírněnějšími přechody do rytmu klasického hardcoru, a to vše vtěsnané do šibeničního limitu nejlépe jedné minuty. Když se takovýchto titulů sejde víc jak deset, už si to říká o dlouhou fošnu. Na „Satan Is King“ se jich sešlo patnáct, avšak oproti předchozí tvorbě jsou tu výrazně znatelné změny, jež bohužel nejsou úplně pozitivní.

Co zůstalo stejné, je provokace ACxDC vlastní. Je jasné, že například obálka „He Had It Coming“, která je koláží slavné fotky střílejícího vietnamského policisty a ukřižovaného Ježíše Krista, dost lidí nepotěšila. Stejně tak může někoho nadzvednout název Satan Is King, což je očividná parafráze „Jesus Is King“ od Kanyeho Westa. Zůstal také textový záběr na veganství straight edge a, jak rozepsané jméno kapely Antichrist Demoncore napovídá, satanismus. Samozřejmě, že hudební zaměření ACxDC je i na „Satan Is King“ podobné, ale tentokrát to zní všechno trochu jinak.

Při poslechu „Satan Is King“ ihned praští do uší jeho zvuk. Ten je nyní daleko více metalický. Ne, že by ACxDC začali hrát metal, ovšem ten punkový základ, který jejich stará EPčka a také „Antichrist Demoncore“ mají, je tu zastřen do poměrně fádního a pro současný grindcore zcela běžného výraziva. Kytary znějí jako regulérní bruska, ne příliš vzdálená od švédského death metalu, bicí jsou upozaděny dozadu a dříve občasný growling je stále častější. Po této stránce mi „Satan Is King“ připomíná například poslední řadovku Nails. Ostatně produkci obstaral Taylor Young, bubeník Nails.

Skladatelsky jsou ACxDC lehce rozpoznatelní, avšak zemitějších pasáží přibylo. Binec je to však stále řádný. Jasně, že je to kurevská zběsilost, ale snad právě díky tomu zvuku to na mě působí usedleji a tak nějak mě to nekope tak moc, jak bych si sám přál. Co na tom jejich virválu upřímně moc nemusím, je uštěkaný vokál Amalfitana, což je dáno tím, že podobně vysoký ryk nemám obecně moc v lásce. Na „Satan Is King“ mi však sedí o něco více, možná kvůli tomu, jak se vhodně doplňuje i s hlubší polohou. Hitově vyřvávající titulní skladba či druhá singlovka „Copsucker“ to náležité předvádějí. Silné riffy se tu také dají najít, ať už v „Gorged“, „Propaganda of the Deed“ nebo „Urban Blight“, to samé platí pro zajímavé a účinné přechody, avšak stejnou měrou jsou tu přítomné i pasáže, které vůbec ničím nevynikají. Výsledná intenzita „Satan Is King“ je tak citelná, ale ne trvalá. S přibývajícími poslechy navíc dále opadá, což je pro budoucí použití nahrávky fatální.

Z celkového hlediska se tu tak neděje nic moc zásadního ani památného. Je to prostě dobře odehraný a poslouchatelný standard s několika povedenými momenty, kdy ACxDC dělají to, co umí, avšak předvedli nám to už i lépe. Desku pro mě sráží dolů zejména její neosobní zvuk a v něm utopené bicí, které sice jedou na plné obrátky, ale nějak to na mě nedoléhá. Jako nárazový výplach „Satan Is King“ poslouží, ale postupem času už jsem musel hledat důvody, proč tuhle desku znova protočit. Přednost dám raději jejich starší tvorbě či jiným novým albům smeček jako francouzští Satan nebo Caustic Wound.