Země: Itálie Žánr: death metal Datum vydání: 15.7.2016 Label: Xtreem Music Tracklist: 01. Carthago delenda est 02. Across the Wolf’s Blood 03. Annibalem 04. With Tooth and Nail 05. Dark Days of Rome 06. Scipio indomitus victor 07. Mare nostrum 08. Zama: Where Tusks Are Buried 09. Excidium 10. Sowing Salt Hrací doba: 48:01 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR

Věřím, že méně známým kapelám se neustálé přirovnávání k věhlasnějšímu jménu příliš nezamlouvá, nicméně jsou tady případy, kdy to prostě a jednoduše jinak nejde a ona kapela si za to vlastně může tak trochu sama. Ať už kvůli stylizaci, samotné hudbě či textové náplni jejích desek vám jednoduše na mysl vyplouvají asociace s tou či onou bandou, která má to štěstí, že totéž začala dělat dřív, dělá to lépe nebo za sebou má pouze silnější vydavatelství a je tak díky protekci více na očích.

Italská pětice Ade je bohužel jedním z těch případů, jimž by se jistě zasloužilo mnohem více pozornosti než jejím slavnějším kolegům, k nimž je jejich hudba automaticky připodobňuje. Když řeknu, že Ade hrají death metal, dobarvují ho epickými aranžemi a textově čerpají z období starověkého Říma, tak se většina lidí jistě rozpomene na Ex Deo. Vedlejšák Maurizia Iacona z Kataklysm, jenž má se svou boční partičkou na krku již dvě alba. Alba, která sice nebyla špatná, ale potenciál slibovaný mocnou promo kampaní naplněn zdaleka nebyl. A to bohužel ani v jenom případě.

Pojďme ale k Ade, o něž tady jde především. Tato pětičlenná legie se do současného stavu formovala relativně krátkou dobu a nutno říct, že během těch necelých deseti let se zdá být dost aktivní. Jejich kariéra byla započata v roce 2007, a pokud budu počítat i novinku „Carthago delenda est“, tak na svém kontě mají již tři řadová alba. Na debut „Prooemivm sangvine“ z roku 2009 navázal tři roky starý předchůdce „Spartacus“ a soudě dle několika písní, jež jsem vyslechl, se pozitivní dojem z „Carthago delenda est“ nezdá jako čirá náhoda. Ade jako by brousili svůj projev k větší preciznosti a třetí album je v tomto ohledu zpravidla přelomovým dílem, od nějž se odvíjí budoucnost.

Už jsem nakousl, že Ade hrají death metal. Na tom by nebylo zas tak nic zajímavého, ovšem v jejich případě – a zde vidím ten hlavní rozdíl oproti Ex Deo – se jedná o death metal vysoké kvality. Oproti slavnější kolegům z Kanady nemám z Ade dojem, že při formování kapely byl hlavní onen koncept a doprovodné blbosti jako kostým. Naopak, za Ade hovoří na „Carthago delenda est“ hudba a ta není vůbec špatná. Příjemný, epicky pojatý death metal s občasnými orchestracemi a orientálními prvky v zádech se spolu s tématickými texty skvěle hodí dohromady, a výsledkem je tak dobré deathmetalové album, které svou kvalitou nechává v závěsu mnohé slavnější kolegy.

Bohužel se i na „Carthago delenda est“ najdou nějaké slabší momenty, ale není jich tolik, aby výsledný dojem z poslechu nebyl pozitivní. Nechci tím říct, že „Excidium“ a „Dark Days of Rome“ jsou vyloženě špatné, ale nepřišly mi natolik zajímavé, takže jsem je občas při poslechu vypouštěl, protože v kontextu alba jako celku zapadají a ničím nevyčnívají. Jádrem nahrávky jsou hutné deathmetalové vály, které mají díky instrumentální zdatnosti jednotlivých členů Ade skoro až technický nádech podobný egyptologům Nile, nicméně v podání Italů je výsledek přímočařejší a útočí svou přirozenou chytlavostí a dravostí.

Styčnými body „Carthago delenda est“ je úvodní titulka, orientálně laděná „Annibalem“ a epické výpravné jízdy „With Tooth and Nail“ a „Mare nostrum“. Ve všech hraje prim animální projev zpěváka Traianvse, jenž střídá jak angličtinu, tak latinu, kytarové běsnění Nera a Fabia a mocná rytmika Caligvly a Commodvse. Asi netřeba zdůrazňovat, že se jedná o přezdívky zvolené záměrně tak, aby ladily do hudebního a lyrického zaměření Ade. Když budu mluvit jen za sebe, tak nejsilnější jsou Ade ve výpravnějších kompozicicích, mezi něž patří právě titulní hitovka v úvodu nebo „With Tooth and Nail“, již odstartuje sloní troubení.

Abych pravdu řekl, tak mi trochu scházela nějaká pomalejší píseň, ve které by starověká atmosféra dostala ještě hlubší nádech, ale není to nic, co by bylo vyloženě na škodu. Ony totiž i ty brutální náklepy jako „Sowing Salt“, „Across the Wolf’s Blood“ či „Mare nostrum“ dokázaly po chvíli zaujmout natolik, abych je bral jako součást vyrovnaného alba, a ne jako tuctové výplně, jimž k dokonalosti něco schází.

Dá se Ade něco vytknout? Pokud pominu subjektivní výtky ke dvěma slabším skladbám a zanedbatelnou absenci pomalejší rozmáchlé kompozice, tak mě nic extra nenapadá. Přesně takhle by to totiž v této hudbě mělo být. Kvalitní hudba stojí sama o sobě na pevném základu, je skvěle zahraná a jako třešnička na dortu je nabízen lákavý příběh, líbivé aranže a stylizace do starověkého Říma. Když se všechny hvězdy sejdou ve správném postavení, tak je tohle všechno dohromady něco, co může dopadnou hodně dobře. A Ade se to povedlo. Svou třetí deskou snad na sebe upozorní natolik důrazně, že příště už se o nich nemusíme bavit jako o neznámé partě, ale jako o naději, která má na to, aby utáhla celý peloton obdobně laděných part. Velmi příjemné překvapení.