Agalloch - Faustian Echoes

Agalloch – Faustian Echoes

Agalloch - Faustian Echoes
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Dämmerung Arts

Tracklist:
01. Faustian Echoes

Hodnocení:
Ježura – 10/10
H. – 9/10
Zajus – 9,5/10
Ellrohir – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

I, Johannes Faust, do call upon thee, Mephistopheles!”

Tato slova otevírají skladbu “Faustian Echoes”, která je jedinou položkou tracklistu stejnojmenného EP, jímž portlandští náladotvůrci Agalloch uťali dvouleté ticho, které panovalo od vydání jejich poslední řadové desky “Marrow of the Spirit”. Není žádné tajemství, že si Agalloch vždy libovali v rozsáhlejších kompozicích a mnohé z takových jejich skladeb jsou posluchači velebeny snad nejvíce. Proto se k “Faustian Echoes” až do vydání upíraly nejedny zraky v naději, že Agalloch na více než dvacetiminutovém prostoru předvedou něco vskutku působivého. A že se tyto tužby více než naplnily, mi došlo už po prvním z mnoha poslechů, kterým jsem minialbum podrobil…

“Faustian Echoes” zaujme okamžitě. A je to zvuk a celkové vyznění, ke kterému se posluchačova pozornost obrátí asi nejdříve. Ve srovnání především s posledními dvěma řadovými počiny je jasně zřetelný příklon k minimalismu, syrovějšímu a špinavějšímu zvuku a charakteru, který má velmi blízko ke garážovým black metalovým projektům. A to není jen tak samo sebou. Valnou měrou k tomu totiž přispívá fakt, že folkové, nebo chcete-li neofolkové prvky, které se tu více, tu méně zřetelně objevují napříč celou diskografií Agalloch, jsou zde potlačeny na naprosté minimum. Až na opravdu drobné a spíše formální než obsahové výjimky si tentokrát muzikanti vystačili čistě s elektrickými kytarami, baskytarou a bicí soupravou a veškeré náladotvorné ozdoby jako perkuse nebo jemné smyčce, které se tu a tam objevují na řadových deskách, si na EP cestu nenašly. Výsledkem je tak asi formálně nejortodoxnější a nejmetalovější počin v historii kapely. Co se ovšem takhle z papíru zdá být dost znepokojivým, v reálu funguje naprosto skvěle. I přes toto zúžení nástrojového výraziva jsou to pořád Agalloch se vším, co je dělá tak výjimečnou kapelou. Atmosféra, specifické melodie a unikátní spolupráce, to všechno je na svém místě a funguje na výbornou.

Now then Faustus, what wouldst thou have Mephisto do?”
I charge thee, Mephisto, wait upon me while I live to do whatever Faustus shall command. It make the Moon drop from outer sphere or the ocean to overwhelm the world…”

Co se týče struktury skladby, ta je mluveným slovem rozdělena na dvě pomyslné části. Nelze však říci, že by se jednalo o dvě skladby v jedné, protože ta i když je velmi rozmanitá a proměnlivá jak co do nálady, tak co do charakteru vlastní hudby, každá jedna pasáž je příbuzná těm ostatním a přes všechny – a to dost zřetelné – rozdíly, jde o kompaktní materiál, který nepůsobí nikterak roztříštěným dojmem, ba naopak – drží velmi organicky pohromadě. Do 21 minut stopáže se podařilo vměstnat širokou škálu melodií a obratů, ale několik stěžejních motivů se v různých drobných úpravách prolíná napříč celou skladbou a na mě to dělá dojem, jako by to tak bylo ze stejného důvodu, z jakého se různé motivy opakují v rámci rozsáhlých kompozic z dílny skladatelů klasické hudby. Vyprávějí totiž příběh, a je to příběh z nejslavnějších, založený na proslulém díle Johanna Wolfganga Goetheho“Faust”. Příběhový aspekt celé věci je dále umocněn díky na několika místech použitým replikám z filmu “Lekce Faust” (ano, je zde citováno dílo Jana Švankmajera), a tyto útržky dialogů mezi Faustem a Mefistofelem k celkovému uměleckému zážitku velmi významně přispívají. Fungují totiž výborně a dávají mi vzpomenout na fenomenální EP “The White”, kde se pro změnu objevily repliky z filmu “The Wicker Man”, které měly na konečný zážitek neméně povznášející vliv.

Agalloch

“So still I seek the force, the reason governing life’s flow and not just it’s external show.”
“The governing force? The reason? Some things can’t be known. They are beyond your reach even when shown.”
“Why should that be so?”
“They lie outside the boundaries that words can adress and man can only grasp those thoughts which language can express.”
“What? Do you mean that words are greater yet the men?!
“Indeed they are.”
“Then what of longing? Or affection? Pain and grief? I can’t describe these, yet I know they’re in my breast! What are they?”
“Without substance as a mist is.”
“In that case man is only air as well…”

Co se vlastní hudby týče, Agalloch se dále drží svého typického výraziva, které je zde nenásilně přizpůsobeno celkovému charakteru skladby. I tentokrát tedy došlo na poklidné kytarové hrátky, silné atmosférické pasáže, specifické blackové vichřice © Agalloch a především nádherné a mocné melodie, které se tyčí nad vším ostatním a které považuji za určující a výstavní prvky, které “Faustian Echoes” dělají tím, čím je. To vše je namícháno vskutku bravurně a já se poníženě skláním a vděčně vychutnávám každou notu – znovu a znovu…

Není se čemu divit – celých 21 minut a 34 vteřin totiž poskytuje posluchači naprosto skvostný prožitek. Agalloch stvořili úchvatnou kompozici, která ani po desítkách poslechů neztrácí nic ze své přitažlivosti, neustále podněcuje fantazii a pokaždé nechává posluchače znovu a znovu v němém úžasu. “Faustian Echoes” je dílo, na kterém nelze najít ani smítko nedokonalosti a mně jen dále utvrzuje v mém už tak velmi hlubokém obdivu ke kapele, která patří k tomu naprosto nejlepšímu, co kdy z amerického kontinentu vzešlo…


Další názory:

Tady se vůbec není o čem bavit, Agalloch jednoduše nahráli další bravurní záležitost. Ono se od nich vlastně už ani nic jiného nečeká, nicméně přesto to člověka vždy potěší, když dostane nahrávku, která jako natolik působivá a hluboká, jako jsou desky Agalloch. Rozhodně vítám ten trend, že se kapela pouští do čím dál tím delších skladeb (“Faustian Echoes” je vůbec nejdelší, kterou kdy stvořili), protože to na větší stopáži Agalloch sluší. Vždy pracovali s působivou atmosférou a různými náladami, ale právě na takhle dlouhých plochách mají možnost si s nimi dostatečně pohrát jen v rámci jedné skladby. A že jim to jde vskutku úžasně, to “Faustian Echoes” poztvrzuje do posledního puntíku. Nemá cenu to zbytečně prodlužovat – prostě famózní EP, které si v letošním roce jen těžko hledá konkurenci i mezi dlouhohrajícimi alby.
H.

Agalloch

Agalloch patří mezi těch pár kapel, které podle mě dosud nevydaly jedinou špatnou nahrávku. Troufnu si dokonce tvrdit, že každé jejich album překonává to předchozí, alespoň v některých ohledech. Jejich příklon k atmosferickému black metalu na posledním dlouhohrajícím albu “Marrow of the Spirit” znamenal svěží změnu a jeho zlatý hřeb, skladba “Black Lake Niðstång”, patřila mezi mé nejoblíbenější dlouhé kompozice roku 2010. Když tak letos Agalloch ohlásili EP tvořené jedinou, 21 minut dlouhou skladbou, tušil jsem, že opět půjde o dílů hodné géniů. A po mnohých posleších s radostí prohlašuji, že jsem se nespletl. “Faustian Echoes” obsahuje vše, co jsem si na Agalloch (a zejména na již zmíněném albu “Marrow of the Spirit”) zamiloval. Skvělé kytary, vřeštící vokál, potemnělé momenty i nádherné melodie. Většinou si u alb stěžuji na přílišnou délku, ovšem tentokrát říkám naprostý opak. Snadno si umím představit, že “Faustian Echoes” bude trvat více než půl hodiny. Taková koncentrace atmosféry, emocí a samozřejmě hráčské preciznosti by jiným kapelám vystačila na celou diskografii. “Faustovy ozvěny” jsou ovšem svěží i po tak dlouhé hrací době, a já mám chuť si je pouštět stále dokola. Tak dobré EP “Faustian Echoes” je. Agalloch jím definitivně potvrzují svou pozici v mém hudebním “top ten”.
Zajus

O málokteré kapele se dá tvrdit, že svou hudbou de facto definuje žánr. Já si osobně myslím, že o Agalloch to říct můžu. Jejich tvorba mi zní velmi specificky a nenapadá mě, kdo by jim mohl konkurovat – tedy alespoň co se týká doby svého debutu. Možná v Německu Empyirum, někdo k nim připodobňuje i norské Ulver, jejichž tvorbu ovšem neznám. Zato však znám řadu kapel, které lze označit za kvalitní následovníky – Gallowbraid, Oak Pantheon, Alda… A to si myslím, že je – vedle super-kvalitní hudby – hlavní zásluha skvadry z amerického západního pobřeží. Jejich hudba nebude zapomenuta, naopak se šíří dál. No, a když už vytáhnou do boje samotní mistři, tak to samozřejmě stojí za to. “Faustian Echoes” mi neučarovalo úplně v první chvíli, ovšem s každým dalším poslechem nacházím další důvody, proč toto EP považovat za skvělý počin. Naopak se mi nyní zdá, že to musí být jedno z nejlepších děl přinejmenším roku.
Ellrohir


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.