Země: Německo Žánr: funeral doom metal Datum vydání: 25.5.2012 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Further South 02. Aeons Elapse 03. Deliverance (Shouting at the Dead) 04. Antarctica the Polymorphess 05. Fathoms Deep Below 06. The Giant Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ahab původně vznikli pouze jakožto boční projekt několika členů Midnattsol; jejich snažení následně vyústilo v první desku “The Call of the Wretched Sea”, kterou já osobně dodnes považuji za obrovský klenot a jedno z nejlepších funeral doom metalových alb, která znám. Což je o to více s podivem, že toho času hlavní působiště hudebníků, tedy Midnattsol, je (a vždy byl) naprosto neškodný bezzubý čajíček, pro nějž je i průměrné hodnocení pochvalou. Zjevně to časem došlo i kytarové dvojici Daniel Droste – Chris Hector, pánové Midnattsol jeden po druhém opustili a začali se spolu s ostatními kolegy z Ahab naplno věnovat plavbě po pohřebním moři, v němž se ukrývalo až podivuhodně mnoho potenciálu. Zatímco z “The Call of the Wretched Sea” dodnes naskakuje husí kůže, z pokračování “The Divinity of Oceans” jsem byl opravdu nadšený pouze krátce po vydání, postupem času můj postoj k albu poněkud ochladl. Byť se bezesporu jedná o dobrou záležitost, na svého předchůdce jednoduše neměla – což byl možná její úplně největší prohřešek, jinak se totiž také jednalo o velmi kvalitní funeral doom, který výrazivo Ahab posunul mílovými kroky kupředu. A co na to aktuální “The Giant”?

Nutno hned zpočátku říct, že mezi “The Divinity of Oceans” a “The Giant” ani zdaleka není tak velký posun, jaký byl mezi “The Call of the Wretched Sea” a “The Divinity of Oceans”; přijde mi, že novinka spíše dále rozvíjí cestu nastolenou jejím starším bratříčkem. Nutno ovšem také dodat, že se jí to tentokrát opravdu daří po všech stránkách lépe. Zatímco “The Divinity of Oceans” bylo v některých pasážích až přespříliš rozvleklé, na “The Giant” jsem si něčeho takového nevšiml ani v nejmenším, ba právě naopak, třetí dlouhohrající počin Ahab je opět opravdu skvělou záležitostí, která je plná výtečných momentů. Ačkoliv famózní kolos “The Call of the Wretched Sea” zůstal stále nepokořen, pranic to nemění na faktu, že “The Giant” má toho hodně co říct.

Co tedy vlastně “The Giant” nabízí? Vzhledem k faktu, že jde o pohřební doom metal, asi by bylo nošením vody do moře, kdybych řekl, že by měl posluchač očekávat pomalé tempo. Nejedná se už ovšem o takový surový a hutný doom, jaký Ahab nabízeli na “The Call of the Wretched Sea”, stejně jako v případě “The Divinity of Oceans”, i na nejnovějším albu najdete kromě masivní kytarové stěny také (byť to na první pohled může vzhledem k žánru vypadat trochu divně) spoustu vyloženě oddychových pasáží s čistým zpěvem. Právě na nich je jen tak mimochodem opravdu znatelné, v jak kvalitního zpěváka se Daniel Droste za těch pár let vypracoval. Zatímco na debutu se prezentoval pouze obhroublým growlingem (který však do té muziky pasoval, netvrdím, že ne), nyní je jeho projev mnohem pestřejší. Taktéž celková nálada a atmosféra “The Giant” pokračuje ve stopách druhého alba – stále je značně neveselá, nicméně už to není vyložená depka jako na první desce. Přesto je myslím vcelku jasné, že příznivci veselé muziky by se od “The Giant” měli držet dál… ale tak už to holt u doomu bývá – ocení jej povětšinou pouze ti posluchači, jimž podobné umíračky nejsou cizí od přírody.

I tak je ale nutné zmínit, že sem tam Ahab i na “The Giant” pořádně zahrozí hlubokými monumentálními rify, které dají vzpomenout právě na “The Call of the Wretched Sea”. Příkladem mohou být třeba hned obě první skladby “Further South” a “Aeons Elapse”, jež obě začínají v poklidném duchu, ale právě díky tomuto kontrastu poté kytarová hradba vynikne ještě více. V “Aeons Elapse” – když už jsme u toho – stojí za zmínku také velice výrazná sólová kytara v poslední třetině písně. Celkově se dá říct, že všechny skladby jsou na “The Giant” na poměry svého žánru dost dynamické a proměnlivé, přelévají se z klidnějších momentů do těch tvrdších a zase zpátky, což má za následek jednu velmi příjemnou věc – posluchač se ani na chvíli nenudí. A to je dle mého názoru právě to důležité. Pokud bych měl vyzdvihnout jednu konkrétní položku, asi bych po mírném váhání (přece jenom se v tomto případě nedá hovořit o nějakých hitovkách) sáhnul po čtvrté “Antarctica the Polymorphess” s fantastickým rozjezdem a ještě fantastičtějším závěrem, v němž se ke slovu opět dostává úžasná sólová kytara.

V konečném součtu je myslím vcelku jasné, že Ahab nahráli výborné album – opět. Ne sice tak působivé a hypnotické jako geniální debut, který už dle mého názoru nebude překonán, ale rozhodně působivější a zábavnější než “The Divinity of Oceans”. Verdikt je tedy zřejmý – “The Giant” lze doporučit každému milovníkovi pořádného doomu. Zklamán podle mě rozhodně nebude…