Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 14.12.2020 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. Somniloquy 02. Pnigalion 03. Succubare 04. Ephialtes 05. Incubatio Hrací doba: 46:22 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Akhlys lze z určitého pohledu označit za nejosobnější projekt ze seznamu kapel okolo Nightbringer. Nezabředává sice tolik do nábožensko-filosofických postojů členů. Přesto jde daleko – nejen na rovinu osobní, ale i za práh vědomí. Doslova.

Naas Alcameth se prostřednictvím Akhlys dělí o své zkušenosti s nočními děsy, paralýzami a snovými výjevy podpořenými množstvím stimulantů. V začátcích projekt přenášel skličující auru pomocí temného ambientu. Po jednotrackovém debutu do Akhlys začaly prosakovat vlivy spřízněných kapel. „The Dreaming I“ ambient neopustilo, páteří se však stal black metal vycházející z Nightbringer.

Přestože Akhlys pracují s ambientem, komplexním songwritingem a dlouhými stopážemi, jeví se oproti zmíněným příměji, svým způsobem agresivněji, a díky tomu jsou ve srovnání s Nightbringer na poslech snazší. Přístup vyplývá ze samotného záměru projektu. Hudba navozuje pocit intenzivního nátlaku z nitra – nátlaku, před nímž nejde utéct, který se jeví, že trvá věčnost. Konečně při jeho ústupu narůstá pocit katarze z konfrontace stínu a přiblížení se k pravému já.

Charakter Akhlys dotváří údernější lyrika. Alcameth sděluje vlastní zkušenosti a na papíře jde po smyslech a emocích. Okultní a mytologické odkazy neubývají, texty ale navíc spoléhají na jednoduché deklamace, které jdou na kost. Vyřvané fráze jako „Rise Up, Bow Down“, „I exhale thee“ nebo prosté „Awaken“ mluví samy za sebe.

Příchod nových Akhlys jsem vyhlížel, navzdory kvalitám předešlých nosičů a talentu Naase Alcametha, s trochou skepse. Poslední deska Nightbringer ve srovnání s opusem „Ego dominus tuus“ totiž zanikla. Stejně tak nově vzniklí Aoratos nabídli desku, jež působila jako recyklát materiálu spřízněných kapel. Výrazněji tak zatrnulo naposledy u „Holókauston“ od Bestia Arcana z roku 2017, která díky mohutné produkci a preciznímu psaní působí jako soundtrack k promíchávání pekelného kotle.

„Melinoë“ má naštěstí právě k „Holókauston“ nejblíže. Dá se říct, že Akhlys stvořili svůj dosud nejkompletnější počin. Tématiku nočních děsů zastřešuje produkce (vyzněním nejpodobnější k posledním Bestia Arcana) navozující pocity zažívané při spánkové paralýze. Zvuk obemyká, dusí a jen zřídka polevuje od nátlaku. „Melinoë“ se poslouchá jako permanentní útok na nevědomí z několika úhlů – když neohrožuje bodavými riffy, topí posluchače ve zlověstném ambientu. Pokud neutlačuje bicíma, děsí šepotem a rykem. Ve srovnání se zvukem „The Dreaming I“ působí novinka vrstevnatěji a velkolepěji. Nastolené téma navíc uceluje cover desky a celkový vizuál (promo fotky stojí rovněž za zhlédnutí, volené masky jsou totiž podle Alcametha další klíčovou proprietou Akhlys). Zkrabatělý ksicht z obalu sice doprovází Akhlys od počátků, zdá se však, že až nyní dostává jméno: Melinoë, které běžně připadá řecké bohyni nočních můr.

Zlověstnou atmosféru doprovází množství úderných hudebních motivů. Každá kytarová skladba nabídne alespoň jeden riff, na němž se následně buduje. Ve zmíněném ohledu nejvíc vyvstává úvodní bodavá sekvence „Ephialtes“, pozadu není ani gradující začátek desky nebo vyhrávka uprostřed „Pnigalion“ připomínající nejryzejší momenty Nightbringer. Velmi dobře taky funguje ambientní „Succubare“, která pracuje s vrstvením šumů, syntetických poryvů a metalických šelestů. Všeobecně se ví, že je Alcameth jedním z mála tvůrců ambientu, které posluchač nechce přeskakovat, jak tomu bývá u většiny blackmetalových desek. „Succubare“ tak nepůsobí jako vata, ale jako podstatný moment na albu.

„Melinoë“ je prostá větších nedostatků, snad jen finální „Incubatio“ mohla být časově útlejší. Ve srovnání se zbytkem desky totiž není narvaná tolika silnými nápady a lépe by zafungovala jako kratší outro. Zkracovat by se možná dalo i jinde, ale co už. „Melinoë“ nakonec chce nastolit pocit prožití dlouhé, zdánlivě nekonečné noční můry, která skrývá vyšší pravdu. A přesně tak funguje – hudbou, námětem i vizuálem.