Země: Saúdská Arábie Žánr: black metal Datum vydání: 6.1.2014 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Estahalat al harb 02. Heen yadhar al ghasq 03. Youm yukram al jaban 04. Bat al tha ar nar muheja 05. Um al qashaam 06. Subat 07. A aj al safeeh Hodnocení: H. – 7,5/10 Ježura – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Al-namrood rozhodně nejsou jedinou kapelou, která míchá black metal (anebo vlastně jakýkoliv metal) s prvky tradiční hudby Blízkého východu, tedy zemí Arabského poloostrova plus několik přilehlých států, ale rozhodně patří mezi nejznámější a také nejaktivnější (ono to jde nejspíš ruku v ruce) představitele takové kombinace. Nemůžu si pomoct, ale osobně jsou mi podobné skupiny tak nějak sympatické už předem a jsem jim mnohdy ochoten odpustit ne úplně nejkvalitnější hudební stránku (samozřejmě v rámci mezí, zase nebudu uctívat vyložený odpad jen proto, že je třeba ze Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů), protože na rozdíl třeba od evropských nebo severoamerických formací to nemají úplně jednoduché. Zatímco u nás je sice metal v jakékoliv podobě z obecného hlediska stále relativně okrajová záležitost (vzhledem k desetitisícům fanoušků zdůrazňuji relativnost), ale tak nějak funguje bezproblémově a většinová společnost se o něj buď nestará, nebo jej až na výjimky tak nějak respektuje (byť třeba s kroucením hlavy), v oblasti Blízkého východu se stále jedná o muziku nežádoucí a místní kapely rozhodně nemají na růžích ustláno. A to ani nemusí být zdaleka tak radikální jako třeba kolegové Seeds of Iblis ze sousedního Iráku.

Vraťme se však oklikou zpátky k hudbě samotné, respektive k výše zmiňované aktivitě Al-namrood. Vzhledem k situaci, jaká na místní scéně panuje (dá-li se to vůbec nazývat scénou), je poměrně logické, že místní kapely nemají zrovna početné diskografie. Právě v tomto ohledu jsou Al-namrood takovou tou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, neboť oni s poměrně slušnou pravidelnosti vydávají klasické velké desky a s aktuální novinkou “Heen yadhar al ghasq” si na pažbu zapisují již čtvrtý dlouhohrající zářez. Co se na něm od minulého “Kitab al awthan” změnilo a co naopak zůstalo při starém?

Pokud vezmeme všechna čtyři alba Al-namrood a postavíme je vedle sebe, je na nich od nejstaršího k nejnovějšímu jasně vidět, jakým směrem se Arabové ubírají. Debut “Astfhl al tha’r” (2009) byl velice syrovou black metalovou záležitostí, ale už s druhým “Estorat taghoot” (2010) začal příklon k větší čitelnosti, epičnosti a vlivům tradiční kultury. Poslední zmiňovaný element naplno přebral kontrolu na třetím “Kitab al awthan” (2012). Novinka “Heen yadhar al ghasq” tento trend dále prohlubuje. Mezi ní a jejím předchůdcem už sice zdaleka není takový progres, jaký byl mezi předcházejícími deskami, vlastně se dá skoro říct, že se Al-namrood od “Kitab al awthan” tentokrát nijak zvlášť neposunuli, ale čistě pocitově se mi “Heen yadhar al ghasq” zdá ještě o kousek méně black metalové a ještě něco více “arabské”.

Právě ta arabská atmosféra a prvky místní hudby ve spojení s metalem byly vždy hlavní devízou Al-namrood a platí to rovněž o “Heen yadhar al ghasq”. Není tedy asi divu, že právě tohle vás s největší pravděpodobností na tomto albu zaujme nejvíce… vlastně téměř s jistotou, protože kromě tohoto už toho Al-namrood ve skutečnosti moc nenabízejí. Jenže to vůbec nevadí, protože se stále jedná o formulku, která je stále poměrně neotřelá, ne úplně běžná a tudíž hodně zajímavá. A také z toho důvodu, že “Heen yadhar al ghasq” jde v tomto ohledu z dosavadní tvorby Al-namrood vážně nejdál, bude pro někoho, kdo s předchozími alby doposud neměl tu čest, asi tím nejzajímavějším kouskem kapely. Arábie už zde nepromlouvá “jen” skrze hojné využití perkusí a orientální melodie, ale definitivně jí načichly rovněž kytarové riffy.

A co je hlavní, opět se vydatně zadařilo také po skladatelské stránce. Tohle je přesně ten důvod, díky němuž mi vůbec nevadí, že Al-namrood od minulé placky neučinili tak výrazný skok, protože v kompozičním ohledu dává v mých očích “Heen yadhar al ghasq” svému předchůdci na zadek. V době vydání mě sice “Kitab al awthan” hodně bavilo a právě díky té neotřelosti stylu jsem mu svého času také nasypal vysokou známku (vlastně úplně stejnou, jakou nyní dávám i novince), ale postupem času to nadšení docela vyprchalo a později jsem se vracel spíše k “Estorat taghoot”. U “Heen yadhar al ghasq” ovšem cítím, že tentokrát je to opravdu ono, má to skvělou orientální náladu, výborné nápady a uběhne to jako voda. Že by tedy nejlepší album Al-namrood? A víte, že asi ano…

Další názory:

Ačkoli mi jméno Al-namrood už nějaký ten rok není neznámé, všechny mé dřívější pokusy o proniknutí do téhle muziky ztroskotaly na tom, že jsem prostě nebyl schopen to pojmout, a průlom nastává až nyní s “Heen yadhar al ghasq”. Je tedy novinka nejpřístupnější? Nevím, možné to je, ale věřte, že i tak je to něco, co nepřipraveného člověka může docela šokovat. Kdepak, tady se nekoná žádný vesměs klasický black metal s nějakým tím arabským kořením. Skladatelský jazyk Al-namrood mi nepřipomíná nic, co jsem doposud slyšel – je to poměrně chaotická směsice neklidných riffů, trochu šíleně působícího vokálu (což jej ale spíše činí přitažlivějším), pádné rytmiky a všudypřítomné arabské atmosféry, která je skutečně důležitou devízou alba. Celé to sice možná zní neučesaně, špinavě a zdánlivě nepřesně, ale v jádru jde o poměrně promyšlenou a překvapivě komplexní hudbu, která boduje jak velice solidní kvalitou a značnou neotřelostí, tak tím, že je dokonale uvěřitelná. Al-namrood zkrátka dokazují, že nepatří k čelním představitelům arabské podzemní black metalové scény omylem a s “Heen yadhar al ghasq” servírují k poslechu opravdu silnou nahrávku, která na každý pád potěší všechny, kteří jsou s to vstřebat ji jak po stránce hudební, tak co do tematiky.
Ježura