 |
| Země: Francie Žánr: shoegaze / blackgaze / post-metal Datum vydání: 6.1.2012 Label: Prophecy Productions Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy:
|
S velmi očekávanou novinkou se hned zkraje nového roku vytasilo francouzské duo Alcest. Tedy, “duo” je to poměrně krátce, přičemž bubeník s pseudonymem Winterhalter se účastní právě jen prací v perkusní sekci. Jinak je celý projekt – snad mimo krátké období na počátku – výlučně pod taktovkou multiinstrumentalisty, zpěváka a skladatele Neigeho, který působil či působí v celé řadě více či méně blackových kapel, z nichž nejznámější mi přijde avignonské komando Peste Noire, u nichž dříve mnohokrát v různých pozicích hostoval, a němečtí Empyrium, se kterými hraje naživo, ovšem zatím snad jen dvakrát.
U Alcest najdete v kolonce žánr položku black metal. V začátcích to snad i odpovídalo, ovšem čím více postupuje čas, tím více se hudba od typické agresivity a tvrdosti “černého kovu” odvrací. Proto k původnímu vymezení přibyla nová položka označená shoegaze. Já se bez mučení přiznám, že po teoretické stránce si nejsem úplně jistý, co to vlastně má být. Wikipedia k tomu něco píše, ale na to si stejně člověk nemůže moc sáhnout, aby si pod tím něco konkrétního představil. Dá se však s úspěchem říct, že “shoegaze jsou (noví) Alcest“. Jakmile začne jejich hudba hrát, musí být každému zřejmé, že to je prostě něco jiného, než na co bývá zvyklý. Dokonce bych snad řekl, že je to záležitost natolik specifická, že posluchač alespoň trochu s kapelou obeznámený ji musí být schopen velmi rychle nezaměnitelně identifikovat.
Alcest, to je krásná, zasněná atmosféra, jakési ztělesnění hudební éteričnosti a atmosféričnosti. Přetrvávají prvky “tvrdé” hudby v podobě zkreslené elektrické kytary a basy v doprovodu bicích, ovšem to vše je bohatě prokládáno akustickými pasážemi a velkou dávkou Neigeho čistého zpěvu, který dalece převyšuje nasazení growlu, který sice tu a tam – vhodně použit – vykoukne, ale je ho opravdu pomálu. Hodně je slyšet různé syntetizátorové melodie a hlasy doprovodných sborů (mám za to, že též vytvářené uměle), ovšem prim hraje téměř neustále nějaká kytarová melodie, více či méně často doprovázená zpěvem.
Potud by to vypadalo, že jde o skvostné dílo. Ovšem album “Les voyages de l’âme” jako celek má jeden problém – obsahuje málo výrazných pasáží. Výše popsané hudební techniky se v podstatě pořád opakují a jen sem tam někde nenápadně vykoukne nějaký opravdu zajímavý nápad či téma, který by průměrně nadšeného posluchače, který nehltá zcela pozorně každou notu, vyvedl z letargie a přinutil dílu věnovat nelíčenou pozornost. Jedna taková chvilka přichází například zhruba po třech a něco minutách “Les voyages de l’âme”, jiná v čase 4:50 “Faiseurs de mondes”. V obou případech jde o skutečně výraznou, nápaditou a veskrze povedenou kytarovou melodii, která se však pohříchu brzo opět utopí v oné uniformní unylé jednotvárnosti celku.
Pokud si za bernou minci vezmu skladbu, která mě před časem k Alcest přivedla, a sice “Écailles de lune (Part I)” z předchozího alba projektu, tak u ní to prostě všechno funguje. Jsou tam použity v podstatě tytéž prvky, ale celkové provedení je nějak jiné a pro mě od začátku do konce zajímavé. Obzvlášť geniální vrchol v závěrečných minutách songu, kdy začne hrát nádherná a naprosto uchvacující melodie, která pomalu odplouvá v dál. Takové momenty na novém albu bohužel naprosto postrádám.
Podobně bych se měl ještě vyjádřit ke zpěvu, tak musím za sebe říct, že mě mnohem víc oslovil Neigeho growl než čistý zpěv, který mi naopak chvílemi začínal snad až trochu vadit. Pasáže hrdelního zpěvu mě oproti tomu poměrně učarovaly, bohužel je jich málo. Ale abych byl spravedlivý, možná kdyby jich bylo víc, ztratily by své kouzlo a jistou dávku výjimečnosti. Nemůžu se bohužel vyjádřit k textovému obsahu, protože francouzsky znám pouze hrstku notoricky známých frází a potom vím, že “paysage” znamená “království” a “hiver” je “zima”. Jo, a ještě jsem se aktuálně dočetl, že “neige” značí “sníh”. Na albu se sice vyskytují tři tituly psané anglicky, ovšem dva z nich jsou instrumentální a “Summer’s Glory” má text stejně ve francouzštině.
Co říci závěrem? Já osobně očekával hodně a jaksi jsem to nedostal. Album se na můj vkus příliš vleče a zoufale mu chybí výrazné hudební momenty a melodie, což je pro mě téměř vždy jedno z hlavních kritérií úspěchu bez ohledu na interpreta a žánr. Kdybych si měl vybrat nejlepší či nejoblíbenější skladbu, asi bych musel sáhnout po “Havens”. To je aspoň čistokrevná akustická instrumentálka, rozumně dlouhá a vcelku si na nic nehraje. O zbytku tracklistu si to nemyslím. Proto ode mne pouhá šestka, se kterou samozřejmě můžete, ale nemusíte souhlasit.
Druhý pohled (jméno):
Ačkoliv papírově muzika Alcest splňuje veškeré předpoklady pro to, aby se mi líbila a abych si ji mohl více než oblíbit, z nějakého mně neznámého důvodu se tak prozatím nestalo. Ani “Souvenirs d’un autre monde”, ani “Écailles de lune” mne prostě nedokázaly zaujmout, přestože jsem jim věnoval dostatek času, vůle i chuti. Co se týče novinky “Les voyages de l’âme”, ta je na tom bohužel podobně. I přes opravdu nadstandardní počet velmi pozorných poslechů jsem té desce zkrátka nedokázal přijít na chuť, z čehož vyplývá, že je na jedné (u Alcest) nebo druhé (u mě) straně problém. Vlastně jediné, k čemu mi přijde “Les voyages de l’âme” užitečné, je, že se u toho velice dobře usíná, což však bohužel není myšleno v nadsázce, nýbrž doslova, jelikož už v průběhu první “Autre temps” vždy začnu spolehlivě klimbat. Pár silnějších momentů sice deska má, to zase ano – v tomto ohledu vede asi druhá “Là où naissent les couleurs nouvelles” -, avšak z pohledu celku nemohu při vší úctě to “snové atmosférično” nazvat ničím jiným než nudou. Někde podvědomě cítím, že z objektivního hlediska je “Les voyages de l’âme” a Alcest celkově dobrá hudba a tak nízkou známku si nezaslouží, ale z onoho subjektivního pohledu jednoduše nemohu jít výše…
H.
Alcest se mi dlouho a úspěšně vyhýbali, a tak jsem vzal jejich “Les voyages de l’âme” jako dobrou záminku, proč se jim podívat na zoubek. A musím se přiznat, že po všech těch nadšených ohlasech na předchozí dvě desky se mi nikterak zásadní euforie nedostalo. Neříkám, že je to špatné, to rozhodně ne. Zároveň si ale netroufnu prohlásit, že by šlo o vyloženě dobrou nahrávku. Co naplat, když mi díky svým nezpochybnitelným kvalitám v paměti utkvěly pouze dvě skladby – skvělým klipem doprovozená “Autre temps” a pak hned následující “Là où naissent les couleurs nouvelles”, která nadchne úvodním riffem a i po zbytek svých necelých devíti minut dovede nabídnout silné momenty, které udrží posluchačovu pozornost. Dál už mi však přijde, že Neige obětoval právě silné a zapamatovatelné momenty na oltář atmosférična, které zde volně přechází v nudu, a já vážně netuším, nakolik je to umělecký záměr. Ale ono je to vlastně jedno, protože když po patnácti minutách přestanu až na jednu, dvě výjimky věnovat poslechu pozornost, prostě nemohu udělit nahrávce dobré hodnocení. Jak už jsem ale říkal, stejně tak se necítím odpovědný nahrávku strhat a třeba za měsíc nebo za rok objevím krásy, které nahrávka skrývá za monotónnost. Do té doby však ani se zavřenýma očima nemohu hodnotit lépe než za 6,5…
Ježura
Alcest mne zaujali nádhernými melodiemi, kombinací syrového black metalu s působivou dávkou něhy, jakou dokáže ve svých písních předvést málokdo. Neige, hlavní mozek Alcest, se vždy snaží posluchači vyprávět zasněné příběhy, které člověka vtáhnou svou uklidňující atmosférou. A slovo “zasněné” berte doslova. Protože u hudby Alcest se opravdu velice snadno usíná. Čímž bych nechtěl říct, že to je taková nuda. Jen ve mně navozují pocit klidného a ničím nerušeného spánku. Nikdy jsem však dvakrát nemusel hojně využívaný čistý vokál. Tím v mých očích dost ochuzují své písně o tu black metalovou syrovost, která mi hodně pomáhá proniknout do té vší melancholie kolem. Ale zvyknul jsem si. Což není úplné vítězství, ale taková remíza. A tak bych to viděl i s celým albem “Les voyages de l’âme”. Není porážkou, ale ani nějakou extra výhrou. Čili remíza, po které budou spokojeni jak fanoušci Alcest, tak i samotná kapela. A o to většinou i jde. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Já jen prostě doufal v něco víc.
Beztak
Alcest dokázali vždy vytvořit snové kompozice a rozdělit posluchače na ty, kterým tento “duševní” zvuk imponoval, a na ty, kterým vadil nedostatek různorodosti. Já jsem vždy patřil jednoznačně do první skupiny a Alcest mám rád již od debutového alba. O to víc mě tedy potěšilo, že třetí řadovka “Les voyages de l’âme” shrnuje vše, co jsem si na předchozích albech oblíbil. V první řadě jde o Neigeho fantastický zpěv. Ať už jde o čisté pasáže (kterých je naprostá převaha) či black metalový řev, Neige jednoduše umí. Nezměnila se ani nálada hudby. Jak již psal kolega Mosterfuck, při Alcest se dobře usíná, ale na rozdíl od něj to myslím v nejlepším slova smyslu. “Les voyages de l’âme” je uklidňující a funguje tak i jinde než v posteli před spaním. V posledním měsíci mi například již několikrát úspěšně zabránilo roztrhat skripta, opustit vysokou školu a přestěhovat se do Zihuatanejo. V žádném případě není však tvorba Alcest vhodná jen jako hudba na pozadí, i při bližším zkoumání má totiž tolik zajímavých nápadů, že vás zabaví na mnoho poslechů. Prvotně bych vyzdvihl basovou kytaru, kterou bych při podobných kompozicích čekal spíše schovanou, kdežto na “Les voyages de l’âme” je slyšet opravdu často a krásně podporuje melodie, zejména v pomalejších pasážích. V těch rychlejších zase musím pochválit bicí páně Winterhaltera. Všechny skladby jsou vyvážené a není mezi nimi jediná, která by mě nudila. Pokud bych měl ovšem vybrat jedinou, která mě baví nejvíc, jistě by to byla pátá “Beings of Light”. Kombinace neustálého bušení do nástrojů a andělských hlasů ve mně vyvolává pocity naprostého duševního uspokojení (jestli něco takového vůbec existuje) a překonává vše, co Alcest zatím stvořili. Celkově je “Les voyages de l’âme” dalším dobrým albem v diskografii kapely a možná, že své předchůdce dokonce o drobný kousek překonává. Jsem zvědav, s čím zanedlouho přijdou Neigeho souputníci Les discrets. Pokud se totiž vyplní moje očekávání, bude začátek roku 2012 ve znamení krásné hudby.
Zajus
Podobné články
3.2.2014 Alcest – Shelter Recenze
5.3.2012 Les discrets – Ariettes oubliées… Recenze
3.11.2014 Opeth, Alcest Reporty
25.9.2014 Lantlôs – Melting Sun Minirecenze
24.6.2016 Germ – Escape Recenze
2.6.2011 Jesu – Ascension Minirecenze