Alghazanth - Eight Coffin Nails

Alghazanth – Eight Coffin Nails

Alghazanth - Eight Coffin Nails

Země: Finsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 31.3.2018
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Self-Exiled
02. Facing the North Show
03. Aureate Water
04. The Upright Road
05. At Their Table
06. The Foe of Many Masks
07. Twice Eleven
08. Pohjoinen
09. To Flames the Flesh

Hrací doba: 51:13

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Finští Alghazanth patří ke skupinám, jaké lze bez obav zařadit ke stálicím. Dle mého názoru do puntíku splňují vše, co si pod tímhle vágním pojmem představím – na scéně (další vágní pojem) se pohybují již dlouho, jsou poměrně aktivní, za dobu svého působení nastřádali slušnou řádku alb (letošní „Eight Coffin Nails“ je osmým dlouhohrajícím počinem), většina z nás na jejich jméno už někdy narazila, většina z nás také nějakou tu jejich placku nejspíš slyšela. Prostě taková jistota.

Nic víc ovšem v sobě pojem „stálice“ neobsahuje. Nijak neimplikuje legendárnost či kultovnost, byť si to mnozí mylně myslí. Vždyť existuje mnoho kapel považovaných za legendární, ačkoliv hudební kvalitou na takový status prostě nemají a jedinou jejich skutečnou „zásluhou“ je houževnatost a dlouhověkost (což v některých případech také mohou být chvályhodné vlastnosti, ale legendárnost z nich nevydolujete). Netvrdím, že se takové přisvojování zásluh týká zrovna Alghazanth, nicméně je evidentní, že právě oni mohou posloužit jako jeden z důkazů mého tvrzení, že stálice a legenda jsou dva naprosto odlišné pojmy.

Nebudeme si nic nalhávat a rovnou si nalijme čistého vína – Alghazanth vždy patřili spíš k béčkovým kapelám. Některé jejich věci jsou vcelku fajn, třeba minulé album „The Three-Faced Pilgrim“ z roku 2013 mě v době svého vydání dost bavilo (ačkoliv jsem jej v dobové recenzi zbytečně nadhodnotil), ale vzato kolem a kolem jejich tvorbě chybí ono pověstné něco navíc, co dělí dobré skupiny od výjimečných, standardní „lehký nadprůměr“ od první ligy. U Alghazanth to bohužel necítím a tím pádem je řadím pouze k onomu slušnému neurážejícímu standardu, jenž tu a tam dokáže potěšit, ale hlubší zážitky nepředá.

Nejhezčí je na tom skutečnost, jak dokonale vše doposud řečené platí i o „Eight Coffin Nails“. Anebo z opačné strany – jak dokonale letošní novinka všechny obecné myšlenky o úrovni kapely potvrzuje. „Eight Coffin Nails“ je v pohodě melodický black metal, jehož poslech člověk nijak neurazí. Nic víc. Ale ať jsou Alghazanth jacíkoliv, pořád je mnohem důstojnější poslouchat jejich muziku než třeba vyleštěné symfo-pidlikání Demon Burger, protože za ně se alespoň nemusíte stydět.

„Eight Coffin Nails“ plyne vcelku příjemně a není větší problém nahrávku vstřebat na jeden zátah, i když si pro ni musíte vyhradit více jak padesát minut svého času. Což je samozřejmě plus. Během hrací doby samozřejmě úspěšně kolísá mezi lepšími a horšími chvilkami, ale zejména na první poslechy se Alghazanth daří docela zaujmout. Ačkoliv asi musíme zmínit, že nějakou velkou trvanlivost „Eight Coffin Nails“ nemá a zanedlouho na povrch vyplyne, že jisté pasáže jsou příliš… říkejme tomu třeba melancholické.

Nelze nicméně popírat, že deska má i své dobré momenty – mám tím na mysli zejména závěr „Eight Coffin Nails“. Suverénně nejlepší skladbou je pro mě předposlední „Pohjoinen“ s hypnotickým rytmem a povedenou atmosférou. V podobném duchu posléze naváže i finální devítiminutovka „To Flames the Flesh“, které si sice necením tolik jako „Pohjoinen“, ale pořád jí nemohu upřít dobré chvilky.

Jako celek však „Eight Coffin Nails“ rozhodně není ničím, co byste měli nebo snad dokonce museli slyšet. Je to ok album, které na pár poslechů vydrží, ale je zřejmé, že z dlouhodobého hlediska se o nic zvláštního nejedná a za pár měsíců na tuhle fošnu usedne prach.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.