Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 13.12.2013 Label: Woodcut Records Tracklist: 01. In Your Midnight Orchard 02. To the Pearl on High 03. Promethean Permutation 04. AdraMelekTaus 05. As It Is Fated 06. With Sickle, with Scythe Hodnocení: 8/10 Odkazy: web K recenzi poskytl: Inverse Records

Finská smečka Alghazanth rozhodně nepatří mezi nějaké cucáky, kteří se sotva vyštrachali z nory, aby do světa šířili svoje black metalové poselství, jelikož ti ze svého doupěte vylezli už někdy v polovině 90. let a od té doby na své konto nastřádali pěkných pár desek. Přesto se musím přiznat, že ani jednu z nich neznám, byť mi jméno Alghazanth není neznámé v tom smyslu, že bych o té kapele doposud vůbec netušil. Tak či onak je čerstvá novinka “The Three-Faced Pilgrim” mým prvním zevrubnějším setkáním s jejich tvorbou, tak se na to pojďme společně podívat, co se skrývá pod obálkou se dvěma labutěmi, což je na poměry black metalové žánru motiv poměrně nezvyklý.

Jak známo, přestože byl black metal svého času značně ortodoxním stylem, v dnešní době patří naopak k těm nejrozmanitějším, tudíž je hned první otázka našeho dnešního povídání zřejmá – jaký z toho obrovského množství různých druhů black metalů hrají právě Alghazanth? Pokud bych to měl říct hodně zjednodušeně, minimálně na svém nejnovějším albu Finové stojí kdesi na půli cesty mezi tou pravověrnou a tou symfonickou, nebo chcete-li melodickou odnoží žánru. Že vám to zní trochu nelogicky? Vždyť jedno by přece mělo vylučovat druhé, protože pravověrný black metal s klávesami přece snad ani být nemůže, protože pak by přestal být pravověrným, nebo snad ne? Vlastně ano, máte pravdu… ale vlastně ani ne. Vysvětleme to ovšem podrobněji, než v tom začne být úplný guláš…

Jednoduše se jedná o to, že muzika Alghazanth je stále poměrně syrová a podzemní a má neoddiskutovatelný punc onoho pověstného black metalového undergroundu, což je něco, čeho si osobně stále docela cením. Na druhou stranu ovšem kapela také využívá klávesy – a to nikoliv jen jako upuštění plynu před další vichřicí, nýbrž jako plnohodnotný nástroj. Zároveň s tím je i samotný black metalový základ v podhání Alghazanth relativně melodickou záležitostí, kapela se rozhodně nebojí na kytarách použít i jiné než ty dvě nejtlustší struny, jsou i momenty, kdy se ke slovu dostane také baskytara a také hodně příjemně zabrnká. Melodický black metal s klávesami a v syrovém hávu… že to zní divně? To možná ano, ale ve výsledku to funguje přímo náramně, má to svůj smysl a své opodstatnění. Čímž jsme si vlastně řekli, že obě zdánlivě nesourodé složky z předchozího odstavce vedle sebe existovat mohou.

Zpočátku se “The Three-Faced Pilgrim” jeví poměrně nenápadně, člověk si to pustí, řekne si, že to bylo v pohodě, ale kdybyste se mě po prvním, druhém poslechu zeptali, rozhodně bych netvrdil, že to byl nějaký brutální majstrštyk. Postupem času jsem ovšem přišel na to, že mě to strašně baví a vlastně ani nemám, co bych tomu vytknul. Má to výbornou atmosféru, skvělé nápady, dokáže to udržet posluchače v pozornosti, šestice skladeb je vyrovnaná a ani jeden kousek není slabý, všechny mají svoje výborné momenty, a i když se Alghazanth pustí do delších věcí, jakými jsou první “In Your Midnight Orchard” a závěrečná “With Sickle, with Scythe”, funguje to stejně parádně jako nejkratší a asi nejmelodičtější “hitovka” “AdraMelekTaus”. Stejně tak funguje i každá jednotlivá složka muziky Alghazanth – vokál je sice více či méně standardní black metalový řev, ale v rámci celku je přinejmenším plně vyhovující; klávesy se drží spíše vzadu, rozhodně nejsou jakkoliv vlezlé nebo vtíravé, ale když přijde jejich chvíle, využijí ji naplno. Baskytara, jak již bylo zmíněno, je pěkně slyšitelná, což se mi líbí, a nejednou v průběhu desky ukáže, že má v muzice Alghazanth rozhodně právoplatné místo. Stejně tak už byly zmíněné také kytary, které se umí vytasit jak se skvělými melodiemi, tak se do toho také opřít nějakým tím špinavějším riffem. Do toho si finská pětice šikovně pohrává s tempem svých kompozic a rozhodně nehobluje dle jednoho mustru celou desku, kvalitní nápady jí také nechybí…

Kdybyste vyloženě trvali na tom, abych Alghazanth k někomu přirovnal, asi bych řekl, že na “The Three-Faced Pilgrim” znějí jako vyzrálejší Dimmu Borgir, kteří na konci 90. let nezparchantěli a nezačali dělat black metalové zpívánky, ale naopak zůstali správně syroví, uvěřitelní, jednoduše takoví, aby stále měli respekt tvrdého black metalového jádra, ale dokázali to i s klávesami v portfoliu. Komu třeba přijde tvorba zmiňovaných Norů po roce 2000 moc vyumělkovaná, právě v Alghazanth by mohl najít hodně kvalitní náhradu.

Zjednodušeně řečeno, takřka na všem, co se na “The Three-Faced Pilgrim” nachází, je znát, že Alghazanth rozhodně mají zkušenosti a nadhled kapely, která si už dávno našla svou tvář, a to vše také dokážou zužitkovat do podoby opravdu parádního alba, jež mě hodně mile překvapilo a jehož poslech jsem si po čase začal vyloženě užívat. Samozřejmě, nejedná se o nabroušený originál, Alghazanth rozhodně neobjevují Ameriku, ale jejich muzika je vystavěná vynikajícím způsobem, parádně funguje a té kapele to prostě bez sebemenších problémů věříte.