Země: USA Žánr: post-punk Datum vydání: 23.6.2017 Label: Matador Records Tracklist: 01. Cry of the Martyrs 02. The Underside of Power 03. Death March 04. A Murmur. A Sign. 05. MMe Rieux 06. Cleveland 07. Animals 08. Plague Years 09. Hymn of an Average Man 10. Bury Me Standing 11. The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly Hrací doba: 44:24 Odkazy: web / facebook / twitter

Američtí Algiers způsobili na alternativní hudební scéně solidní poprask už svým eponymním debutem. Inteligentní hudba, hluboko ve svých principech propojující atmosféru Joy Division, tepající elektroniku a gospel, to vše halící do nadčasové tématiky boje o emancipaci, musela zaujmout (a také zaujala) mnohé. Sám jsem si poslech „Algiers“ náležitě užil, ovšem o bezchybnosti bych si mluvit netroufl. Album trápila mírná nevyrovnanost a chyběly zapamatovatelné melodie. Některé hitovky jako třeba politicky nabitou „Irony. Utility. Pretext.“ či energickou „Black Eunuch“ si rád připomínám do dnes. Na jiné položky tracklistu si však vzpomenu jen těžko.

Druhé album tedy mělo za úkol potvrdit potenciál kapely a rovnou pro začátek si troufnu říci, že přesně to udělalo. Přitom z prvních náznaků jsem měl obavu, zda se Algiers nevydali příliš komerčním směrem. Titulní skladba a první vypuštěný singl se totiž zásadně vymyká tomu, co kapela prezentuje ve většině z ostatních jedenácti skladeb na „The Underside of Power“. Mocný refrén, který uvízne v paměti hned při prvním opakování, připomíná gospelové útoky debutové desky v odlehčené formě spíše než udušené výkřiky letošního alba. Přitom není titulní píseň špatná, naopak patří mezi nejsilnější položky tracklistu. Pokud však chcete vědět, o čem druhá deska Američanů doopravdy je, budete muset začít hezky od první skladby.

„Walk Like a Panther“ slouží jako ostrý úvod, v němž Franklin James Fisher spíše řve než zpívá. V průběhu celé kolekce je zřejmé, že je to právě Fisher, kdo druhému albu Algiers musel nejvíce obětovat. Ačkoli je jeho hlas v mixu překvapivě přidušený, je zřejmé, že do „The Underside of Power“ dal úplně vše, přestože písničky vyžadují o něco jiný vokální styl, než tomu bylo na debutu, a Fisher tak musel upozadit svůj typicky hluboko položený zpěv před mnohem ostřejším křikem, jež mu, zdá se mi, nesedí tak dobře. Když už dojde na klidný, téměř chlácholivý zpěv, je Fisher výborný jako obvykle, na jeho výkřiky jsem si musel chvíli zvykat a měl bych k němu několik výhrad. Jenže temné tóny a rychlá tempa „The Underside of Power“ by s jiným zpěvem asi nefungovaly, a Fisher tak svůj vokál perfektně přizpůsobil hudbě.

Instrumentálně Algiers dospěli a novinka tak zní, i přes solidní nános elektroniky téměř na každé melodii, spíše jako tvorba živé kapely než jako „výrobek“ několika programátorů. Živé nástroje jsou teď tím, na čem Algiers své kompozice staví, a elektronický povlak je jen třešničkou na dortu, který vše činí působivější, byť sám o sobě by mnohé nezmohl. „The Underside of Power“ tak občas posluchače utápí v hluku, jindy ho veze kosmickou lodí za pomocí syntezátorů s osmdesátkovým nádechem, aby ho po chvíli z bluesové deprese vytáhlo pomocí krásných vokálních melodií a energické rytmické sekce. V první řadě však vše funguje velice pěkně pohromadě, možná i díky specifickému, mírně zahuhlanému zvuku, jenž celou desku provází.

Z jednotlivých stop stojí za vypíchnutí třeba hned druhá „Cry of the Martyrs“, která má podle Algiers evokovat folkovou skladbu, již v předvečer bitvy zpívají vojáci předem poražené strany, a přesně tak funguje. „Death March“ svým dlouhým instrumentálním závěrem působí až hypnoticky, zatímco „MMe Rieux“ posluchače příjemně naladí pomocí klidného piana a skvělého zpěvu. Ostrá „Animals“ staví na řezavé punkové kytaře, zatímco „Hymn for an Average Man“ dělá kouzla rytmickým opakováním primitivního motivu. Ambientní „Bury Me Standing“ je pak perfektním úvodem k závěrečné „The Cycle/The Spiral: Time to Go Down Slowly“, která je o něco pozitivnější a chytlavější než zbytek „The Underside of Power“, ovšem na závěr desky funguje perfektně.

„The Underside of Power“ není tím albem, jaké bych od Algiers čekal a v jaké jsem doufal, a to je nakonec nesmírně dobře. Je to totiž deska temnější a hůře čitelná, avšak pokud jí proniknete, projeví i své pozitivnější stránky, dokáže se s vámi propojit na mnohem hlubší úrovni a její účinky vydrží mnohem déle. Algiers jednoduše udělali velký krok do neznáma a je jen na vás, zda se je rozhodnete následovat.