Algiers - There Is No Year

Algiers – There Is No Year

Algiers - There Is No Year

Země: USA
Žánr: post-punk / soul
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Matador Records

Tracklist:
01. There Is No Year
02. Dispossession
03. Hour of the Furnaces
04. Losing Is Ours
05. Unoccupied
06. Chaka
07. Wait for the Sound
08. Repeating Night
09. We Can’t Be Found
10. Nothing Bloomed
11. Void

Hrací doba: 37:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Není moc kapel, které by zněly jako Algiers. Ostatně posuďte sami, jak často slýcháte zhudebnění post-apokalyptických vizí za pomocí gospelu a soulu. Právě tyto dva žánry se velice citelně otírají o jinak silný post-punkový až industriálový základ. Na papíře to může vypadat jako nesmyslný výstřelek a snaha o senzaci, ale jak mi ukázala v roce 2017 jejich druhá řadovka „The Underside of Power“, funguje to velice přesvědčivě.

Algiers stojí především na bedrech multiinstrumentalisty Franklina Jamesa Fishera. Je to právě jeho vokální projev, který poutá největší pozornost. Zní velice zapáleně, charismaticky, lze v něm slyšet klasické soulové legendy z období Motown music, stejně jako drzý punkový předobraz z let následujících. To, co si zdánlivě odporuje, se v jeho projevu a v hudbě Algiers spojuje. Hlukové výpady pak jen podtrhují temnou, chladnou a všeobecně rebelující náladu jejich protestních skladeb. Jak jsem již napsal výše, deska „The Underside of Power“ představila jejich styl v celé své kráse. Dotáhla to, co bylo započato na eponymním debutu, a stala se tak pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení posledních let. O doposavad nejlepší nahrávce Algiers není pochyb a nic na tom nemění ani novinka „There Is No Year“.

Pozornost nad „There Is No Year“ se výrazně zvedla po uveřejnění singlu „Can the Sub_Bass Speak?“. Tenhle pětiminutový, energií nabitý singl fakující všechny předsudky a zabývající se otázkami černé populace v USA zasáhl skutečně silně. V textu sami narážejí na neustálé dotazování ohledně označení jejich stylu – „What genre is this? Gospel-punk, soul-rock…“ a tak dále, ale tenhle singl nabídl zase něco úplně jiného. Jedná se o free jazzový výplach, o poezii založenou na indické teoretičce Gayatri Spivak. Není divu, že očekávání byla hned daleko vyšší. I já jsem si říkal, že jestli se s tím Algiers teď takhle neserou a dělají si doslova, co chtějí, „There Is No Year“ bude mířit hodně vysoko. Menší vystřízlivění nastalo, když byl uveřejněn seznam písní, na kterém tahle výrazná singlovka chyběla. Návrat do reality pak nastal po vydání prvních, tentokrát už albových ukázek.

„There Is No Year“ nakonec není tak experimentální, jak se mohlo zprvu zdát, není ani nijak výjimečné, vlastně nenabízí nic nového. Jedná se o kolekci lepších i horších písniček, které nijak nevybočují, ba se zdá, že snad ani nemají tyto ambice. Po poslechu „Can the Sub_Bass Speak?“ jednoznačné zklamání. Několik dalších poslechů nové desky ukázalo, že „There Is No Year“ není tak špatné, jak se mi zprvu zdálo, dokonce jsem si našel i několik oblíbenců – „Dispossession“, „Hour of the Furnaces“, „Losing Is Ours“ nebo „Wait for the Sound“. Stejně tak se zde ale nacházejí i písně bez většího nápadu, což se dá obecně říci o celém „There Is No Year“. Občas jako by jim ještě chybělo něco k finálnímu dotažení, na nějaké památné momenty je pak novinka výrazně chudší než její předchůdce.

Příliš nepomohlo ani celkově popovější vyznění, kdy Fisher kolikrát zní až příliš jako Michael Jackson. Hudba, přestože stále pochmurná, je také klidnější, hodnější, více přijatelná. Po oněch noisových výpadech už není slechu a výrazně také ubylo industrialu, což výslednému zvuku Algiers po mém soudu dost ubírá na zajímavosti. Tyto poznatky se ještě více umocňují tím vysokým očekáváním po vydání „Can the Sub_Bass Speak?“, kdy jsem vlastně čekal přesně opačný pohyb – tedy žádné ústupky, ale ještě větší nepohodlí pro posluchače.

Konečný dojem z nového alba „There Is No Year“ je rozporuplný. Sice po několika protočeních povyroste, dá se v něm najít několik dobrých pasáží, zejména zkraje desky, ale po tom, co předváděli Algiers v letech nedávných, mělo tohle být prostě lepší. Po třech letech se vytasit s nic neříkající a nevýraznou plackou nemůže být ničím jiným než zklamáním.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.