Země: USA Žánr: alternative metal / grunge Datum vydání: 24.8.2018 Label: BMG Tracklist: 01. The One You Know 02. Rainier Fog 03. Red Giant 04. Fly 05. Drone 06. Deaf Ears Blind Eyes 07. Maybe 08. So Far Under 09. Never Fade 10. All I Am Hrací doba: 53:21 Odkazy: web / facebook / twitter

Člověku se to ani nezdá, ale William DuVall už má na kontě stejně desek s Alice in Chains jako Layne Staley. Tedy nutno podotknout, že pouze těch dlouhohrajících. Staley se samozřejmě zapsal i na EPčka „Sap“ a „Jar of Flies“ nebo živáky v čele s „MTV Unplugged“, což jsou v grungovém žánru absolutní povinnosti, ale co se týče klasických řadovek, jedná se jenom o tři, takže to nebylo zas tak nedostižitelné. O dorovnání se postarala placka „Rainier Fog“, která spatřila světlo světa ke konci srpna.

Vydání prvního návratového alba „Black Gives Way to Blue“ bylo událostí, a rázně ukázalo, že Alice in Chains na to pořád mají. Samozřejmě se najdou i tací, co namítají, že bez Staleyho to už nemá smysl, že jen hrabou prachy a jejich sláva má zůstat navždy v devadesátkách. Já si to tedy rozhodně nemyslím a i následující „The Devil Put Dinosaurs Here“ mě hodně potěšilo. Obě nahrávky jsem si schválně nedávno před vydáním „Rainier Fog“ pustil, a stále se v jejich přítomnosti bavím. Alice in Chains se podařilo navázat na svůj styl, ale také mu dát novou, současnou tvář, takže obě éry kapely lze vnímat jak zároveň, tak zvlášť.

„Rainier Fog“ produkoval opět Nick Raskulinecz, sestava Alice in Chains nedostála žádných změn, drtivou většinu písní opět složil Jerry Cantrell s občasným přispěním ostatních, kapela se dokonce po 22 letech přemístila zpět do Seattlu, do stejného studia, kde nahrála poslední desku se Staleyem, eponymní „Alice in Chains“. Jedinou změnou je tak nový vydavatel, nyní BMG. To by podle mě nemělo mít nějaký zásadní vliv na finální výsledek, přesto ale „Rainier Fog“ něco chybí a v porovnání s předchozí tvorbou notně zaostává.

Tak hlavně je to absence více výrazných skladeb. Jestli mám brát opravdu ty top, kterých bylo vždy hned několik, tak tady sem mohu zařadit všehovšudy jednu. Sápou se na ni sice tři další, ale této úrovně nedosahují. Alice in Chains se povedlo vhodně vytipovat singly, jelikož se v podstatě jedná o to nejlepší z alba. Konkrétně jde o „The One You Know“, „Never Fade“ a „So Far Under“, přičemž posledně jmenovaná je pak oním top šlágrem (mimochodem kompletně z DuVallova pera), která jako jediná snese měřítko minulých nahrávek. K těmto vybraným kusům mohu ještě připočíst „Drone“ a máme vyjmenované vše, co nějak vylézá z průměru či podprůměru.

Přitom se zdánlivě nic nezměnilo, formulea písní je stále stejná, Cantrell i tady přišel s několika hutnými riffy, hudba je obdobně ponurá, táhlá, pár slušných refrénů a doplňovaček mezi zpěvy Cantrella a DuValla, ale co naplat, tentokrát se to nesešlo v ideální formě. Písně mi připadají trochu jednodušší, méně naléhavé a agresivní, s větším důrazem na melodie, což by nebylo špatné, kdyby se tak kolovrátkově neopakovaly. Třeba titulní „Rainier Fog“ není špatná, ale její rychlejší tempo a všední refrén připomene kdejakou hardrockovou rádiovku. „Red Giant“ má taky dobrý základ, ale po chvíli začne s neustálým opakováním nudit (nevím, proč musí mít píseň s podobným motivem přes pět minut). Chytlavá je i další odlehčená „Fly“, ale rovněž zní tak nějak jednotvárně. No, a takhle bych mohl pokračovat.

Pravdou ale je, že se mi „Rainier Fog“ s přibývajícími poslechy líbilo kousek po kousíčku víc a víc. Poprvé jsem měl problém to vůbec doposlouchat, ale později se takřka v každé písni objevil nějaký slušný nápad, jenž bohužel ne zdaleka ve všech případech přerostl v něco víc. Myslím, že nyní už mi deska uzrála a s dalšími poslechy žádné narůstající potěšení nepociťuji, naopak se trochu bojím, že to, co se mi zalíbilo, se teď zase rychle oposlouchá. Nejde říci, jak jsem měl původně v plánu, že je to průser a s přehledem nejhorší věc Alice in Chains (to ale je, jen ne s přehledem), ale na druhou stranu zní novinka tak obyčejně, jak si jen dovedete představit.

Co říci závěrem, fanoušek Alice in Chains si to stejně určitě poslechne a udělá si tak vlastní názor, pro případné zvědavce nabízí diskografie této kapely daleko větší perly, a že se nedá moc šlápnout vedle. Jako rocková deska z roku 2018 je to slušné, pod nálepkou Alice in Chains už je to spíše v průměru, z něhož se v pár momentech vynoří a zase zapadne. Jestli to měl být dárek k třicátým narozeninám kapely, tak je z toho docela mizerný večírek.