Země: Island / Německo Žánr: atmospheric black / doom metal Datum vydání: 29.5.2020 Label: Ván Records Tracklist: I. Almyrkvi 01. Asomatous Grove 02. Managarmr II. The Ruins of Beverast 03. The Grand Nebula Pulse 04. Hunters Hrací doba: 42:27 Odkazy Almyrkvi: facebook / bandcamp / instagram Odkazy The Ruins of Beverast: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning Beloveth i Almyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na druhý jmenovaný počin.

Stejně jako v případě „Don’t Walk on the Mass Graves“ pro mě byla hlavním lákadlem jednoznačně strana The Ruins of Beverast. Proti Almyrkvi nic nemám, jejich debutové EP „Pupil of the Searing Maelstrom“ z roku 2016 mám dokonce doma v polici na cédéčku. Vždycky mi nicméně přišlo, že se jejich hudba trochu přeceňuje, že se to chválí už jen z principu, protože Almyrkvi spadají do vlny islandského black metalu, která byla v jednu chvíli na scéně hodně populární. Já osobně si myslím, že to zas takový zázrak není. „Pupil of the Searing Maelstrom“ ještě dopadlo nadprůměrně, ale první řadovka „Umbra“ už mě tolik nezaujala. Strašně rychle se mi ta nahrávka zajedla, došel jí dech a po chvíli jsem nabyl dojmu, že jde jen o řemeslně dobře udělané povrchní šolíchání, které si hraje na něco víc, než čím ve skutečnosti je.

Proto mě docela překvapilo, jak moc se strana Almyrkvi na tomhle splitku povedla, ačkoliv základ zůstal nezměněný. Stále se tedy jedná o hymnický výpravný black metal ve středním a pomalém tempu, jenž sází primárně na atmosféru. Na rozdíl od „Umbra“ na mě ale ty rozvážné riffy fungují, třeba kytarové melodie ve druhé „Managarmr“ se mi zdají skvělé a hlavně dávám palec nahoru, že se do muziky Almyrkvi vrátily jemné industriální elementy, které mi na „Umbra“ hodně scházely. Neobjevují se často a typicky jen tvrdí spodní vrstvy, přesto udělají velký rozdíl a třeba v „Asomatous Grove“ to jede fakt dobře.

Almyrkvi jsou tedy nakonec na splitu pro The Ruins of Beverast zdatnějšími partnery, než jsem očekával. Alexander von Meilenwald a jeho nezaměnitelný náhled na kombinaci black metalu a doom metalu to u mě nicméně stejně vyhrál. Nemůžu si pomoct, ale prakticky z čehokoliv, na čem se objeví logo The Ruins of Beverast, seru maggi v kostkách a fest se mi to líbí. Zdejší dvě skladby nejsou výjimkou.

Třináctiminutová „The Grand Nebula Pulse“ je síla jak čuně. Celá se nese v pomalém ritualistickém tempu, trpělivě buduje náladu a pečlivě převaluje své motivy. Trochu paradoxně zásadně negraduje, protože svou atmosférou začne škrtit prakticky od začátku, a nenabídne žádnou vyhrocenou intenzivní pasáž, ale lokálních vrcholů díky chytrému nabalování nápadů pár určitě má. Skvělé.

<

Poslední „Hunters“ ale absenci vyhrocení předešlé písně vynahrazuje. První část songu nabídne intenzivní a na poměry nahrávky nebývale agresivní palbu, která se v polovině zlomí do podmanivého tempa s krásným kytarovým sólováním. Meilenwald prostě umí.

Split Almyrkvi a The Ruins of Beverast mi přijde výborný a uspokojivě funguje i jako ucelená nahrávka. Z obou splitek, na nichž se Meilenwald s The Ruins of Beverast letos podílel, se mi právě tohle zdá jako to lepší.