Země: Španělsko Žánr: death metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Iron Bonehead Productions / Doomentia Records / Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve Records Tracklist: 01. Drevicet 02. Womborous 03. Graehence 04. Baptism Nihl 05. Vortex Pyramid 06. Batherex 07. Altars 08. Cultus Hrací doba: 36:04 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sentient Ruin Laboratories

První pohled (H.):

Španělští Altarage se v loňském roce vyloupli takřka odnikud. Žádné velké promo, žádné fotky, žádné informace (s výjimkou toho, že zemí původu je Španělsko) – pouze jeden desetiminutový demosnímek o dvou bestiálních skladbách. Nicméně, těch deset minut deathmetalového zla bylo natolik intenzivních, že mnozí podzemní hledači začali větřit, že se na Pyrenejském poloostrově začíná rýsovat další pekelná temnota. Netrvalo dlouho a kolem Altarage začaly kroužit tuze zajímavé undergroundové firmy – uběhl sotva půlrok a „MMXV“, jak se demo jmenovalo, vyšlo na kazetě u Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve a na sedmipalci u samotných Iron Bonehead Productions.

Altarage však nezaháleli a už v téhle době musel být v přípravě i dlouhohrající debut, jenž byl ze zlovolného doupěte vyvržen na světlo světa na sklonku února pod názvem „Nihl“ a opět pod hlavičkou Iron Bonehead na vinylu, Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve na kazetě a – to musí našince potěšit – českých Doomentia Records na CD. A jak formát dlouhohrající desky velí (byť výjimky se najdou – Hirax se svou 16minutovou řadovkou by mohli vyprávět, ha!), tentokrát už se nejedná o pouhých deset minut, nýbrž o plnohodnotnou porci odporného kovu smrti.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše – Altarage hrají peklo. Jejich podání death metalu není nic pro průměrného, rádoby tvrdého fanouška metalu. Jestli si myslíte, že Six Feet Under jsou tvrdí, pak je „Nihl“ deska, z níž se poserete. Hudba Altarage je určena lidem, kteří uctívají kulty Portal, Teitanblood nebo Impetuous Ritual – nejsou-li vám tato jména neznámá, pak už jistě víte, jakým směrem se „Nihl“ bude ubírat.

A vy, kteří ještě tápete, vězte, že působivá zrůda na přebalu „Nihl“ pod svými křídly ukrývá neproniknutelnou masu hnusu, který nezná slitování a bez ptaní do posluchače hustí hrubozrnný chaos. Nečekejte zapamatovatelné skladby nebo snad dokonce groovy riffy – jestli něco takového chcete, Altarage vás semelou na prach. „Nihl“ je neprostupný monolit, jehož jediným smyslem existence je vás zničit. Album obepíná klaustrofobická aura a nemilosrdně temná atmosféra, jež vás zatlačí do kouta. A je úplně jedno, jestli to chcete, nebo ne.

V momentech, kdy Altarage hrají „naplno“, tedy když se zapojí všechny nástroje, je to skutečně chaotické zlo, nicméně ani ve chvílích, kdy Španělé formálně vzato „povolí“ a chvíli zní jen kytara, není to žádný odpočinek, protože z těch riffů stříká jedovatá zloba na všechny strany. Důkazem budiž třeba začátky „Altars“ a „Baptism Nihl“. Stejně tak chvíle, kdy se zklidní zvířecí bicí a bubeník přejde k mohutným rituálním úderům (např. pasáže v „Cultus“, „Vortex Pyramid“ nebo opět „Baptism Nihl“), stále to má extrémně temnou náladu a do relaxu to má kurevsky daleko. Naopak jiné skladby jsou čistokrevná anihilace jako třeba „Womborous“. Na teploušské házení řepou není čas ani prostor – Altarage vtáhnou, pohltí, konsternují a znehybní. Kdo je na tohle schopen provádět headbanging a hrozit hnátou, ten při vší úctě vůbec nechápe esenci nahrávek jako „Nihl“ a pomalu si je ani nezaslouží (!) poslouchat.

Samozřejmě, nedá se popírat, že vliv takových Portal, kteří svým vzýváním Cthulhu vyšlapali podobně laděným spolkům cestu, tu cítit je. Ani nelze zastírat skutečnost, že na své učitele Španělé ještě nemají. Nicméně, i tak Altarage jsou se svým nemocným death metalem natolik na výši, že to zas tak moc nevadí a že to stále stojí za pozornost. Prahnete-li po nezřízené a hrubé surovosti, po nelidsky ošklivém metalu, pak „Nihl“ je správnou volbou. Už demosnímek zabíjel, a když jsem „MMXV“ loni poslouchal, bylo mi zřejmé, že v Altarage tkví obrovský potenciál, což dlouhohrající album to bez většího zaváhání potvrzuje.

V současné chvíli bych se nebál prohlásit, že „Nihl“ patří k tomu výraznějšímu, co na metalovém poli v letošním roce prozatím vyšlo. Tohle je věc, jakou by otrlejší posluchači v žádném případě neměli minout. Na druhou stranu, jakkoliv mě nahrávka baví, pořád cítím, že tohle ještě není naprostý strop a že Altarage mají na to, aby vykročili ještě o ten stupínek výš, který jejich současný extrémně vysoký nadprůměr dělí od perfektnosti. Vykročeno je ovšem skvěle a potenciál na další kult je zjevný.

Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Altarage by jednou mohli být dokonalou DEATH metalovou kapelou, kdyby své bububu dovedli zahrát nápaditěji a nezemštěji. „Nihl“ je od začátku do konce opravdu nemilosrdnou přívalovou vlnou temného hnusu, kterému odolá jen málo co. Pokud ale vyjdu z jednoduché rovnice Portal + Teitanblood = Altarage, tak dojdu k závěru, že ona intenzita není vůbec tak živelná a posedlá, jako je tomu třeba v případě posledních Teitanblood, a muzikální šílenství desky má do zvrácené geniality Portal také ještě daleko. Ano, takový popis zjednodušuje hudbu Altarage až příliš; snad i více než si kapela zasluhuje, ale nemám prozatím jinou možnost. Je to prostě pořád „jenom hudba“. Nepříznivý je i fakt, že po necelých dvou týdnech intenzivního poslechu, se mi „Nihl“ strašně obehrálo, a kdybych teď nepsal tento odstavec, tak se k albu ještě dlouho nevracím. Ale i tak považuji snahu a výkon Altarage za hodné pozornosti.

P.S. Přebal alba z pera Nicka Kellera, který maloval například pro Heresiarch nebo Exordium Mors, patří k těm nejlepším, co jsem viděl, a z prvního pohledu na něj ve vysokém rozlišení mě doslova zamrazilo! Atmosféru, kterou se Altarage na „Nihl“ snažili zachytit, vystihuje velice dobře, ne-li lépe než samotná hudba.