Země: Španělsko Žánr: death metal Datum vydání: 25.1.2019 Label: Season of Mist Underground Activists Tracklist: 01. Sighting 02. Knowledge 03. Urn 04. Hieroglyphic Certainty 05. Cyclopean Clash 06. Inhabitant 07. Chaworos Sephelln 08. Werbuild 09. Engineer Hrací doba: 42:32 Odkazy: facebook / bandcamp / instagram

Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že Altarage mají vydávat další album. Sice teprve třetí, ale jde o to, v jak rychlém sledu Španělé své nahrávky pouští do světa. Letošní novinka „The Approaching Roar“ přichází pouhý rok a čtvrt po předešlém zářezu „Endinghent“. Na čemž by nemuselo být nic zas až tak zásadně divného, pokud by „Endinghent“ nevyšlo cca stejnou dobu po debutu „Nihl“ a pokud by Altarage v mezičase pilně nekoncertovali. Samozřejmě, že se ještě nejedná o nějaký extrém, protože jsou i projekty, které ty nahrávky sypou v mnohem rychlejším sledu, ale jestli takhle hodlají pokračovat i nadále, kdo ví, jestli a případně jak hluboko kvalita jejich nahrávek spadne…

Už teď se totiž projevuje jedna taková nejspíš ne úplně pozitivní věc. Jednotlivé desky Altarage se mezi sebou liší prakticky jenom v detailech masteringu a margináliích výsledného soundu té které placky. Co se však samotného materiálu týče, ten je až překvapivě zaměnitelný. Kdyby mi někdo proházel songy z „The Approaching Roar“ a „Endinghent“ mezi sebou, s dost velkou pravděpodobností bych rozdíl vůbec nepoznal. Někdy je takový stav tolerovatelný, výjimečně snad i chtěný, u jiných skupin jej můžeme chápat, typicky u těch, co už toho mají hodně za sebou a v pozdějších fázích kariéry už nemají co komu dokazovat…

Jenže Altarage po mém soudu nespadají ani do jednoho z těchto případů. Jde o kapelu, která aktuálně vydala své třetí dlouhohrající album a teoreticky by nyní měla být na vrcholu svých tvůrčích sil. Řekl bych, že právě někde u třetího alba by měl být ten ideální moment, kdy se protne počáteční entuziasmus a pozdější zkušenosti. Ani nemluvě o tom, že Altarage hrají styl, jenž by už ze své podstaty měl být progresivní a nekonvenční. Sám o sobě technicky vzato možná i je, ale to přešlapování na místě v rámci vlastní tvorby tam podle mě prostě je.

Pak tu máme ještě jeden takový neduh, jehož jsem si poprvé začal pořádně všímat už na „Endinghent“. Řekl bych, že Altarage se možná až příliš spoléhají čistě na impozantnost a účinek toho portalovského soundu. Což by se snad i dalo chápat, pokud by s takovým pojetím death metalu sami přišli jako první, ale všichni víme, že tak to není. Ze samotného skladatelského hlediska „The Approaching Roar“ zas až takové terno není. Celková aura je samozřejmě pořád marast a navenek to zní hnusně, ale skutečně působivé momenty chybí. A to je velká škoda. Myslím, že Altarage v tomhle ohledu mají na víc, protože talent tahle smečka nesporně má.

Prozatím to může znít dost průserově, ale skutečně špatné „The Approaching Roar“ není. Jen mám dojem, že si Altarage nezaslouží jen med kolem huby, že nedostatky tu jsou a že je potřeba o nich hovořit. Jinak si ale Španělé pořád drží solidní úroveň. „The Approaching Roar“ je v určitých momentech dobře nasypané, zahrané je to na pána a tomu soundu à la Portal nelze upírat určitou sugestivnost, a to aniž by nabízel cokoliv navíc. A to i s vědomím, že už tohle bylo ke slyšení i jinde. V neposlední řadě pak novinku šlechtí i skutečnost, že navzdory zmiňovaným neduhům mě baví o trochu víc než „Endinghent“. Což ale nic nemění na skutečnosti, že vrcholem snažení Altarage pro mě stále zůstává „Nihl“.

Tím vším chci říct, že není mým úmyslem Altarage a priori „hejtovat“. Jen mám trochu pocit, že se jim možná obecně vzato dostává větší chvály, než kolik si skutečně zaslouží. Jejich počínání je slušné a právo na existenci tomu neupírám, ale nelze přehlížet, že se prostě a jednoduše nejedná o zas až takový zázrak. Elity chaotického avantgardního technického metalu jsou ještě daleko a Altarage jim bohužel s „The Approaching Roar“ nejsou o nic blíže, než byli už na svém debutu.