Amaranthe - The Nexus

Amaranthe – The Nexus

Amaranthe - The Nexus
Země: Švédsko
Žánr: metal / pop / electro
Datum vydání: 13.3.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Afterlife
02. Invincible
03. The Nexus
04. Theory of Everything
05. Stardust
06. Burn with Me
07. Mechanical Illusion
08. Razorblade
09. Future on Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity

Hodnocení:
Zajus – 2/10
H. – 2,5/10
Skvrn – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 2,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“‘Kruci!’, zvolal ředitel hudebního vydavatelství při pohledu na barevné grafy, které mu jeho podřízení prezentovali v Powerpointové prezentaci. Probodával promítací plátno ostrým pohledem, ovšem grafy jako by ho vyzývavě ignorovaly a zůstávaly stále stejné. Nepotřeboval velkého vzdělání, aby pochopil jejich sdělení: prodeje klesají. Hudba netáhne, a když, tak ne ta placená. Jenže dnes už propad nemůže vysvětlovat pirátstvím, ne podesáté v řadě. Zdrcený ředitel tak požádal kolegy, aby mu prezentovali své návrhy na řešení propadů. Jeden po druhém přicházeli vedoucí divizí se svými nápady a všichni odešli s nepořízenou. Pop – přesycený trh. Rock – v ústupu. Hip Hop – těžko zpeněžitelný. Z krize jednoduše nebylo cesty. Tu se v řiditelově hlavě zrodila myšlenka zcela geniální: metal! Metal roste, táhne nové lidi, má outsiderskou image. Jednoduše vše, co je potřeba k nalákání posluchačů. Přitom recept byl tak jednoduchý. Kytara je základ, tu přeci nelze vynechat. Metalovou kapelu bez kytary, to by nikdo nesežral. Basa taktéž, i když slyšet být nemusí. Bicí téměř strojové, nechceme přeci žádné avantgardní vylomeniny. Zpěvák s čistým vokálem – k nalákání dam. Zpěvačka s bujným poprsím – k nalákání pánů. Pro jistotu ještě jeden zpěvák, tentokrát křikloun se zcela standardním chrapotem – to aby to neznělo moc měkce. A diskotéka… hromada diskotéky…”

Příběh je to samozřejmě fiktivní, ovšem kdyby takto Amaranthe vznikli, vůbec bych se nedivil. Tvorba Amaranthe totiž není typický průser způsobený neschopností zúčastněných hudebníků, Amaranthe jen nejsou autentičtí. Nejsou kapelou, jsou produktem. Nerad bych, aby předchozí věty zanechaly dojem, že jsem jakkoliv zaměřený proti popové hudbě, tu si naopak v poslední době dokáži velmi užívat. Problém je, že stejně jako je dobrý a špatný melodický death metal, je i dobrý a špatný pop. Amaranthe bych bez zaváhání zařadil do kategorie špatné hudby v obou zmíněných žánrech.

Když před dvěma lety vyšel eponymní debut kapely, byl jsem jedním z obhájců jeho poněkud mdlých kvalit. Chytlavá (což je slovíčko, které zde uslyšíte ještě mnohokrát) kombinace rádiového popu, power metalu a melodického death metalu poměrně dobře fungovala a já doufal, že by s větší invencí a s odstraněním stokrát omletých klišé mohlo další album kapely představovat bezvadné propojení metalu, který je stále spíše undergroundovým žánrem, s komerčně přístupnější hudbou. Amaranthe si však vzali téměř to nejhorší z obou břehů.

Úvodní “Afterlife” patří mezi lepší skladby. Prvních několik sekund nápadně připomíná kupříkladu Children of Bodom, nebýt “diskotékových” kláves. Growl Andyho Solveströma střídá dvojhlas Jake E Berga a Elize Ryd a vše tak nějak hezky odsýpá až do zlomu na počátku třetí minuty, který nenápadně sahá do rejstříků dnes tak módního dubstepu. Do konce písně kapela stihne ještě zopakovat refrén a i na slušné sólo se dostane. To zní vlastně dobře, že? Tak kde je tedy problém? Problém je vně skladby samotné. Problémem jsou všechny ostatní písně, protože jsou vlastně úplně stejné. Jedna je více elektronická, zatímco jiná hraje na tvrdší notu. V jedné dominuje dokola opakovaný refrén, další klade priority na sloku mezi refrény. To je veškerá variace, ke které na albu dojde. Je jedno jestli si album pustíte od začátku, jestli od konce, nebo zda si zapnete náhodně přeskakování písní (které jinak dovede kdejaké lepší album snadno zničit), “The Nexus” bude znít stále stejně.

Na celé desce nalezneme jen dvě skladby, které vystupují z řady. První je “balada” “Burn with Me”. Sám nevím, co bych k ní řekl. Na jednu stranu by sama o sobě působila jako nudná a nezajímavá, ale svým pomalejším tempem a atypickou (pro kapelu) strukturou ční v polovině nahrávky jako příjemný ostrůvek záchrany, který poskytuje oddech od vlezlé elektroniky a zasekávaných riffů, jež znějí všechny naprosto stejně. Druhou v kontextu alba netradiční písní je “Electroheart”. Ta vyniká jak svým textem (“Restart Electroheart, Deja vu I fall apart, Five minutes falling back renewed”… WTF?), tak zcela neskrývanou taneční náladou. Pokud by z ní někdo odstranil kytary a bicí nahradil automatem, vlastně by to vůbec nebylo poznat. Je to jeden z mála momentů, kdy na mě hudba Amaranthe působí opravdu upřímně, tedy jako laciná zábava jako z diskotéky.

Když se podíváte na seznam členů kapely, najdete jména z relativně zajímavých a známých metalových kapel. Ze všech hudebníků nejvíce referencí nese bubeník Morten Løwe Sørensen. Zatímco jeho hra na pět let staré desce “In the Wake of Collisions” kapely The Arcane Order (kteří kvůli němu mimochodem již roky odkládají vydání nového alba, děkuji mnohokrát) byla úžasná, na “The Nexus” je, jak jsem zmínil v úvodu, nudná, předvídatelná a ještě jednou nudná. Problém není v hudebnících, problém je v úmyslu. Obvykle zde na Sicmaggotu recenzujeme alba stvořená fanoušky pro fanoušky, alba stvořená z lásky k hudbě. Amaranthe tvoří hudbu pro bezhlavou masu lidí, kterou marketér vybral jakožto snadno vytěžitelnou cílovou skupinu. Pochybuji že ke své hudbě má nějaký vztah i kapela samotná. V případně debutu jsem tento přístup toleroval a kapelu obhajoval, ovšem dnes již něco podobného opakovat nebudu. Dva body z deseti a ani sám nevím za co… to asi Elize Ryd a její dlouhé nohy.


Další názory:

Upřímně ani pořádně nevím, co na to napsat… a jestli si “The Nexus” vůbec zaslouží, abych o něm něco psal. Tohle album je opravdu dost špatné, nicméně z mého pohledu není tím důvodem fakt, že jde vlastně o úplně normální sladký pop, do něhož se občas čistě náhodou ozve kytara. Což o to, já mám pop rád, opravdu by mi to nevadilo; co mi vadí, je obrovská nuda, předvídatelnost, nezáživnost, celé album se tváří jako něco extra, ale ve skutečnosti je to jen prázdná slupka, takové pozlátko, pod nímž je jen tupá generická produkce a kvalita na bodu mrazu. Po celé délce nenarazíte na nic jen trochu zajímavého, a když Amaranthe nějaký ne úplně zlý nápad omylem dostanou, tak s ním neumí pracovat a za dvě vteřiny ho zase spolehlivě zazdí. Tahle kapela byla vyčpělá už na svém debutu, což je sice s podivem, ale i “The Nexus” to beze zbytku dokazuje. Ani pěkná zpěvačka to nezachrání… sorry, ale je tohle album je blbost…
H.

Na trhu je nepřeberné množství kapel a vybrat si jen pár z nich je hrozně těžké. Naproti tomu je cesta ke slávě otevřená víc než kdy jindy – hodit video na YouTube a jen čekat, zda byl přesně zasažen terč v podobě vkusu konzumenta je nejpřímější cestou ke zviditelnění. Tímto způsobem na trh pronikli i trance metaloví Amaranthe, kteří se mohou pochlubit milióny uživatelů, jež si poslechly jejich singly. Musím uznale pokývnout hlavou, že debut, kombinující prvky taneční hudby a metalu, zkrátka něco nového přinesl a Švédové, těžící z vizáže ústřední postavy uskupení, vokalistky Elize, měli pevný základ pro vstup do branže. Pokud bylo první album ještě v únosné míře originální (problém Amaranthe není v tom, že kopírují někoho jiného, oni víceméně vykrádají “jen” sami sebe), tak se jeho následovník nachází ještě o několik levelů níže. I když je kapela vybavena třemi jakžtakž průměrnými zpěváky, nějakou vokální varibialitu prostě nečekejte. Zpěvačce Elize Ryd se vlastně divím, proč si nevybrala kariéru popové pěvkyně či dobře placené modelky. Další hlasy obstarává čistý zpěv Jakea E Berga a strojový growl Andyho Solveströma, který spolu se skromným počtem nevalných kytarových sól vlastně zajišťuje umístění v metalové škatulce. Abych nekritizoval jen tak pro nic za nic, prozradím, co mi na desce vadí nejvíc – neustále se opakující disko-prvky, vyskytující se jak na pozadí, tak i v popředí, mě někdy svou neoriginalitou přivádějí do šílenství. I kytarové melodie se často opakují, třeba titulní “The Nexus”, někdy až opravdu nápadně připomíná hit “Hunger” z debutu. Zkrátka a dobře, vypustit album s nulovým počtem nápadů a únavnou stereotypností není zrovna dobrý nápad.
Skvrn


15 komentářů u „Amaranthe – The Nexus“

    1. Sry, ale to je ten nejvetší shit co jsem kdy slyšel. Souhlasím, že Amaranthe se opakují, ale mě se jejich muzika líbí. I když ta podobnost Hunger s The Nexus je hrozná. Jsou to ale jinak dobrý songy :-)

      1. Jasné, já chápu, když tohle přijde někomu jako sračka, protože svým způsobem i je. Pro mě je to – jak se říká – tak blbý, až je to dobrý. Nebo jak rád říká kolega Ježura – guilty pleasure :)

  1. Palec nahoru za úvod! Ten mě donutil přečíst celou recenzi, ačkoliv mě samotná kapela a její nové album absolutně nezajímá. ;-)

  2. “Tvrďáci” v redakci odhoďtě předsudky,takhle zlý jak popisujete to není,to by muselo být,podle vašich kriterií,90% současného powermetalu sračky,a to nejsou.
    Je to jednoduchá a rychle oposlouchatelná pop metalová zábava a dobrá kulisa.
    Jestli vyjde ještě třetí album Amaranthe a bude stejné,tak to bude průser.
    Tohle je tak na 5,5/10
    (Debut na 8/10)

    1. Předsudky rozhodně nemáme, kdybys viděl, co všechno je v našich playlistech a sbírkách, asi by ses hodně divil… Konkrétně třeba Zajus, který psal recenzi, má opravdu hodně širokej rozhled a záběr napříč všema žánrama, já (dovolím si tvrdit) to samý – a zdaleka teda nemyslím jen metalový žánry. Není to o tvrdosti, ale o kvalitě.

      “Je to jednoduchá a rychle oposlouchatelná pop metalová zábava a dobrá kulisa. ” Tohle je přesně ten důvod, proč nám to přijde tak špatný. Já nechci poslouchat primitivní a rychle oposlouchatelnou hudbu, která nefunguje jinak než jako kulisa…

      Jinak když budu mluvit čistě sám za sebe, protože za ostatní mluvit nemůžu, tak mi 90% současnýho power metalu jako sračka opravdu přijde… neoriginální, nudný, patetický, pořád to stejný jak přes kopírák. Neříkám, že to platí o úplně o všem power metalu, ale co jsem měl tu čest, tak o většině jo (samozřejmě čest výjimkám). To si radši pustím našlapanej rap se skvělým beatem a textem než generickej power metal bez nápadu…

      1. Jasně chápu.Já jsem,i když jsem posluchač převážně dark/black/deathu,v tomhle tolerantní a občas na vypnutí nějakou “kulisu” fakt uvítám a dokážu jí ze svýho pohledu i ocenit a přiznat ji kvalitu(Powerwolf,Alestorm, staří Startovarius,Fear Factory atd).Díky za odpověď.:)

        1. Jasně, já to chápu, já si taky sem tam rád pustím něco “blbýho”, když člověk potřebuje vypnout. Ale i mezi těma “kulisama” jsou prostě podle mě věci, který automaticky nepředpokládají, že jejich posluchač nemá ani dvouciferný IQ, což se mi u Amaranthe zdá, že to tak je. A to mi fakt vadí. Ale jinak jestli se to někomu líbí, tak mu to rozhodně nebereme, to zas ne, každýmu co jeho jest, tohle je jen osobní názor tří konkrétních lidí :)

  3. Jsem rád že recenze vyvolala diskuzi, ostatně jsem jí záměrně psal dost provokativně a album jsem v ní možná shodil víc, než by si zasloužilo. Každopádně myslím, že předsudky nemám, jak říkal H., poslouchám kdeco včetně popu, ale co nemám rád je taková ta vyloženě laciná hudba. A Amaranthe mám problém věřit nos mezi očima. Třeba Semargl, o kterých zde padla zmínka, jsou taky ukázková hovadina, ale je znát, že to berou “vážně” a že svou hudbu tvoří, protože je to baví, a tak i mě baví to poslouchat. V tom vidím největší rozdíl a proto jsem dal Amaranthe dvojku, i když kdybych se snažil o objektivní hodnocení, zasloužili by si nejspíš o trošku víc.

    1. Já když hodnotím desku,a má poslouchatelený zvuk,dobrou produkci a dobrý obal tak dávám z deseti takové základní minimum dva a půl a pak přidávám za hudbu.
      Takhle jsem to vzal svými měřítky že to není ani dobře vyprodukováno,chápeš:DDD

      S tím věřením,to je težký,dneska se nedá těm “velkejm” kapelám věřit,že to co dělají je upřimné,fakt nedá,vezmi si takové Dimmu Borgir,nebo Slipknot.Obojí jsou perfektně promyšlené hudební šaškárny,image nade vše,prostě továrná na prachy,Slipknot cílí na děcka a DB to samé.
      Ale třeba pro mě,jakožto pro už odrostlé děcko (25) obě kapely vydávají stabilně dobré desky(občas i vyjimečnou-Iowa,Puritanical EM..).Takže se dobře bavím,a jelikož to neberu tak vážně jako když jsem byl 15ti letej drsoň,beru to jako dobrej metalovej mainstream,a vůbec nevadí mi že je to vlastně šaškárna.A taková Iowa nebo Puritanical jsou pro mě za jasných 8-9 bodů z deseti, a možná i výše.

      U Amaranthe mám spíš problém s tím,že jsou naživo nesehraní a mají takovou divnou podiovou prezentaci.Chápu,že si taky chtějí zahrát venku,ale pro mě by možná byli zajímavější,kdyby zůstalo u studiového projektu…

      1. Já právě přestal dávat body za produkci, zvuk, hráčské schopnosti atd., protože mi to přijde jako takový nutný základ. Dnes už každá kapela z Horní dolní může vytvořit album se solidním zvukem a svět je plný náctiletých kytaristů, kteří umí hrát jako Jimmy Page. Takže to hodnotím jen pokud je to extrémně dobré, nebo špatné. U Amaranthe, ale i u Slipknot a Dimmu to myslím není ani jeden případ.

        Jinak souhlasím, že ani Slipknot nebo Dimmu se nedá věřit, přesto mám obě kapely rád a respektuji je. Asi se na to nedá dívat černobíle a říci, že jedna kapela je komerční a tudíž špatná a jiná není. Ale třeba u Slipknot je vidět, že i když je to kapela hodně velká a je jistota, že by jakékoliv další album vydělalo solidní sumu, tak od roku 2008 nevydali nic, protože pro to jednoduše nebyly podmínky a hudebníci radši riskují, že nebudou mít na zaplacení účtů v jiných kapelách, než aby nahrávali album z donucení. U Amaranthe to cítím na přesný opak, že kdyby jim skočil kytarista pod vlak, prostě by nabrali jiného a šup na další album.

        Ale jinak v podstatě asi neříkám nic jiného než ty ;-)

        1. Jj to máš pravdu,Slipknot přece jen po  Paulově smrti trochu zvolnili a netlačej to na sílu.To je jim ke cti. :-)
          Amaranthe to teď budou tlačit,dokud je zájem..

      2. Mimochodem vím že to asi nebylo myšleno k tomuto konkrétnímu případu, ale ten obal Amaranthe je vyloženě stupidní. Když už fotku kapely, tak ať to má probůh nějaký nápad :-D

  4. Je pravda, že Amaranthe není prostě žádná složitá hudba. Ale baví mě určitě víc než např. Evanescence. Elize Ryd je supr pěvkyně a šťabajzna :D Nicméně pokud se další album ponese v identickém duchu jako předchozí tak opravdu nevim. Snad udělají nějakou inovaci :-)

    1. Podle mě jak co… třeba starý věci od Evanescence vůbec nejsou špatný a rozhodně mi přijdou lepší než Amaranthe. Hlavně neřadovka Origin je fakt dobrá, i dlouhohrající debut je taky dost slušná práce. Ale všechno dál už je od nich dost špatný, to je pravda, ale z mýho pohledu cca stejná úroveň jak Amaranthe :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.