Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 24.10.2014 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Acheronta movebimus 02. Unleash 03. Monstrum in animo 04. The One Thing Needful 05. A Firm Foundation of Unyielding Despair 06. Desideratum 07. Idol 08. Sub specie aeterni (Of Maggots, and Humanity) 09. The Joystream 10. Rage and Red 11. Ita mori Hodnocení: Zajus – 7,5/10 Kaša – 8/10 Skvrn – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,7/10 Odkazy: facebook / twitter

Kapelu, o jejímž osmém studiovém albu si dnes budeme povídat, asi vůbec není třeba představovat. Za birminghamské duo mluví hudba samotná, ať už přímo, či prostřednictvím ohromné reputace, kterou si díky ní vybudovali. Anaal Nathrakh mají pověst jedné z nejtvrdších kapel světa. Ačkoli je na tom jistě něco pravdy, takovéto zjednodušování by jim mohlo spíše uškodit. V honu za co nejtvrdší hudbou se mnozí muzikanti dopouštějí smrtelného hříchu zanedbání ostatních stránek kompozice. Z vrstevnaté formy umění se tak stane úzce profilované pachtění za jediným, z mého pohledu trošku hloupým cílem. Pro Anaal Nathrakh to však v žádném případě neplatí, a proto výše uvedené tvrzení o jedné z nejtvrdších kapel světa musím doplnit o další důležitou informaci: totiž že jejich hudba toho nabízí mnohem víc.

Během osmi alb, které stihli Anaal Nathrakh za šestnáct let existence vydat, došlo pochopitelně k vývoji, který někteří z fandů považují za vyměknutí. Jistě, “Vanitas” možná již nebylo tak extrémním albem jako “The Codex Necro”, ale to není to důležité. Mick Kenney alias Irrumator, neboli také nástrojová polovina Anaal Nathrakh, začal pole působnosti své kapely rozšiřovat a přidávat další a další prvky. Ty možná někde přehlušily původní extrémnost, jinde ji však naopak zdůraznily, a tak z mého pohledu stále platí, že tahle hudba je prostě nářez jako prase. Dave Hunt neboli V.I.T.R.I.O.L. se během let stal přirozeně lepším a univerzálnějším zpěvákem a i díky tomu se dnes řadí k vokální špičce extrémního metalu. Anaal Nathrakh nevyměkli, pouze se vyvinuli a své působení diverzifikovali.

Když jsem poprvé slyšel předloňské “Vanitas”, nezarazila mě ani tak jeho čirá agrese, nýbrž její uchopitelné a místy až melodické podání. V tomto ohledu je “Desideratum” o chloupek náročnějším počinem. V první řadě je méně přívětivé. V místech, kde Anaal Nathrakh minule přistoupili k chytlavé melodii, tentokrát převažuje bijící industriální peklo. To vám sice také uvízne v paměti, ale úplně jiným způsobem. “Desideratum” otevře takřka instrumentální “Acheronta movebimus”. V ní sice chybí text a po většinu času je kladen důraz opravdu jen na nástroje, ovšem nechybí jeden z rozeznávacích prvků kapely: Huntův nelidský řev, lépe řečeno spíše útrpný jekot. Nejde jen o řev samotný, důležité je, jak s ním Anaal Nathrakh pracují. Většina kapel nahraje hudbu, přes ni ledabyle hodí zpěv, vše smíchá dohromady a má hotovo. Ne však Anaal Nathkrah. Mick Kenney totiž s vokály pracuje podobně jako s každým dalším nástrojem a s pomocí svých počítačových hraček je zkresluje do nových podob, místy je přinutí úplně zmizet pod stěnou hluku a jinde je naopak ponechá zcela odhalené bez pomoci jakéhokoli hejblátka. Vokály zde více než kde jinde pracují jako další nástroj a Dave Hunt tento nástroj umí naprosto výtečně ovládat.

Většina skladeb má nějaké krátké intro. Může jít o elektronicky řízenou destrukci, jako je tomu v “A Firm Foundation of Unyieldin” a “The Joystream”, častěji je to však jednoduchý kytarový riff, který jako by se snažil zatajit nářez po něm nastupující. Tak je tomu i v “Unleash“, druhé a také jedné z nejtypičtějších skladeb alba. Vysokootáčkové ničení sluchovodů je dosaženo nejen nekompromisní kytarou, ale i nezastavitelným proudem programované kulometné bicí palby a od ní neoddělitelné palby industriálně elektronické. Jako by industriálno při skládání “Desideratum” promlouvalo do Kenneyho rukopisu více než kdy dříve. Elektronika sice vždy byla integrálním prvkem hudby Anaal Nathrakh, nikdy ale nebyla tak výrazná a tak nezbytná. Ve výsledku elektronika spolu s Huntovým skřekotem přidává albu na extrémnosti a stojí v opozici ke kytarám, které nezřídka přinášejí melodie.

O Huntově nelidském jekotu jsem již mluvil několikrát, nutno však připomenout, že tenhle pán prostě umí. Jeho pseudo-operní zpěv sice tentokrát nedostal tolik prostoru, ale i tak si ho několikrát užijeme, jmenovitě například v refrénech “Unleash” a “The One Thing Needful” či v nečekaně dlouhém úseku na konci “Idol”.

Ačkoli se recept Anaal Nathrakh na “Desideratum” mění jen minimálně, 40minutová stopáž uteče jako voda. Tomu napomáhá i několik záchytných bodů, které lze po trošce zkoumání najít. Patří mezi ně chaotické sólování v “Monstrum in animo”, elegantní druhá polovina “The One Thing Needful”, neobvykle odhalené elektronické základy v “A Firm Foundation of Unyildin” či dobře zapamatovatelné riffování v “The Joystream”. A takových momentů je vlastně mnoho, až mě to samotného překvapuje. “Desideratum” je sice těžko uchopitelné, ale po dostatečném počtu poslechů se otevře nečekaně hodně.

Nemůžu se zbavit dojmu, že Anaal Nathkrah svou novinku udělali úmyslně těžší, než byl její přímý předchůdce. Nic to neilustruje tak hezky jako závěr alba. Zatímco “Vanitas” končilo skladbou “A Metaphor for the Dead” a jejím hypnotickým, do nicoty mizícím sólem, “Desideratum” nikam neodchází, naopak skončí v nejlepším. Prostě najednou přestane hrát. Je to umělecké vyjádření, ukázkové fuck off nám, kteří máme velkolepé a dlouhé závěry rádi. A já za to kapele tleskám. Další výtečné album v řadě, další drobné změny ve stylu, další dávka agrese, která mi na dva roky do dalšího počinu snadno vydrží. A mně nezbývá než po vzoru kapely dodat, že…

Další názory:

Noví Anaal Nathrakh vydali další smrtící placku. Jednoduché jako facka a přesto všeříkající informace, kterou bych mohl skončit. Nečekal jsem nic jiného než skvělou porci geniálního koktejlu blacku, industriálu a grindu a přesně to jsem na “Desideratum” dostal. Tahle parta špatné album snad neumí, a když už lehce škobrtne, což byl případ nevýrazného “Passion”, tak si rychle napraví reputaci. A to platí i o novince, která mě baví snad ještě víc než předešlé “Vanitas”. Čím dál patrnější posun směrem k melodiím mě strašně baví, a když zní nářezová “Unleash”, kterou zničehonic pročistí zpěvný refrén, tak nemám výhrad. “Desideratum” odsýpá jedna báseň a vyloženě slabého místa na ní nevidím. Moc mě nevzala snad jen úvodní “Acheronta Movebimus”, ale protože ten zbytek s přehledem zabíjí a škobrtnutí jsem se nedočkal, tak nemám důvod to řešit. Vály, které stojí za zmínku? Rozhodně “The One Thing Needful”, “Idol” a “A Firm Foundation of Unyielding Despair”, z kterých mi běhá mráz po zádech. Anaal Nathrakh si prostě pojistili své jméno dalším skvělým počinem. Víc k tomu nelze dodat.
Kaša

Ačkoliv si na podobnou muziku příliš nepotrpím, jméno Anaal Nathrakh jsem si nedovolil ignorovat a okusil ho v podobě výtečného “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here”. A jelikož se podobnou muzikou nenechávám likvidovat nejčastěji, s jednou deskou jsem si tak nějak vystačil a v diskografii dua jsem neměl potřebu hledat dál. To se změnilo až s novinkou “Desideratum”, na které ona osmiletá časová prohlubeň od “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here” ani není znát. Je fakt, že “Desidaretum” mě královsky baví, ale hlasům, které naznačují, že Anaal Nathrakh krapet stagnují, se nedivím – onen (ne)posun byl za osm let takřka nulový. Chcete-li popsat “Desidaretum”, popíšete tím vlastně gró celých Anaal Nathrakh – zničující kytarové riffy, nasraná industriální atmosféra i zajímavá (byť mnou ne úplně pochopená) kombinace prasečích a čistých vokálů. A to vše je prosím servírováno bez jakékoliv chvíle na oddych. Kratší stopáž tomu jen a jen prospívá a až na “Idol”, která mě tolik nevzala, nejde mluvit o nějakém výrazně zaostávajícím kousku. Jsem přesvědčen, že mít z diskografie Anaal Nathrakh trochu víc naposloucháno, s hodnocením bych byl střízlivější, ale jelikož mě “Desidaretum” jednoduše baví, co do číselného hodnocení není třeba zbytečně šetřit.
Skvrn