Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 15.10.2012 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. The Blood-Dimmed Tide 02. Forging Towards the Sunset 03. To Spite the Face 04. Todos somos humanos 05. In coelo quies, tout finis ici bas 06. You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying 07. Make Glorious the Embrace of Saturn 08. Feeding the Beast 09. Of Fire, and Fucking Pigs 10. A Metaphor for the Dead Hodnocení: Ježura – 8,5/10 H. – 8,5/10 Stick – 9/10 Průměrné hodnocení: 8,7/10 Odkazy: facebook / twitter

Píše se rok 2012 a extrémní britská sebranka Anaal Nathrakh je zpět s novým albem. Kdo by to byl řekl, že původně čistě studiový projekt pánů Kenneyho a Hunta bude co do kadence vydávání řadovek směle konkurovat třeba takovým Korpiklaani… Ale dost nejapného humoru, důležité je, že na rozdíl od bujarých lesních mužů produkují Anaal Nathrakh hudbu, která má i přes svůj nemilosrdně likvidační charakter hodně co do sebe a místy dokonce koketuje s genialitou. Je však pravda, že se zatím poslední deskou “Passion” nebyli četní fanoušci zcela spokojeni a i já musím přiznat, že ač jsem tento počin před rokem ocenil vynikající devítkou, nyní bych asi až tak vysoko nešel. To je ale minulost a teď je důležité, jak si na tom stojí aktuální novinka “Vanitas”.

Rozdíly proti “Passion” jsou slyšet v podstatě hned. Anaal Nathrakh upustili od poněkud umírněné produkce a novinka je opět solidním kopancem do zubů a struhadlem na uši. Zůstala však skvělá čitelnost a mně se zvuková stránka “Vanitas” jeví jako vhodný průsečík starších desek a moderního přístupu k nazvučení extrémní desky. Se zostřeným zvukem jde ruku v ruce také kompoziční charakter alba, které je o poznání přímočařejší, než jeho předchůdce. Výsledkem je tak osmatřicetiminutový nemilosrdný náklep, v jehož rámci se opět místy dostane ke slovu neurvalost, která je tak typická pro starší počiny, ale neopouští přitom spíše kompaktní výraz desek z posledních let. Opět se tak dočkáme silných melodií, které už k Anaal Nathrakh prostě patří, a nejsme ochuzeni ani o pestrost, která mi na “Passion” imponovala asi nejvíce. Ano, i když se to možná zpočátku nezdá, “Vanitas” je i při své přímočarosti velmi pestrá deska, kde snad žádné dvě skladby nezní jako by byly šité podle jednoho mustru. Dosaženo je toho především vynikající kytarovou prací a její kombinací jak s melodickým, tak s extrémním vokálem, na který má Dave Hunt asi zbrojní pas, protože s ním umí bourat domy a svlékat lidi z kůže po stovkách.

Riffy jsou napříč celým albem opravdu velice zdařilé, silné a zapamatovatelné, a to nemluvím o dalších perfektních kytarových partech, které “Vanitas” nabízí. Posluchač se dočká jak vzletně melodických, tak zcela schizofrenních vyhrávek, dojde na různá zajímavá sóla i další působivé strunné hrátky, takže je pořád co poslouchat. A když se člověk opravdu zaposlouchá, zjistí, že deska baví od začátku do konce, a já bych se ji nestyděl označit za velmi zdařilou ukázku skladatelského řemesla, kterou by si mnozí ostatní mohli brát za příklad, jak se to má dělat. Na “Vanitas” je totiž s melodiemi i brutálními pasážemi nakládáno velmi zodpovědně, jejich vzájemná provázanosti je dosaženo nápaditě, postupy se zbytečně neopakují, je to svěží a nepřestane to bavit ani po hodně dlouhé době.

Na výbornou dopadly i bicí party. Došlo jak na čisté sypačky, tak na techničtější rytmické pasáže, a v obou případech bicí tlačí zbytek skladby vpřed přesně tak, jak je potřeba. Krom toho bicí naprosto skvěle zní, takže co do posluchačské atraktivity mohou v zajímavějších pasážích směle soupeřit s kytarami. A co se rytmiky týče, všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Místo přirozených bicích občas Anaal Nathrakh sáhli po industrialových smyčkách, které jsou buď čisté, nebo vzešly z živě nahraných bicích stop prohnaných nějakým efektem. Dle mého skromného názoru tahle kombinace zní naprosto perfektně a navíc je to sympatická upomínka, že industrialové vlivy hudbu Anaal Nathrakh stále ovlivňují a elegantním způsobem zpestřují, o čemž se lze ostatně přesvědčit i díky dalším industrialem načichlým momentům, kterých se na ploše alba urodila pěkná řádka. A tím se nepřímo dostáváme k další složce hudby Anaal Nathrakh, která sice není až tak esenciální jako klasické nástroje, ale k projevu kapely neodmyslitelně patří. Mám tím na mysli různé samplované skřeky, nářky mučených a podobně roztomilá zpestření už tak dost nekompromisní muziky. Těch čistě samplovaných je na “Vanitas” užito relativně střídmě, jindy lze jen s obtížemi poznat, jestli dané zvuky nevychází z Huntova hrdla. V obou případech je však těchto prvků užito s rozvahou, nikde nepřebývají a celku to jedině prospívá. A ještě tak bokem – opravdu by mě zajímalo, jestli předlouhý řev na konci “Forging Towards the Sunset” je alespoň částečně dílem nějakých studiových kouzel s čudlíky, nebo se o něj zasloužil Dave Hunt sám v plné jeho šíři. Pokud je správně druhá možnost, je to ještě větší šílenec, než jsem si myslel. Ano, je to hodně nepravděpodobné, ale co kdyby…

Jak lze asi z předchozích řádků odtušit, “Vanitas” je velmi vyvážené album, ze kterého se těžko vypichují nějaké jasné vrcholy. Kdybych měl ale přeci jen ukázat na skladby, které jsou něčím speciální, určitě nevynechám nesmírně návykovou pecku “Forging Towards the Sunset”, nepatrně do punku zabarvenou vypalovačku “You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying”, drtivou a na poměry Anaal Nathrakh velmi dlouhou zvrácenost “Feeding the Beast” a především nádherný, vznešený a genialitě velmi blízký skvost “A Metaphor for the Dead”, se kterou celá deska opravdu triumfálně finišuje. Nejméně mě naproti tomu zaujala “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”, ale i tak je to velice solidní skladba se svými nezpochybnitelnými klady, a maličko zapadá jen ve společnosti tak vybraného materiálu, jaký “Vanitas” servíruje. Ale to jen tak pro ilustraci, protože nemám pochyb, že si na desce každý najde to svoje, neboť se zde hudebních lahůdek opravdu urodilo.

Jak to tak vypadá, Anaal Nathrakh nahráli další vynikající počin, který se ve společnosti svých starších sourozenců nemusí ani trochu stydět. “Vanitas” je deska působivá, propracovaná a plná nápadů, ale to jí neubírá na přímočarosti, údernosti ani extrémním až bestiálním výrazu, který je pro kapelu tak typický a pro fanoušky velmi zásadní. Jsem tedy nesmírně rád, že jsem se nenechal odradit ne úplně přesvědčivými prvními poslechy a nechal “Vanitas” vyrůst až na osm a půl bodové hodnocení. Všem ostatním doporučuji totéž, stojí to za to…

Další názory:

Oproti poněkud rozporuplnému “Passion”, které s odstupem považuji za nejméně záživnou nahrávku v historii kapely, jsou Anaal Nathrakh s “Vanitas” zase na koni. Deska totiž opětovně nabízí to, co od téhle skupiny čekám – apokalyptický extrémní náser bez špetky slitování, stále však inteligentní a bez opakování sebe sama. Novinka přináší oproti předchozí tvorbě jedno výrazně oživení, a sice doposud asi největší podíl melodií, které jsou ovšem opravdu rafinované a ani náhodou nesnižují zvířecí bestiálnost muziky Anaal Nathrakh. Obzvláště druhá polovina “Vanitas” je neskutečně silná, především díky maximálně drtícímu záseku “Feeding the Beast”, který drtí kosti. Speciální pochvalu si za svůj výkon klasicky zaslouží zpěvák Dave Hunt, jehož šílený řev je prototypem v podstatě dokonalého extrémního vokálu. Jeba do držky, která nemůže zklamat žádného příznivce předchozí tvorby!
H.

Extrémisti Anaal Nathrakh z Anglie nás vezmou na rychlý půlhodinový výlet, při kterém nám vyjeví ubohost lidské rasy a jiné romantické záležitosti. Už nějakou dobu nejde tak úplně o ten bordel, jaký produkovali na starých deskách, stali se čitelnějšími, nicméně nikoliv na úkor tvrdosti. Je to slyšet hlavně ve skvělém hutném zvuku, kde vynikne vše podstatné. Dalším prvkem, který si postupně zabírá čím dál větší prostor, jsou melodické refrény i melodičtější pojetí kytar. Za všechny například závěrečné kytarové sólo v “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”. Nicméně pořád nejde o žádný popík, od začátku alba se rozjedou blastbeaty a hutné riffy a maniakální Huntovo řvaní tomu nasazuje korunu. Kdybych měl přece jen vypíchnout jednoznačný hit, tak zmíním “Forging Towards the Sunset”, která je naprostou esencí všeho, co se na desce děje. Nicméně všechny skladby jsou black/grindové palby (občas slyším i trochu core, ale to je spíš laděním a zvukem), které nedají vydechnout. Za necelých čtyřicet minut je dokonáno, a já si můžu tento nářez pustit znovu. Po minulé rozpačitější “Passion” jednoznačné polepšení.
Stick