Země: Velká Británie Žánr: atmospheric rock Datum vydání: 9.6.2014 Label: Kscope Music Tracklist: 01. The Lost Song, Part 1 02. The Lost Song, Part 2 03. Dusk (Dark Is Descending) 04. Ariel 05. The Lost Song, Part 3 06. Anathema 07. You’re Not Alone 08. Firelight 09. Distant Satellites 10. Take Shelter Hodnocení: Zajus – 8/10 H. – 6,5/10 Ježura – 8,5/10 Kaša – 9/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Je tomu 24 let od doby, kdy se začala psát historie britské skupiny Anathema. “Distant Satellites” je jubilejním desátým počinem, a kapela tak před jeho vydáním zdůrazňovala, že album bude vyvrcholením její dosavadní práce a bude obsahovat vše, co ve své hudbě dosud zaznamenala. To je odvážné tvrzení, jelikož formace během své existence prošla dlouhou cestou a její éterická současnost tak má k doom metalovým počátkům značně daleko. Právě proto se nebojím říci, že ve svých prohlášeních Anathema (tak jako většina kapel) kecala. “Distant Satellites” je zřetelným pokračovatelem směru, který si kapela vytyčila počinem “We’re Here Because We’re Here” a který dále více než důstojně rozvinula na předloňském “Weather Systems”. Zda je pokračování trendu zpřístupňování hudby širším vrstvám dobrou nebo špatnou zprávou, pak závisí jen na vašich preferencích.

Já sám jsem měl poněkud obavy. Ano, obě zmíněná alba jsou výborná (“Weather Systems” jsem v dobové recenzi udělil zasloužených 9 bodů a “We’re Here Because We’re Here” je možná ještě o kousíček lepší), ovšem co funguje jednou, nemusí fungovat dvakrát. A když už to funguje dvakrát, pak už to rozhodně nemůže fungovat potřetí. Jenže ono to funguje. Anathema opět nahrála album, které mohu hodně chválit a jen málo kritizovat.

“But we laughed
And we cried
And we fought
And we tried
And we failed
But I loved you”
(Anathema)

Na předchozím počinu si kapela usmyslela začít dvoudílnou skladbou “Untouchable”. V její první části převládaly vypjaté emoce podpořené dvojhlasným zpěvem, v němž však jasně dominoval Vincent Cavanagh. Druhá část “Untouchable” byla mnohem mírnější a do popředí přišel andělský hlas Lee Douglas. Toto schéma se kapele zjevně natolik zalíbilo, že se ho rozhodla na novince zopakovat. Úvodní píseň novinky “The Lost Song” tak od “Untouchable” odlišuje zejména skutečnost, že místo dvou částí má části tři. Třetí část je však od předchozích oddělena a nachází se v půlce alba, a tak kromě motivu textu nemá se svými společnicemi mnoho podobného.

“The Lost Song, Part 1” je povedený otvírák. Nezačne vyloženě pomalu, zejména bicí ji svižným tempem tlačí dál, čemuž se však frázování obou vokalistů značně brání. Kromě piana a bicích nelze přeslechnout smyčcové aranže, které jsou na albu takřka všude a hrají důležitou roli v jeho vyznění. Anathema je však dost chytrá na to, aby orchestr svým posluchačům nestrkala pod nos, naopak se vzpřímeně postaví před něj a nechá ho dotvářet atmosféru. Když totiž dojde na nejvypjatější (což v omezené míře znamená také nejlepší) chvíle, Anathema téměř vždy staví převážně na kytarách. Právě takových klimaxů, podobných tomu v úvodní skladbě, kapela nabízí přehršel, dá se říci, že v každé písni jeden. Aby se jimi posluchač nepřesytil, snaží se skupina alespoň mírně upravovat ingredience, a každý klimax je tak o trochu jiný, což alespoň mně ke spokojenosti naprosto stačí.

Třetí “Dusk (Dark Is Descending)” na to jde trošku jinak. Je postavena na jednoduché akustické kytaře, jež však píseň nijak nebrzdí, a ta tak značně brzy vygraduje do pompézního refrénu. Po něm však přijde zlom a skladba začne nanovo, s pianem a nádherným zpěvem. Právě na kvalitních vokálech hudba Anathemy stojí, a tak není žádným překvapením, že právě jejího frontmana Vincenta Cavanagha považuji za jednoho z nejlepších zpěváků současnosti. Ani Lee Douglas však za ním jakkoli nezaostává, na novince navíc dostala více prostoru než kdy v minulosti. Na “Distant Satellites” se navíc podařilo přenést jemné zachvívání jejího hlasu, které mě okouzlilo na loňském živáku “Universal”. Z pohledu zpěvu je tak “Distant Satellites” jedno z nejpovedenějších alb letoška.

“Ariel”, čtvrtá skladba desky, má vlastně úplně typickou strukturu. Začne pomalu s podporou piana a hlasu Lee Douglas a během šestiminutové stopáže vystoupá do závěrečných výšin s naléhavým zpěvem Dannyho Cavanagha a emotivními smyčci. Přestože to není “nic nového”, je to jednoduše tak dobře provedeno, že kapele dokážu odpustit, že jsem od ní podobných skladeb slyšel již několik. Mírná změna přichází s “Anathema”. Když kapela na desátém albu využije svého názvu k pojmenování skladby, lze tušit, že půjde o píseň výjimečnou, která ji má symbolizovat. Pokud se totiž nebude chtít opakovat, jen těžko dostane příležitost zapsat svou identitu do tak příhodně pojmenované písně. “Anathema” je právě taková. Celou ji odzpívá Danny Cavanagh, ovšem na vrcholku nestojí tentokrát jeho hlas, nýbrž dlouhé, tesklivé kytarové sólo. Stejně jako eponymní píseň se povedla i následná “You’re Not Alone”, která je však úplně jiná. Krátká, text jednoduše opakuje několik vět, aby vše brzy přebila jednoduchá, zato vcelku agresivní (na poměry kapely) kytara. Celé to trochu připomíná Porcupine Tree a opět to funguje výtečně, zvláště když se zaměříte na téměř neslyšitelné drobné detaily kláves, které se krčí pod kytarovou stěnou v druhé polovině skladby.

Oddělené ambientní “Firelight” tak stojí dvě závěrečné a také nejkontroverznější skladby alba. V titulní “Distant Satellites” i následné “Take Shelter” se totiž formace vzdálila rockovým kořenům ještě více. “Distant Stallites” je krásná popová píseň s mírně tanečním nádechem, nebyla by to však Anathema, kdyby v její polovině nenabídla alespoň jedno vyvrcholení, tentokrát elektronické. “Take Shelter” pak navazuje tam, kde předchozí skladba skončila, ovšem v jejím závěru se skloubí elektronika s tím nejlepším, co Anathema umí: emotivní klimax, rychlé bicí a dojemné smyčce.

“I lost myself in you
Found myself in truth
Lose ourselves along the way
Find ourselves in time again”
(Take Shelter)

Možná z mé recenze čiší jeden závěr, a sice že Anathema vlastně dělá to samé dokola a já jí to stále žeru. Asi na tom něco bude, ovšem troufnu si nabídnout jiné zdůvodnění. Anathema svůj zvuk totiž posouvá, ovšem po velmi malých krůčcích. Dlouhé sólo v “Anathema” není něčím, co bych od kapely slýchal každý den, a přitom by mi nevadilo slyšet jich na nahrávce víc. I poslední dvě skladby mohou nabídnout jistou nápovědu, kam se kapela hodlá vydat v budoucnosti. A ačkoli jsem dosavadní tvář kapely měl velice rád, vůbec bych se nezlobil, kdybych skladeb, jako byla například ta titulní, slyšel na příštím albu více. Protože počtvrté to samé už fungovat rozhodně nebude.

---

Další názory:

Nečekal bych, že to budu muset říct, ale i když se mi nejnovější nahrávka Anathemy pořád líbí, přesto je pro mě mírným zklamáním. Tihle Britové hrají v posledních letech hodně lehkou a jemnou hudbu, to samozřejmě vím a samozřejmě jsem počítal s tím, že takové bude i “Distant Satellites”. Jenže zatímco ještě na minulém “Weather Systems” jsem jim to žral i s navijákem, na novince mi v některých momentech přijde, že už překročili tu mojí míru tolerance a je to na můj vkus až příliš sladké a “teplé”. Naštěstí takových chvil není zas tak moc, ale snad i díky tomu, že se nacházejí především v první půli desky, se jim i tak podařilo mi dojem z “Distant Satellites” trochu pokazit. Druhá půlka alba však náladu opět spravuje a především “Anathema” (s nádherným momentem okolo čtvrté minuty), “You’re Not Alone” nebo jemnou elektronikou nasáknutá titulka “Distant Satellites” dokazují, že tahle kapela pořád umí. Když se tedy podívám na všechna pro a proti, pocitově novinku vidím na 6,5 bodu, což je z obecného hlediska velice dobrá známka, ale na poměry Anathemy značí mírné rozčarování, protože před poslechem bych si vsadil na známku mimimálně o bod až bod a půl lepší…
H.

Anathemu mám už pár let opravdu rád a na desku “Distant Satellites” jsem se vážně moc těšil. A i když se na její adresu po vydání sneslo několik překvapivě negativních názorů, milí Britové alespoň mě v žádném případě nezklamali. Nevím, třeba si to trochu příbarvuji a z “Distant Satellites” dělám lepší desku, než jakou ve skutečnosti je, ale stačilo jí jen pár poslechů na to, aby si mě získala. I když jsem předchozímu počinu “Weather Systems” nadělil celých devět bodů a novinka si u mě vysloužila “jen” 8,5, nakonec se mi líbí snad ještě více než její předchůdce. Ačkoli se totiž úplně nenaplnila prohlášení o zakomponování všech dosavadních tváří kapely, doom metal se zde neobjevuje ani ve stopovém množství a jde více méně o pokračování soundu dvou předchozích nahrávek, pořád je to o kousek pestřejší a rafinovanější než minulé dva kusy, a to se mi zkrátka neuvěřitělně strefilo do vkusu. Deska je to výjimečně vyrovnaná (a musím tedy nesouhlasit s H. ohledně silnějších/slabších polovin, protože se mi líbí obě naprosto stejně), na celé své ploše posluchačsky zajímavá a v konečném výsledku opravdu krásná – stejně jako její obal, který jsem si rovněž zamiloval takřka okamžitě. Za mě naprostá spokojenost a kdo ví, třeba se už brzy zabydlí na mé poličce…
Ježura

Nebudu lhát, když řeknu, že jsem se na novou Anathemu celkem těšil. Sice ne tak, že bych nemohl dospat jako v případě jiných desek, které letos vyšly, ale přesto jsem měl jejich novinku “Distant Satellites” tak nějak v patrnosti a čekal jsem, jestli mi s tou melancholickou melodičností vlezou do nitra a rozehrají svou náladotvornou hru takovým způsobem, jak to umí jen málokdo. Co myslíte? No jistěže ano, jinak bych se tak debilně neptal. Nové album sice oproti minulému “Weather Systems” nepřináší žádný posun a spíš jen pokračuje v načrtnuté rovině, ale cesta Anathemy k tomu, kde se nachází nyní, je zatraceně dlouhá, tak se jim ani nedivím. Tím spíš, když “Weather Systems” bylo tak úspěšné. Hlavní pro mě je, že jim můžu věřit každý tón a každé slovo. Přestože jsem minulou řadovku nehltal v době vydání tak těžce, jak jsem myslel, že budu, tak “Distant Satellites” mě naprosto seriózně zasáhla a dělá si se mnou co chce. Od úvodní výrazně rytmické záležitosti “The Lost Song, Part 1”, přes tesknou druhou část stejné písně nebo báječnou rozmáchlou titulku, je tohle album, které má duši a které si vás buď získá, nebo ztratí hned při prvním poslechu. Mně si Anathema získala, to je snad z předchozích řádků jasné. Nebudu to protahovat a vyzdvihovat nejlepší, nebo naopak nejhorší skladby, protože žádné nejsou. Celé tohle album je totiž nejlepší. Nádhera.
Kaša

---