Země: USA Žánr: ambient / dark ambient Datum vydání: 24.3.2017 Label: Kranky Tracklist: 01. Culicinae 02. Greater Grand Crossing 03. Soucouyant 04. An Empty Bank 05. Glamr 06. Georgia Hrací doba: 57:16 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.