 |
| Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Megaforce Records Tracklist: Hrací doba: 59:37 Odkazy:
|
Nechci nijak snižovat zásluhy Anthrax z let 80. a hanit jejich přispění k vývoji thrashmetalové hudby nebo si proti sobě poštvat jejich fanoušky, kteří to neslyší rádi, ale jsem toho názoru, že tato pětice z New Yorku vždycky platila za největšího outsidera tzv. „Velké čtyřky“. Anthrax prostě a jednoduše nikdy nebyli v popředí zájmu jako Metallica, Slayer nebo Megadeth. A mám to už od dob, kdy jsem jejich hudbu začal poslouchat, tedy zhruba v období vydání alba „We’ve Come for You All“, kdy jsem je měl zafixované jako skupinu, jíž se nepodařilo dosáhnout věhlasu a uznání výše uvedené trojice. Ačkoli je pravda, že tahle parta kolem Scotta Iana si za to může tak trochu sama.
Po zlatých 80. letech přišel útlum v zájmu o thrash metal jako takový a Anthrax na to zareagovali výměnou vokalisty, kdy místo ikonického Joeyho Belladonny nastoupil fenomenální John Bush z Armored Saint, s nímž vydali několik zajímavých desek. V devadesátkách to i přesto měli těžké a jen se štěstím se jimi protloukli do nového tisíciletí, aby se někdy před deseti lety rozhodli, že je třeba otočit kormidlo zase hezky dozadu a obnovit zašlou slávu staré sestavy. Osobně si myslím, že to nebylo dobré rozhodnutí, protože vyhazovem Bushe, pódiovým návratem Belladonny, podivným angažováním Dana Nelsona, které mělo jepičí život, krátkodobým návratem k Bushovi a nakonec velkým přivítáním Belladonny zpět v kapele, připomínali tito velikáni spíše trapný cirkus než stabilně fungující kapelu. Navíc jsem toho názoru, že tu nejlepší sestavu Anthrax tvořila právě pětice v období alb „We’ve Come for You All“ a „The Greater of Two Evils“, takže otevřeně přiznávám, že návrat Joeyho Belladonny jsem i navzdory jisté nostalgii nesl s velkou nelibostí.
Ovšem jedním dechem dodávám, že výsledek dopadl nad očekávání dobře. Na minulou placku „Worship Music“ se sice čekalo nechutně dlouhou dobu, ale odměnou posluchačům byl materiál dost silný na to, aby se dalo na období několika předchozích let plných zmatků a nezdarů zapomenout a vzít starou sestavu na milost. Retro přece táhne a jak jinak toho využít než naservírovat fanouškům návratovou desku v takřka nejslavnější sestavě, v níž chyběl jen Dan Spitz, jehož nahradil u šestristrunky Rob Caggiano. A protože se železo musí kout, dokud je žhavé a je po něm sháňka, tak Anthrax slibovali nástupce v co možná nejkratší době. Ve výsledku jsme si museli počkat dalších pět let, jež vyplnilo zcela zbytečné EP „Anthems“ a odchod kytaristy a producenta v jedné osobě Roba Caggiana, jenž naskočil do dánského expresu Volbeat.
Příchodem Jonathana Donaise z Shadow Falls do řad kapely se na finálním formátu skladeb prakticky vůbec nic nezměnilo, protože stejně jako v minulosti měla kompozici hudby na starosti trojice ve složení Scott Ian, Frank Bello a Charlie Benante, a přestože bylo „For All Kings“ již v předstihu ohlašováno jako nejtvrdší album kapely za hodně dlouhou dobu, tak tady máme zjevné pokračování úspěchu jménem „Worship Music“. Jediným rozdílem je fakt, že novinka mi přijde malinko melodičtější a svěžejší ve stylu „We’ve Come for You All“, a kdybych měl poslední dvě alba srovnat z hlediska, jak jsem na ně chvíli po vydání nahlížel, tak bych se nebál pasovat „For All Kings“ na vyšší pozici než jeho předchůdce. Otázka, jestli tedy „For All Kings“ za to čekání stálo, je zodpovězena, protože já tvrdím, že ano.
Ona zmíněná barvitost a svěžest má pochopitelně své důvody, přičemž ty hlavní se skrývají pod názvy „Breathing Lightning“ a „Blood Eagle Wings“, což jsou skladby, které bych si na stylově sevřenějším předchůdci nedokázal úplně živě představit. „Breathing Lightning“ je podle mě vůbec nejlepší skladbou na desce, ačkoli si myslím, že to závěrečné natahování v podobě krátkého outra si Anthrax mohli odpustit. Kytary Scotta Iana a vokál Joeyho Belladonny jsou v této kompozici vzdušné a melodické, a přestože to na první poslech nezní jako typičtí Anthrax, kteří se snaží vrátit o třicet let zpět, tak je to právě nečekaný vliv z 90. let s odkazem na poslední řadový počin s Bushem u mikrofonu, jenž posunul kapelu do velmi příjemných vod. A věřte, že tahle forma skupině sluší. „Blood Eagle Wings“ je druhou nejpřekvapivější položkou na albu. Díky pomalému tempu v první polovině a gradované struktuře, v rámci které se přechází od melodičtější první půlky ve vypjatější prostřední pasáž a opět zpět k poklidnému závěru, vyznívá epicky rozmáchle a tvoří zajímavý protipól k ostřejším věcem typu „For All Kings“, „Zero Tolerance“, „Suzetrain“ či „Defend / Avenge“.
Právě tohle jsou totiž písně, na něž fanoušci Anthrax slyší a které si slyšet vyloženě přejí. A ti jsou si toho dobře vědomí, takže klasických rychlejších songů na albu převládá. Jen škoda, že ne ve všech případech jsou to takové pecky, aby se o nich dalo hovořit jako o něčem naprosto skvělém. Kdybych měl být konkrétní, tak mě nebaví „This Battle Chose Us“, jež kazí slušný závěr desky, a singlová „Evil Twin“, která se velmi rychle oposlouchá. Je nutno říct, že za ten nedůrazný výsledek může i Joey Belladonna, jenž v rychlých slokách zní pořád ještě sebejistě, ale občas mi začíná vadit jeho neměnný výraz a absence nátlaku ve vokálním projevu. Díky tomu příkladně „Evil Twin“ ani „This Battle Chose Us“ nedostávají žádný další rozměr, protože Belladonna „jen“ spustí tu svoji klasiku a mimo melodičtější refrény na hudbu nijak výrazně nereaguje. A to je dle mého názoru docela škoda, protože i když se Anthrax na Belladonnův projev adaptují a snaží se znít co nejvíce klasicky, tak větší porce variability a živelnosti ve stylu Johna Bushe (nemluvím teď o naprosto odlišné barvě hlasu) by rozhodně nebyla na škodu.
Co se hudební stránky týče, tak je drtivá většina „For All Kings“ v naprostém pořádku a zaslouží si pečeť značky Anthrax. Od úderného otvíráku „You Gotta Believe“, přes nářezovou „Suzerain“, která jako jedna z mála alespoň částečně hutným riffem stvrzuje zvěsti o nejtvrdším albu za dlouhou dobu, až po závěrečnou rychlovku „Zero Tolerance“ je „For All Kings“ albem vyrovnaným a na povedené písně ne zas tak hubeným, jak jsem si po prvním poslechu myslel. Vše je navíc stvrzeno skvělými instrumentálními výkony, které jsou na téhle úrovni standard, nad nímž se člověk už ani nepozastaví, ale hodně se mi líbí melodický vklad kytarových sól Jonathana Donaise. Ten možná nezíská takové postavení, aby byl připuštěn i ke skladatelskému procesu, ale jeho hra do stylu skupiny sedí.
Nelze zastírat, že Anthrax nahráli desku, již lze považovat za sázku na jistotu, která je cílená na vyznavače alb s Belladonnou u mikrofonu, protože časy „Volume 8: The Threat Is Real“ a „We’ve Come for You All“ s hitovkami jako „Inside Out“ a „Safe Home“ jsou nenávratně pryč. Ovšem i tak se mi líbí letmý příklon k velkým stadiónovým refrénům a melodiím, kdy zejména ty v „Monster at the End“ a „Breathing Lightning“ se vážně povedly. A vzhledem k tomu, že vedle sebe dokáží fungovat jak tyto melodičtější písně, tak rychlejší vály typu „Suzerain“ a „For All Kings“ takovým způsobem, aniž bych měl z přístupu Anthrax pocit laciného kalkulu a snahy zavděčit se všem, tak nemám důvod album zatracovat, protože poslech mě i opakovaně dost bavil.
Scott Ian a jeho parta nemá nikomu co dokazovat, protože za svou dlouhou kariéru si vypracovali dost silnou pozici, o níž se zástupům skupin může jenom zdát, ale fakt, že nejedou vyloženě jen na setrvačnost, je mi sympatický. Studiově je na tom tahle legenda velmi dobře, a kdybych měl vyhlásit thrashového krále úvodu letošního roku, kdy proti sobě stanuli Megadeth s „Dystopia“ a Anthrax s „For All Kings“, tak zvednu ruku pro pětici z New Yorku. Za vyrovnanost alba jako celku, za velkolepé refrény a skvělé kytarové riffy mistra Iana. Příště už jen sehnat někoho, kdo kapele nakreslí normální obal, protože to, co novinku zdobí, je příšerný hnus; až se mi nechce věřit, že to má na starosti věhlasný Alex Ross.
Podobné články
11.7.2013 Anthrax – Anthems Minirecenze
17.10.2011 Anthrax – Worship Music Recenze
19.12.2012 Anthrax, Like Fool Reporty
7.2.2016 Megadeth – Dystopia Recenze
18.11.2014 Exodus – Blood In, Blood Out Recenze
4.8.2012 Bonded by Blood – The Aftermath Recenze
Tak musím se ohradit hned k několika věcem. Tedy to neustálé zpochybňování zda Belladonna je pro Anthrax ten pravý, co se táhne celou recenzí. Sám tuhle kapelu poslouchám už od osmdesátých let a zcela bezpochyby historie ukázala že angažmá Bushe byla poměrně chyba která málem kapelu zabila! Ano je to vynikající vokalista a do Armored Saint jistě bezvadně patří. Ovšem jeho prvky a celkový projev prostě Anthraxu nesedí! A to naprosto zásadně. Už to není Anthrax ale něco tuctového zaměnitelného. Naopak staronový zpěvák potvrdil že je to právě on díky komu se kapela dostala do BIG4. A dvě poslední alba naprosto svou kvalitou pokořují i takové perly jakými jsou Among the Living či Persistence Of Time. Oproti tomu Bushova éra přinesla jen neslaně nemastná alba z niž vyčnívá snad jen Sound Of White Noise a v recenzi zmíněné We’ve Come for You All. Ale jinak příšernosti typu Stomp 442 nebo Volume 8? No pardon! To je Anthrax? Kde by dnes byl bez Belladonny… Čili zaplať bůh že tu máme opět kapelu která dnes bez nadsázky vede BIG4 pelotón. Nebo snad Metallica či Slayer mohou konkurovat? To těžko. Snad jen Megadeth s poslední deskou se blíží. Asi tak :-)
Ještě dodatek A co se týče obalu, hezčí jsem u Anthrax neviděl.
Mně se zrovna teď ta recenze číst nechce, ale jestli si dobře vzpomínám, když jsem jí čet před časem, tak tam kolega tu preferenci Bushe prezentuje jen jako subjektivní názor, ne jako fakt… je pravda, že je to stran Anthrax poměrně netradiční názor, ale tak proti gustu :)
Ohledně obalu souhlasím s Kašou, to je podle mě nesoudnej humus nehodnej takový legendy…
Nechápu tu averzi vůči obalu. Vždyť jen navazuje na koncepci alb s Belladonou, počínaje State of Euphoria a paradoxně nejvíc podobný je We’ve come for you all! Vůbec mě nepříjde jako humus. Takový Sound Of White Noise to je humus! Tohle mě příjde jako hnidopišství pánové :-)
Tak oni zrovna Anthrax podle mě nikdy nebyli moc přeborníci na dobrý obaly desek, většina jejich obálek mně osobně připadá taková nic moc. Naopak Sound of White Noise mi přijde asi jako nejzajímavější obal od nich :D Stylově ten novej jasně navazuje hlavně na We’ve Come for You All a Worship Music (aby taky ne, když to všechno maloval stejnej člověk, ten styl je tam poznat), o tom se nehádám. Ale na druhou stranu, obal We’ve Come for You All je taky hroznej :D Na Worship Music se koukat dá, ale jako nějakej zázrak mi to taky nepřipadá :)
Ten obal For All Kings mi připadá tak blbej, že bych si to snad jen kvůli tomu nechtěl koupit :D
No fajn každý máme jinou představu co je krásný obal. Ale to potom musíš odsoudit takřka vše od Iron Maiden a Judas Priest a další… Asi nemáš rád komix a libuješ si v minimalizmu. Já to mám naopak :-)
Jasně, to bezesporu, že každýmu se líbí něco jinýho. Ale zase bych to tak paušálně neodsuzoval, že co je “komiksový”, to je špatný… třeba obaly od Mejdnů mám rád :)
Já právě při pohledu na obal “For All Kings” příliš podobnosti se starými alby nevidím. Anthrax od dob “Sound of White Noise” mají na přebaly spíše smůlu a na klasiky jako “Among the Living” nebo “Spreading the Disease” to nemá.
Ale to není problém jen u Anthrax. Slayer se sice s “Repentless” vytáhli, ten se mi líbí hodně, ale starší alba, stejně jako poslední placky Megadeth a Metallicy jsou na tom špatně.. Hlavně u Megadeth, kteří měli obaly v 80. letech fakt parádní, je ten propad za mě asi největší.
Každej má jinej názor no. Já osobně jsem Anthrax poslouchal jedině s Bushem a zrovna příšernosti typu Stomp 442 jsou moje nejoblíbenější alba. Přišlo mě to právě dost originální, zábavný a zpěv byl super. Kdežto zpívající děda se slabým hláskem a taková ta snaha dělat starej trash se mi prostě nelíbí. I když ty nový alba teda nejsou tak špatný, prostě nemám chuť si to víckrát jak jednou pustit. Co se týče tý BIG4, vždycky bude největší Metallica, co se týče fanoušků, koncertů atd. Anthrax je na tom oproti ostatním prostě bídně, přesně jak se píše v recenzi – to samozřejmě nebylo myšlený na hudbu (to je věc názoru), ale na “velikost” kapely. Jinak každej má jinej vkus, takže jestli se ti líbí nový alba, přeju příjemnej poslech.
Díky za reakci, nicméně dovolím si v několika bodech nesouhlasit :-)
Já nijak nezpochybňuji to, že Joey Belladonna je pro Anthrax aktuálně tím pravým zpěvákem. Pokud tedy budeme mluvit o aktuální podobě Anthrax, kteří cílí hlavně na své staré fanoušky. Fanoušky, kteří na klasická alba nedají dopustit a devadesátá léta se snaží mnohdy přehlížet. Pak v jeho angažmá nevidím problém.
To, že mně osobně je období s Johnem Bushem u mikrofonu bližší a rád bych viděl jeho návrat v řadách kapely, už je něco jiné. S jeho příchodem Anthrax sice ze dne na den upravili svůj zvuk tehdejším požadavkům, což je do jisté míry stejný kalkul jako reunion s Belladonnou, ale pro mě jsou ty desky pro mě dodnes cennější, než třeba “Persistence of Time”. A Bushův vokál v tom má obrovskou roli, protože ten chlap je bezkonkurenční. Uznávám však, že “Stomp 442” je z Bushovy éry nejslabší, o tom žádná.
O tom, kdo je pro Anthrax tím “pravým” zpěvákem by se dalo diskutovat dlouho, vždyť ani samotná kapela o tom ještě před pár lety neměla vůbec jasno.. Plán vyjet na turné s oběma zpěváky a postupné střídání Bushe a Belladonny v období před vydáním “Worship Music” mluví za vše. Pokud se nepletu, tak Anthrax původně oslovili Bushe, aby “Worship Music” přezpíval. Až když odmítl, tak se objevil na scéně zpět Belladonna. A že to přišlo zrovna v době, kdy se plánovalo turné “Velké čtyřky”, to Anthrax jen nahrálo do karet k velkému návratu, jenž by s Bushem, který je prostě méně “Anthrax” než Joey, nemohl proběhnout.
Moje preference Bushe je čistě jen osobní názor, ale co se dá považovat za fakt, je, že s návratem Belladonny Anthrax musí popírat více než dekádu své historie. S Bushem u mikrofonu mohli hrát jak starší vály (a že mu to šlo – “The Greater of Two Evils” a “Music of Mass Destruction”), tak ty novější, ale s Belladonnou, který na to hlasově nemá, se s výjimkou “Only” na materiál z devadesátek musí vyprdnout, což je zatracená škoda.
No a konečně k tomu srovnání s ostatními partami z “Velké čtyřky”, kde musím souhlasit. Pokud si vedle sebe postavím poslední alba Slayer, Megadeth a Anthrax, tak Ianova parta s “For All Kings” rozhodně vede.
No jasně nemohu ti brát tvé zaujetí Bushem, už jen proto že jsi patrně nevyrostl na starém Anthraxu. Takže je preference jasná. A jak jsi správně podotkl my staří příznivci máme tento comeback moc rádi. Ale i nezaujatí musí uznat že s Belladonnou to prostě šlape jak dobře namazaný stroj a to za Bushe nebývalo. A´t se ti to líbí či ne kapela za jeho působení (Bushe) ztratila valnou část lesku. A těžko by je Worship nakopnul tak jak to dokázal Belladonna.
Pro Dannyho: ty budeš mladý kluk protože ta hláška Děda se slabým hláskem to je teda blábol! Jak už jsem psal silný hlas Bushe se pro kapelu nehodil a frázování co používá Belladonna je nezaměnitelné.
Ano Metallica má největší kredit ovšem postavený na deskách do Black alba. Dnes už umí jen koncertovat né ale skládat :-(
Jinak co se týče obalů jsou kapely které na nich staví image (Iron Maiden, Judas Priest ale i Megadeth) a potom třeba Slayer kteří nikdy na tomhle nelpěli. Proto jsem byl taky mile překvapen poslední deskou :-)
Plán střídání Bushe a Belladonny samozřejmě pitomost.
Máš recht, na starém Anthraxu jsem opravdu nevyrostl :-) Dostal jsem se k nim přes “We’ve Come for You All” a postupoval přes Bushovská alba směrem dozadu, takže nepopírám, že to je hlavní důvod, proč mám pro období s ním u mikrofonu slabost. Tím ale neříkám, že staré alba s Belladonnou jsou špatné, jen k nim nemám takový vztah..
Nemyslím si ale, že by Anthrax ztratili v 90. letech lesk jen kvůli němu. Bylo to jejich rozhodnutí jako kapely začít hrát to, co hráli a přiblížit se tak tehdejšímu publiku. A Bush byl dost dobrá volba k tehdejší podobě jejich tvorby. Těch vlivů tam asi bylo víc, včetně špatných voleb vydavatelství. “Stomp 442” se žádné propagace od Elektry nedočkalo a po vydání “Volume 8” jejich nový label skončil, což jim rozhodně nepomohlo.
Ale dejme tomu, že to dopadlo tak, jak asi mělo.. Anthrax s Belladonnou těší nejen starší fanoušky a Armored Saint nahráli fantastickou desku :-)
Anthrax je má oblíbená kapela. Alba s Belladonou mám raději, i přesto mám raději Bushův zpěv. For All Kings je pro mě nejslabší album celé jejich diskografie, naplno mě tam nechytla ani jedna písnička.
Tak to já bych jako nejslabší album kacířsky označil debutové “Fistful of Metal”, tomu jsem nikdy nepřišel na chuť.
OK ale to neni s Belladonnou :-) Ale i tak mě první album na svou dobu přijde zajímavé i když na své nástupce nemá to je jasné.
Stejně jako třeba Brichta dělá Arakain, tak Belladonna dělá Anthrax. Bush byl dobrý možná na Sound Of White Noise, zbytek bylo ale tápání a následoval úpadek. To už je dnes prostě jasné, říkejte si co chcete. Přiznám se, že alba s Bushem na postu zpěváka dodnes na CD nevlastním, protože to prostě není ono. Jiná barva hlasu a změna stylu muziky. Je to to samé, jako když Metallica začala po černém albu nahrávat popík a mlácení do popelnic. Prostě ne každému se to zalíbí. U Megadeth je to zase vpodstatě pořád ta stejná skvělá muzika bez kopanců a excesí, člověk ví, co má čekat. Prostě taková už profesorská práce.
Návrat Belladonny, který je dle mého názoru nejlepším ze zpěváků čtyřky co do barvy hlasu a rozsahu, kapele jen prospěl. Šaškárny kolem změn sestavy a neustálých spekulací nekomentuju, chlapci se zřejmě o něco pořád snažili, ale přitom sami nevěděli, o co.
Nové album skvělé, ikdyž ne tak dobré jako to minulé. Nicméně je třeba si uvědomit, že stárneme všichni, a že muzika metalových kapel zraje a podřizuje se věku. Nelze po nich chtít, aby byli tak zběsilí, jako byli před třiceti lety…
Já jsem poznal Anthrax v roce 1989 díky EP Penikufesin, konkrétně mě dostala Friggin‘ In The Riggin’ a totálně jsem jim podlehl po vydání Persitence Of Time. Odchod Joeye mě kupodivu nijak nevadil, spíš jsem se nemohl dočkat nové desky, pro mě s tehdy dosud neznámým Johnem Bushem. Když se ve Sparku(?) objevila ta úzká barevná fotka kapely, kde jsou všichni vyfocení cca do půl pasu (pamatujete si na ni?), byl jsem ještě nedočkavější. No a pak jsem slyšel na slovenském stanici Rock FM kousek refrénu z Only a byl jsem totálně v hajzlu… Zkrátka a jednoduše, Bush mě rozsekal prdel! A když jsem poznal jeho projev naživo, jenom jsem se utvrdil v tom, že on je ten pravý frontman pro kapelu a musím přiznat, že Joey mě na starších záznamech (např. Live The Island Years) vadil víc a víc… Reunion v roce 2005 mě pěkně nasral a můj zájem o kapelu totálně ochladl. Být fanouškem dál pro mě bylo jako když do roku 1992 jezdím v perfektním autě, ale pak si sednu do neskutečně nadupané káry, dalších x let v ní jezdím, jsem z ní hotoví, no a pak někdo řekne dost, tady máš zpátky ten svůj starý verk, vole!… No a já od té doby chodím radši pěšky…
Co se týká bushovských alb, není sporu o tom, že jsou jiná než ty do Persistence of Time. Ale já si vůbec nemyslím, že za to může Bush. V 90. letech se začaly objevovat nové styly a kapely, které výrazně ovlivňovaly ostatní, Anthrax byl jednou z nich. Taková Pantera vnesla do metalu úplně jinou náladu a bylo těžké tomu odolat. S odstupem času musím říct, že je škoda, že kapela tak nějak ztratila svůj ksicht, ale na druhou stranu vznikla hromada skvělých písniček. Jestliže teda budeme uvažovat tak, že Charlie a spol. písničky na Sound of White Noise složily ovlivnění novými styly a ne, že by se najednou rozhodli, že už je ten thrash nebaví a budou hrát něco jiného, nedokážu si představit zmíněné album (a potažmo i ostatní alba) s Belladonnou… Nabízí se tedy otázka, kde by byla kapela bez Bushe, resp. přežil by Anthrax bushovká alba v čele s Joyem…? Kapela se dostala za Johna do finančních sraček díky problémy s nahrávacími společnostmi. Kdo se zajímal tehdy o kapelu, ví, že měli fakt smůlu a nebylo to díky muzice, kterou tvořili. Někomu se může líbit V8 a nemusí být nadšený ze State of Euphoria, u jiného to je přesně naopak.
Poslední dvě alba, Worship Music a For All Kings, už se snaží navazovat na éru Joeyho starých alb. A je to logické. Další Inside Out nebo Fueled na Worship Music by skupinu v Joyeho podání rozemlely na sračky a FAK by zřejmě nikdy nevyšlo… Joey zkrátka na styl, který Anthrax hrál od 1993 do 2004, hlasově nemá (dokazuje to fakt, že na koncertech písničky z této doby vůbec nehrají, a když se o to pokoušeli např. s Only, radši toho nechali…). Alba (WM a FAK) nejsou vůbec špatná, ale nejsou ani nikterak oslnivá. Teda aspoň ne pro mě. Tvorba písniček na tato alba se musela podřídit hlasu Joye a stylu, který mu sedí. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby WM a FAK nazpíval Bush, měla by stejný úspěch, ba možná ještě větší. Podle mě totiž většině Joeyho fanoušků nevadil Bushův zpěv, ale muzika, kterou za jeho doby kapela hrála.