Apocalyptica - 7th Symphony

Apocalyptica – 7th Symphony

Apocalyptica - 7th Symphony
Země: Finsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 20.8.2010
Label: Mercury Records

Tracklist:
01. At the Gates of Manala
02. End of Me
03. Not Strong Enough
04. 2010
05. Beautiful
06. Broken Pieces
07. On the Rooftop with Quasimodo
08. Bring Them to Light
09. Sacra
10. Rage of Poseidon

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se vám bude líbit novinka Apocalypticy, naprosto originálně nazvaná „7th Symphony“ (že neuhodnete, o kolikátou řadovku s jedná), záleží především na tom, co od téhle skupiny vlastně očekáváte. Na výběr máte buď novější, písničkovější a hlavně částečně zpívané desky, nebo starší, čistě instrumentální věci. Já osobně se bez jakéhokoliv zaváhání řadím mezi příznivce právě té druhé zmiňované tváře Apocalypticy (i když možná vlastně měla být zmíněna jako první, vzhledem k tomu, že přišla dříve), a právě proto přistupuji k současné podobě kapely spíše s despektem.

Možná si řeknete, že zpívané skladby jsou na „7th Symphony“ pouze čtyři z deseti (resp. dvanácti na limitované edici), jenže problém je ten, že když si Apocalyptica navykla zvát na své desky hostující zpěváky, jistou „písničkovitostí“ načichly i její instrumentální písničky, což mně osobně moc nesedí.

Celkem překvapení je pro mě tudíž zjištění, že pilotní singl „End of Me“ patří mezi těmi „zpívánkami“ mezi ty snesitelnější, byť už se v podstatě jedná o více či méně popem načichlou záležitost a navíc ani hudebně nejde o nic výjimečného. Paradoxně to nejzajímavější na skladbě je právě to, co mi na Apocalyptice leze povětšinou nejvíce na nervy – zpěv. Je to Gavin RossdaleBush se zajímavou barvou hlasu, intonací a frázováním, kdo dělá tenhle song dobrým songem. Oproti tomu hned následující „Not Strong Enough“ je na tom o poznání hůře. Možná jako instrumentálka by jakž takž obstála, ale vokál z ní činí pěkně otravnou a pro mě na poslech nepříjemnou položku. Když jsem o „End of Me“ prohlásil „více či méně pop“, tak v případě „Not Strong Enough“ už to je jenom „více pop“. Nemám žádný problém si představit, jak tohle někdo hodí komerčního rádia a žádnému hltači desetkrát předžvýkaných produktů se z toho nevolno neudělá. A to mi věřte, že tohle rozhodně není myšleno jako pochvala. Ne, že bych byl třeba proti popové hudbě a priori zaujatý a automaticky ji odsuzoval, ale takhle mě to fakt nebere. Pro definici další zpívané skladby „Broken Pieces“ můžu použít copy-paste a jen vyměnit Brenta Smitha ze Shinedown za Lacey SturmFlyleaf. Situaci naštěstí zachraňuje alespoň poslední vokály opepřený song – nečekaně ostrá „Bring Them to Light“ s extrémně chytlavým refrénem, kde do mikrofonu huláká Joe Duplantier z francouzské hydry Gojira. Takto se mi to naopak zamlouvá a „Bring Them to Light“ bych osobně pasoval na jeden z nejlepších kousků „7th Symphony“, ne-li ten úplně nejpovedenější. Ale dost dobře možná v tom hraje roli i fakt, že tohle už by v rádiu nepustili…

Jak už jsem výše lehounce naznačil, nějakou extrémní výhrou není ani ten instrumentální materiál a posluchačsky opravdu přitažlivou skladbu aby člověk pohledal. Za zmínku podle mě stojí „2010“, kde hodně dělá hostující Dave Lombardo (Slayer) za bicími. Věřte tomu nebo ne, ale ten rozdíl oproti Mikko Sirenovi je opravdu znatelně cítit, čímž neříkám, že je Siren špatný bubeník, ale víte jak to je – Lombardo je prostě Lombardo. Docela zajímavě působí také „On the Rooftop with Quasimodo“ nebo relaxační „Sacra“. Poslední „Rage of Poseidon“ pak obsahuje několik opravdu velmi vyvedených pasáží a v mých uších se jedná společně s „Bring Them to Light“ o vrchol tohoto počinu.

Celkově se dá říct, že „7th Symphony“ je silnější ve své druhé polovině a až od sedmé skladby dál mě opravdu baví. Ale pořád tomu – a to platí pro všechny přítomné písničky – něco málo chybí. Když onu instrumentální část porovnám například s takovými kousky jako „Cult“ nebo „Reflections“, tak ten rozdíl je z mého pohledu opravdu očividný. A právě to porovnání se staršími nahrávkami mě nutí táhnout bodové hodnocení dolů. Byť to dle mého názoru tentokrát přece jenom dopadlo lépe než v případě minulého „Worlds Collide“, pochybuji, že bych se kdy po dopsání recenze k „7th Symphony“ vracel – i to hraje svou roli na výsledné pětce, která je sice silnější, ale pořád pětka. Nějak mě to celé prostě nechytlo. Na druhou stranu ale nepochybuji, že vyznavačům té novější Apocalypticy se to líbit bude.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.