Země: Belgie Žánr: ambient / drone Datum vydání: 8.3.2019 Label: Aesthetic Death Tracklist: 01. Arcturus 02. Betelgeuse 03. Aldebaran Hrací doba: 64:45 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Metal-Archives je nepochybně mocně užitečná stránka. Asi všichni tam chodíme hledat info o kapelách a třeba pro nás pisálky je tenhle web skutečným požehnáním. Osobně si snad ani nedovedu představit, že bych psal recenzi (na metalové album), aniž bych u toho lustroval info právě na Metal-Archives. Na druhou stranu, občas mi přijde strašně vtipné, jaké kapely sem jsou nebo naopak nejsou zařazeny. Modernější odnože žánru jsou okázale ignorovány, protože někomu nepřijdou dostatečně metal… třeba Rammstein nebo Slipknot, ať už si o nich myslíme cokoliv, podle mě metal určitě hrají.

Na straně druhé ale na Metal-Archives při troše snahy narazíte na věci, které s metalem nemají nic společného. Někdy to lze obhájit jakožto vedlejší projekt jinak metalového muzikanta, ale v tomto ohledu je to přidávání značně nekonzistentní. Tak či onak, zrovna Arcane Voidsplitter jsem tu ani nezkoušel hledat, proto mě překvapilo, když jsem zde tenhle belgický projekt skrze Google našel. Škatulka „Atmospheric Drone/Doom Metal“, jaká je mu na internetové metalové bibli přisouzena, však nemá s realitou zas tolik společného. Kytara tu sice je, ale Arcane Voidsplitter bych za metal určitě neoznačil, a zařazení jakožto mimožánrový vedlejšák mi rovněž přijde zvláštní, protože kořena, jenž za tímhle stojí, jsem poprvé pořádně potkal právě až tady.

Arcane Voidsplitter by měl mít dle všeho na triku jistý Stijn van Cauter, jehož portfolio na zmiňované stránce je dost obsažné, ale z té hromady kapel mně osobně něco říká jen jediná – relativně dlouho hrával u Wijlen Wij. Nicméně pojďme se konečně podívat na Arcane Voidsplitter.

Obal druhého alba „Voice of the Stars“ vypadá dost odpudivě (což jen tak mimochodem platilo i o debutu „To Reach Beyond“ z roku 2017), avšak hudebně to blbé není. Tedy za předpokladu, že vás láká hodně monotónní poslech. Navzdory více jak hodinové stopáži se toho totiž na desce moc nestane. Arcane Voidsplitter nabízí relaxační ambient / drone, kde prakticky po celou dobu hraje jeden jednoduchý „riff“ (riff à la hrábnu do strun a nechám to chvíli znít) doplněný o ambientní klávesy, které se tedy také nepřetrhnou, aby udělaly nějakou velkou parádu.

Důležitější než kompozice nebo konkrétní motivy tu je zvuk. Směřování ke kosmické atmosféře vzdálených mlhovin je evidentní. O nic moc jiného tu vlastně nejde, celé album se veze na vlně náladotvornosti, kterou Arcane Voidsplitter dotahuje do extrému. Plynoucí zvuk bez rytmiky, bez záchytných bodů, pouze jednolitá masa. Skladby jsou na „Voice of the Stars“ tři, ale úplně klidně by mohla být jenom jedna, protože rozdíly mezi nimi jsou tak minimální, až prakticky nejsou. Mnohokrát se mi i stalo, že jsem ani nezaregistroval, že skončila jedna stopa a začala ta následující. Ale není se co divit, tady se dá ztratit velmi lehce, když třeba prostřední „Betelgeuse“ dosahuje úctyhodné délky 35 minut (což jen tak mimochodem ani není pro Arcane Voidsplitter rekord… „Reach Through the Void“ z první nahrávky trvala téměř 42 minut).

Většina lidí asi bude nyní už dávno odrazena. Předpokládám, že ty, které to ještě nepřestalo zajímat a dočetli to až sem, nepřekvapí, když prohlásím, že se to poslouchá moc hezky. Celá ta monotematičnost by měla být formálně negativem, ale zvolená forma má svůj důvod a koresponduje s konceptem Arcane Voidsplitter. Samozřejmě se nejedná o záležitost pro každého, ani nejde o album určené masám, ale příznivce táhlých atmosfér by potěšit mohla. Já osobně jsem si poslech docela užíval. Netvrdím, že budu pravidelným zákazníkem téhle aerolinky do odlehlých galaxií i v budoucnu, ale rozhodně si dokážu představit, že čas od času si nějaký trip ještě dám.