Arch Enemy - War Eternal

Arch Enemy – War Eternal

Arch Enemy - War Eternal
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 9.6.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Tempore nihil sanat (Prelude in F Minor)
02. Never Forgive, Never Forget
03. War Eternal
04. As the Pages Burn
05. No More Regrets
06. You Will Know My Name
07. Graveyard of Dreams
08. Stolen Life
09. Time Is Black
10. On and On
11. Avalanche
12. Down to Nothing
13. Not Long for This World

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 5,5/10
nK_! – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Žádná personální změna v řadách kapely obvykle nevyvolává tolika diskuzí jako výměna zpěváka či zpěvačky. Mnohdy ikonická postava je pro spousty fanoušků nenahraditelná, a kapela tak má v podstatě dvě možnosti, jak se k této změně postavit. Konzervativně, nebo tak nějak kreativně. No, prostě a jednoduše… buďto si vyhlédnou klona svého dosavadního hlavního ksichtu, nebo to pojmou jako příležitost ke změně mnohdy pevně zajetých hudebních kolejí a odhodlají se tak vydat se vstříc něčemu novému. Jako když Iron Maiden angažovali Blaze Bayleyho nebo Arch Enemy před patnácti lety Angelu Gossow na místo odchozího Johana Liivy. Záměrně jsem jako druhý příklad vybral právě tuto partu, protože při pohledu na hlavičku recenze je jasné, že jsem úvod článku nepojal tímto stylem náhodně.

“War Eternal” severských veličin Arch Enemy je v pořadí devátá studiová řadovka, což by samo o sobě nebylo ničím výjimečným, ovšem jedná se o první album po dlouhých patnácti letech, na němž nezpívá dnes už bývalá frontwomanka Angela Gossow, která se letos poměrně překvapivě stáhla do ústraní managementu kapely a přenechala své místo mladší (a taky pohlednější) pěvuli jménem Alissa White-GluzThe Agonist. Nakolik je tato volba pro obě kapely krokem vpřed, nechám na každém z vás, za sebe ale můžu říct, že je to taková změna nezměna, které se mne z pohledu The Agonist nikterak nedotkne, protože tu kapelu sotva znám a tím sotva myslím snad dva klipy z YouTube.

Abych ale dokončil nakousnutou myšlenku. Zatímco před patnácti lety se Arch Enemy odvážili vyměnit drsného Liivu za Angelu a poohlížet se tak po melodičtější a přístupnější formě severského death metalu, tak od té doby uběhla pěkná řádka let, Arch Enemy se stali velkou kapelou a v hudebním měřítku takovou malou mašinérií, která prostě musí fungovat stůj co stůj, takže volba Alissy je sázka na jistotu. Upřímně řečeno, její projev je tomu Angelininu hodně blízký, až bych o některých polohách řekl, že se jedná o vyloženou kopírku, která prostě zapříčiní to, že fanoušci nebudou brblat a budou chrochtat blahem nad mladší verzí typově stejné zpěvačky.

Jak už bylo nakousnuto, Arch Enemy se nejpozději na “Anthems of Rebellion” stali dobře fungující kapelou, jejíž další alba už se dají bez špetky soucitu označit jako sázky na jistotu a stagnaci, nícméně, neříkám, že by to byla díla neposlouchatelná. Jen už si Michael Amott a jeho kumpáni v sestavě Daniel Erlandsson na bicí, Sharlee D’Angelo na basu a druhý kytarista Nick Cordle, který nahradil opět odejitého Christophera Amotta, našli za ta léta takovou tu svoji fungující formulku, která pod nánosem křišťálově čistého a až strojově chladného soundu přináší kombinaci death metalových kytarových riffů a heavy metalových vyhrávek, jež jsou pod Amottovou ochranou známkou stejně tak, jako pomalé riffy Tonyho Iommiho. A čerstvá modrovlasá akvizice za mikrofonem na tom nic nezmění, což je do jisté míry dobře, protože Amott ví, co si jeho fanoušci žádají, a na jeho obranu říkám, že “War Eternal” není tak produktově umělé, jako bylo svého času minulé “Khaos Legions”, jež působilo dojmem rutinně odvedené práce, kterou bylo potřeba splácat dohromady, aby se zase mohlo vyrazit na turné.

Dle výše uvedeného to vypadá, že tady máme prostě další album s nálepkou Arch Enemy na přebalu (mimochodem, ten obal je pěkný hnus, ale to jen tak na okraj), a ano, je to vskutku tak. Minimálně první polovina působí docela sterilně a na poměry posledních alb rutinně. Intro “Tempore nihil sanat (Prelude in F Minor)” radši komentovat nebudu, protože zálibu v těchto krátkých instrumentálních zbytečnostech v sobě asi nikdy nenajdu (v podání Arch Enemy určitě ne), ale následující triumvirát vypalovaček “Never Forgive, Never Forget”, skladba titulní a konečně “No More Regrets” je ten typ průhledných písní, které se od kapely čekají už jako taková povinnost. Ne, že by to byl vyložený průser ve všech třech případech, ale krom titulní “War Eternal” jsem ani jedné z nich nepřišel vyloženě na chuť, ačkoli všechny klasické ingredience v nich jsou. Jen jim chybí nějaký nosný nápad nebo melodie, která by je činila zvláštnějšími, protože takhle zůstávají ve stínu toho, s čím Arch Enemy přišli na posledních dvou albech a mám takový dojem, že jednotlivé útržky nebo melodické výjezdy Amottovy šestistrunky už jsem od kapely v minulosti slyšel, což je špatně.

Z první poloviny vyčnívá hutná “As the Pages Burn”, která se vážně povedla a nejenže vyznívá z celé desky jako nejtvrdší kus, tak se mi hodně líbí kytarové sólo a jemu předcházející poklidná pasáž ve třetí minutě. Jedním z prvních vrcholů “War Eternal” je “You Will Know My Name”, která začíná brnkáním na klidnější strunu podpořenou orchestrálními party, nicméně jakmile se pořádně rozohní, tak ji ani svěží kytarové vyhrávky nezpomalí. Refrén je v duchu toho nejlepšího z dílny Arch Enemy, takže nosný, zapamatovatelný a hlavně jednoduchý. Žádné velké přemýšlení, prostě tak, aby se to dobře pamatovalo fanouškům a ti mohli jednohlasně skandovat na koncertech.

Druhá půle sice nezačíná zrovna tím nejlepším, protože “Stolen Life” je klasická odrhovačka, která po čase úspěšně splyne, nicméně, co vyčnívá, je hlavně dvojice “Time Is Black” a “Avalanche”, které nelze nezmínit jako jedny z nejsilnějších momentů celé desky už jenom díky zapojení orchestrálně klávesových partů, které náhle táhnou songy do mírně odlišných sfér. Ne, že by se tak dělo jen u těchto dvou kusů, ale zde je tento postup nejpatrnější . U “Avalanche” navíc potěšil čistý zpěv jakožto podklad klasickému chropotu v refrénu, a pokud se nepletu, je to poprvé od “Anthems of Rebellion”, co je čistý vokál alespoň zdánlivě na desce Arch Enemy ke slyšení. Hodně povedená je i šlapavá “Down to Nothing”, již bych si vzhledem k jejímu útočnému charakteru dokázal představit někde na předních místech hracího seznamu, protože takhle vzadu může leckomu zapadnout, což by byla škoda.

Klasických padesát minut je za námi a já se docela divím, že neskřípu zuby nad nudnou plackou, jako jsem před třemi lety proklínal marné “Khaos Legions”, které se u mne stalo základní jednotkou pro měření špatnosti u Arch Enemy, ovšem letos je výsledek minimálně o třídu výš, takže palec nahoru za vcelku vyrovnanou a svěží desku, která samozřejmě řadu nedostatků má a komu kupříkladu doposud vadil neuvěřitelně vyumělkovaný zvuk, asi nadšený nebude, ale mně nečiní “War Eternal” žádný zásadní problém, takže jej můžu směle doporučovat dál. Uvidíme, jakou životnost Arch EnemyAlissou za mikrofonem budou mít, ovšem soudě dle novinky to nevypadá vůbec špatně. A to je mnohem víc, než jsem původně čekal, takže mi to k aktuální spokojenosti bohatě stačí.


Další názory:

Na rozdíl od kolegy se mi nezdá, že by nebyl žádný rozdíl ve zpěvu, mně osobně Alissa White-Gluz rozhodně nepřijde jako Angels Gossow 2.0, byť nová vokalistka do kapely zapadla jak nic. Čistě po hudební stránce se však samozřejmě nic nezměnilo (což by bylo poměrně naivní očekávat) a Arch Enemy si stále jedou tu svojí klasiku posledních let – tedy hodně melodický extrémní metal, v němž se především kytarová sekce v žádném případě nebojí ukázat úroveň svojí hráčské techniky. A s tím nijak zvlášť nepohnula nejen nová zpěvačka, ale ani fakt, že v mezičase od posledního “Khaos Legions” skupinu opustil rovněž Christopher Amott z dříve ústředního bratrského dua a že na jeho místo zaskočil Nick Cordle. Každopádně, i když mám k té hudbě některé subjektivní výhrady a není to nic, co bych vyloženě musel poslouchat, rozhodně je “War Eternal” lepší než jeho předchůdce, jenž byl dost nudný. Některé kusy mě zde příliš nebaví (například “No More Regrets”), ale pár věcí se zase na druhou stranu povedlo, třeba titulka “War Eternal” a především “As the Pages Burn”, což je podle mě suverénně největší hit desky. Tak jako tak, pořád mě ale mrzí, že Alissa nezůstala radši v The Agonist, což je pro mě osobně hudebně mnohem zajímavější záležitost, a také mi vadí, že se po přestupu k Arch Enemy už nejspíš nebude konat její melodický vokál, což je prostě škoda. Tak či onak, komu se novější muzika Arch Enemy líbila, tomu se bude líbit i “War Eternal”, o tom není sporu, jelikož i přes všechny změny v sestavy je to poměrně sázka na jistotu…
H.

Alissa White-Gluz do řad Arch Enemy svěží vítr tak úplně nepřivedla. Ve skutečnosti zní “War Eternal” úplně stejně jako jeho předchůdci, pouze s trochu odlišným vokálem (živě není rozdíl ani poznat). Osobně jsem zastáncem názoru, že Alissa udělala životní chybu, když opustila The Agonist a našla si místo u Arch Enemy. Jednoduše proto, že na rozdíl od The Agonist (kteří se vyvíjejí, jejich nahrávky jsou silné a nápadité a podle všeho je čeká zářná budoucnost) je Arch Enemy už tak trochu zatuchlá mrtvola s téměř žádným výhledem do budoucna nebo šancí na případný posun. Poslední alba mě poměrně bavila, ale čím dál tím více mě přepadá pocit, že je to vlastně pořád to samé. Dokola stejné riffy, postupy… Nevím, co se honilo Alisse v hlavě, když na “enemáckou” nabídku kývla, a asi se to nikdy nedozvím. Jisté je, že Arch Enemy se pro mě staly kapelou, která i po vícerých změnách sestavy není schopna vyhrabat se z vlastního stínu a překročit alespoň práh průměru. Jsem možná tvrdý, ale v poslední době mě už přestává bavit produkce uskupení, která těží ze slavné minulosti, ale sama o sobě nestojí ani za prd. Abych ale jen nehanil, titulní “War Eternal” se dá celkem v pohodě poslouchat. “As the Pages Burn” jakbysmet.
nK_!

>


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.