Architects - Daybreaker

Architects – Daybreaker

Architects - Daybreaker
Země: Velká Británie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 28.5.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Bitter End
02. Alpha Omega
03. These Colours Don’t Run
04. Daybreak
05. Truth, Be Told
06. Even If You Win, You’re Still a Rat
07. Outside Heart
08. Behind the Throne
09. Devil’s Land
10. Feather of Lead
11. Unbeliever

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hádám, že nejste zvědaví na ty nekonečné řeči, jak nemám rád metalcore, tak si je protentokrát odpustím a vezmu to z jiného konce. Případ Francouzů Eths mě přesvědčil, že opravdu není radno generalizovat, a když jsem tedy dostal příležitost dát do těla novince britských Architects, na které přísahají i lidé, od kterých bych to nečekal, rozhodování mi netrvalo dlouho. Koneckonců, Architects hrají všechno, jenom ne klasický metalcore, a co si budeme povídat – ty všechny možné post vlivy mají občas něco do sebe…

Architects jsou živým důkazem obou výše uvedených tvrzení. Jejich muzika, nebo alespoň ta, kterou přinášejí na novince “Daybreaker”, zní už na první poslech řádově hodnotněji než drtivá většina coru příbuzných děl. Čím to je? Tohle album má totiž atmosféru, která mi poněkud uzemnila čelist – nejen svojí přítomností, se kterou jsem vážně nepočítal, ale hlavně tím, jak je nenápadná a všudypřítomná zároveň. Je zcela jasným dílem autorů s vlastním rukopisem, tvoří naprosto zásadní prvek alba a jako taková funguje naprosto bezchybně. Bylo by však mimořádně trapné, kdyby se kapele nepodařilo takovému stěžejnímu prvku celé desky dodat alespoň nějakou kvalitu. Zde naštěstí Architects nezaváhali a atmosféra opravdu boduje – dovedu si představit, že ve správném duševním rozpoložením ještě mnohem více. Je přiměřeně melancholická, nenápadná a přitom rozmáchlá a mezi tím probleskují výbuchy vzteku a odporu. Zajímavý, leč dokonale funkční a pořádně silný mix…

Není bez zajímavosti, že tam, kde atmosféra opravdu dominuje, posluchač ani moc neregistruje, co hrají jednotlivé nástroje. Ty se tak nějak samy od sebe přihlásí o pozornost snad jen v přímočařejších skladbách – teď mě napadá třeba předposlední “Feather of Lead”. Je to docela škoda, protože instrumentální stránku “Daybreaker” Architects také neodflákli. Zde podle očekávání dominují kytary, ale domněnka, že si tam kytaristé prostě něco hoblují a z toho jen tak mimochodem vyleze skvělá atmosféra, je zkrátka mylná. Ano, ostré riffovačky a metalcorové vyhrávky jsou samozřejmě přítomny, a to v nikterak zanedbané míře, ovšem ani zdaleka nejsou tím jediným, co figuruje na partituře alba. Instrumentální celek tak doplňuje spousta dalších drobností – nejrůznější samply, tu a tam příspěvek nějakého v rámci žánru netradičního nástroje… Vrcholem téhle rozmanitosti jsou okamžiky, kdy se kytary odmlčí prakticky úplně a dá prostor vyniknout osamocené basové lince nebo vokálu. To všechno je vyváženo skutečně na jedničku a na jedničku to také funguje. A mimochodem – jsem jediný, komu občas zvonivě znějící kytara připomněla smyčcový orchestr až do té míry, že jsem nějakou dobu smrtelně vážně přemýšlel, jestli Architects nesáhli po službě nějakých těch symfoniků…?

Bylo by značně nefér zde vyzvedávat jen práci kytar a samplů a stranou nechat konečně taky jednou slyšitelnou basu a bicí. Obzvlášť bubeníkovo snažení kvituji s povděkem a hlubokým respektem, protože jeho party jsou všechno jen ne nudné a snadno zastupitelné. Abych pravdu řekl, takhle nějak si představuji skvostné bicí, které by mi snad nedělalo problém poslouchat i jako samostatnou stopu. No, a abych nezůstal nic dlužen žádnému z muzikantů, musím chtě nechtě dodat, že ani páně Carterův vokál nesnese větších výtek. V ostrých pasážích zní mimořádně kompaktně, možná i trochu zkresleně, a když na to přijde, melodický scream zvládne bez zaváhání. Co se čistých zpěvů týče, občas sice nepatrně sklouzává k výrazu, který balancuje na pomezí originální a přiteplený, ale většinou to zní velmi dobře…

Všechny indicie tedy napovídají, že se jedná o skutečně výborný materiál, a když se podívám na jednotlivé skladby, musím přitakat. Skvělá instrumentální práce zabalená do neméně skvělé atmosféry dávají vzniknout jedenácti skladbám, které si všechny do jedné drží vysoký standard, přičemž některé přímo excelují. Album “Daybreaker” tedy mohu s čistým svědomím nazvat velmi zdařilým počinem, který mi opět potvrdil, že snad každý žánr může nabídnou opravdu dobrou muziku. To, co Architects hrají – ať už je to, co je to – sice pořád není vypovídajícím vzorkem mého vkusu, ale po absolvování několika týdnů ve společnosti “Daybreaker” si troufám prohlásil, že jsem si tuhle desku ušima neprohnal naposledy a je dost pravděpodobné, že díky dobrému dojmu, který na mně zanechala, podrobím průzkumu i starší počiny Architects. Jestli jsou alespoň stejně dobré jako “Daybreaker”, tak snad ani nemohu být zklamán…


Další názory:

Přiznám se, že na předchozí tvorbu Architects nejsem žádný odborník, novinka “Daybreaker” je vlastně prvním albem kapely, které jsem se uráčil si pustit, nicméně mám stále v živé paměti, jak svého času bývalý kolega Seda, jenž podobnou muziku tehdy žral, krutě odstřelil předchozí album “The Here and Now” – hlavně i díky tomu jsem k “Daybreaker” přistupoval poněkud skepticky a s nepříliš přehnanými očekáváními, avšak samotný poslech nakonec ukázal, že jde o vcelku příjemnou svěží desku, jež ve svém žánru rozhodně patří mezi to lepší. Některé momenty, případně celé skladby jsou opravdu skvělé, jsou zde ovšem dvě záležitosti, které mi poněkud sráží dojem – tou první je fakt, že závěr “Daybreaker” už mi přijde trochu nezáživný (malinko zkrátit by neškodilo); tou druhou jsou jakési oplodňováky, či co to má být, reprezentované položkami “Behind the Throne” a poslední “Unbeliever”. To jsou snad jediné výtky, které bych k “Daybreaker” měl, jinak jako celek je album bezesporu povedenou záležitostí.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.