Země: Rusko Žánr: folk / pagan metal Datum vydání: 25.4.2014 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Зарождение 02. На страже новых лет 03. Сербиа 04. Зов пустых деревень 05. Город снов 06. Ведьма 07. Чадо индиго 08. Явь 09. В обьятьях крамолы Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 7/10 Skvrn – 7,5/10 Thy Mirra – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,1/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že se Rusům Аркона podařilo dosáhnout toho, o co se snaží snad každý hudebník, který to myslí trochu vážně – jejich jméno skloňuje takřka celý metalový svět, přitom se ale nezpronevěřili sobě samým a pořád produkují hudbu, která nesklouzla k bohapusté trendovosti. Abychom ale byli přesní, tohle platilo naposledy po vydání tři roky staré desky “Слово”, a protože jsou tři roky dlouhá doba, mohlo se mnohé změnit. Co a pokud vůbec, to se dá zjistit jediným způsobem, a to podrobit pečlivé analýze desku novou, která se jmenuje “Явь” a kterou přesně takové analýze hodlám podrobit právě teď.

Že se na popularitě téhle kapely nic nezměnilo, a pokud ano, tak jedině k lepšímu, to asi nemá smysl moc rozvádět, protože je to stejně každému jasné, takže pojďme rovnou na vlastní muziku. Аркона vždy těžila z toho, že její hudba byla uvěřitelná, na poměry žánru inteligentní a v průběhu let se i při zachování vlastního ksichtu neopakovala. A pokud bych to chtěl vzít stručně, můžu říct, že “Явь” v tomhle chvályhodném kurzu rozhodně pokračuje. Ani náznakem nejde o folk metalovou vyřvávačku, která je dobrá leda tak k tomu, aby se u ní někdo ožral do mrtva, a tentokrát to Аркона dovedli dokonce ještě o kus dále, protože se na desku nedostaly ani vyjuchané songy typu “Ярило” nebo “Стенка на стенку”, které v tomto směru dříve trochu vybočovaly. A stejně tak, jako lze opět bezpečně poznat, kdo tuhle desku nahrál, Аркона i tentokrát ukazují další jemně odlišnou tvář a “Явь” jako celek si s předchůdci moc splést nejde.

Nevím, jak to vnímají ostatní, kdo už měli s “Явь” tu čest, ale už od prvního protočení tohohle alba mi jako největší posun připadá jeho celkové pojetí. Nasvědčují tomu už vynechané hopsačky, dále ten dojem prohlubují rovněž vynechané čistě folkové skladby a korunu všemu nasazuje celková délka alba i délka jednotlivých skladeb, z nichž nejkratší má bez dvanácti vteřin pět minut a dohromady to dělá hodinu a sedm minut. Co se tím snažím říct? Něco v tom smyslu, že se Аркона zjevně pokusila nahrát desku, která bude v první řadě rozmáchlá a epická. Což o to, taková “Гой, Роде, Гой!” byla místy také hodně rozmáchlá, což dokazuje zejména patnáctiminutová “На моей земле” a stopáž bezmála hodina dvacet, ale i tak šlo o výrazově docela pestrou desku, a to nemluvím o následující “Слово”, která tu pestrost dotáhla ještě mnohem dál. Naproti tomu “Явь” pálí ze všech hlavní hned od začátku a s výjimkou “Город снов” (to je ta nejkratší) a ještě pěti a půl minutové “Сербиа” sází jeden dlouhý vál za druhým. Jen pro pořádek dodám, že to epično lze samozřejmě vyčíst především ze samotné muziky a nejen z délky skladeb. Tak či onak mi ale “Явь” svým pojetím docela připomíná desky z dílny finských mistrů Moonsorrow, což je věc, která mě celkem překvapila.

A právě tahle reminiscence na Moonsorrow byla zřejmě důvodem, proč mi “Явь” zpočátku ne a ne zachutnat. Tam, kde totiž Finové excelují v budování monumentální atmosféry, mi Rusové přišli, jako by se snažili téhož dosáhnout pomocí svého typického výraziva, ale těžce se jim to vymstilo. Dobré až výborné momenty z toho samozřejmě tu a tam vysvitly, ale při velice benevolentní délce to dlouhou dobu vypadalo, že si Аркона ukousli zkrátka příliš velké sousto a nahráli desku, která víc než co jiného nudí a je docela fuška ji doposlouchat. Čas však naštěstí opět zafungoval ve prospěch muzikantů a z “Явь” se nakonec přeci jen vyklubalo album, které svým tvůrcům nedělá žádnou ostudu a posluchačům může nabídnout celou řadu zážitků.

Předně – drtivá většina “Явь” se může pyšnit opravdu solidně napsanými kytarami, jež sice nijak zvlášť nevyčnívají a nepoutají moc pozornosti, ale když si to celé sedne, člověk v nich objeví nápaditý a poutavý základ, který prostě funguje, a to místy dokonce tak dobře, že je vážně hodně o co stát. Připadá mi, že “Явь” je minimálně z novější éry kapely vůbec první album, kde hrají kytary tak důležitou roli a jsou tak propracované. S tím jde ruku v ruce i alespoň co se téhle grupy týče řada nových výrazů tohoto nástroje, takže není vůbec nic výjimečného, když zaslechnete trochu nečekaně postavený riff nebo sólo, které je ve své zdánlivé nepatřičnosti vlastně dost osvěžující. A takových drobností je tu mnohem víc a neomezují se jenom na kytary. Decentně užité hammondky v úvodní “Зарождение”, čistě klavírní vsuvka v “Чадо индиго” a další drobné detaily působí úplně stejně osvěžujícím dojmem a desce tohle všechno dodává na poměry kapely lehce experimentální nádech, což je super.

Samozřejmě ale nejde o žádnou otočku o 180° nebo krok úplně mimo, “Явь” je velmi snadno zařaditelnou nahrávkou a i přes decentní posun výrazu je to pořád Аркона se vším, co je pro ni typické. Blahořečit Mášu za její vokál se někomu může zdát možná už trochu provařené, ale i tentokrát je to více než na místě, a to zejména s přihlédnutím k její variabilitě dalece přesahující klasický tandem čistého vokálu a growlu. Úplně parádně totiž zvládá jak vysoký skřek, který nahání husí kůži, a v závěrečné “В обьятьях крамолы” rovněž překvapuje nesmírně působivým murmurem, u kterého jsem si chvíli nebyl jistý, jestli není dílem Johna Haughma ze zámořských Agalloch. Co se týče ostatních muzikantů, vypíchnout si zaslouží zejména Vlad Sokolov a Andrej Išenko, tedy oba bubeníci (jeden bývalý a druhý současný), kteří svým dílem k celkovému obrazu desky přispěli, a dobrou práci odvádí i čtveřice hostí, z nichž sice nejvíce vyčnívá odrodilec Thyrfing, Thomas Väänänen, ale houslisté Master Alafern (Quintessence Mystica) a Olli Vänskä (Turisas) ani klavíristka Vkgoeswild rovněž na “Явь” nejsou jen tak na ozdobu.

Když si tohle všechno sesumíruji dohromady, vychází mi z toho jediné, a sice že to tedy Аркона opět zvládla a nahrála album, jež si mě i přes počáteční skepsi dovedlo získat. “Явь” je rozhodně důstojným přírůstkem do diskografie kapely a jedná se o dostatečně kvalitní počin na to, aby vcelku s přehledem vyvrátil nejrůznější domněnky případných pochybovačů, kteří by snad tvrdili, že Аркона už nemá co říct. Není to dokonalá deska, to zde nikdo netvrdí a ani tvrdit nechce, ale už jen to, že neslevila z kvalitativního standardu kapely, znamená, že je to ve všech směrech povedený, chytrý, upřímný a přesto přístupný folk metal s vlastním ksichtem, a to si příznivé hodnocení rozhodně zaslouží. Silnější sedmička.

Další názory:

Аркона je skupinou, kterou jsem svého času (konkrétně převážně v období desek “Лепта”, “Во Славу Великим!” a “От Сердца к Небу”) dost hltal, ale postupem času můj zájem o ni tak nějak opadl. Ještě na “Гой, Роде, Гой!” jsem relativně těšil, ale v případě “Слово” už jsem nečekal skoro nic… i tak mě však v době vydání dost bavilo. Podobně je na tom i novinka “Явь” – nijak zvlášť jsem ji nevyhlížel, spíše jsem očekával, že nyní už mě Аркона bavit nebude, ale nakonec se mi to album opět docela líbí. Na první poslech to bylo docela zklamání, ale netrvalo dlouho a po nějaké době (vlastně ani ne zas tak dlouhé) ve společnosti “Явь” je to pro mě přinejmenším v pohodě. Osobně se mi nejvíce líbí písničky “Сербиа”, “Город снов” a “Ведьма”, ale i ten zbytek si samozřejmě hravě udržuje nastolenou laťku. Perličkou pro mě ovšem je finální song “В обьятьях крамолы”, který mi v některých momentech dost nápadně připomíná Agalloch, což je asociace, jakou jsem vážně nečekal. Kapela si na novince pořád drží svůj kvalitativní standard a svůj sound, ale zároveň to není obšleh předchozí tvorby, což je také chvályhodné. Jistě, Аркона má na kontě i mnohem lepší nahrávky (hlavně mám na mysli druhé až čtvrté album), ale i tak jsem s “Явь” spokojen.
H.

Já jsem z “Явь” docela překvapený. Sice jsem nečekal, že by Аркона přišla s nějakým sračkoidním klystýrem, ale přesto jsem takhle propracovanou záležitost, jakou “Явь” bezesporu je, nečekal. Аркона rozhodně vyspěla a už je to zcela jiná kapela než před lety. Album totiž zdobí spousta epických a progresí nasáklých kompozic, a že zrovna slůvko “progresivní” použiji u téhle kapely jsem nečekal. Nejsilnější skladby nacházím v prvních dvou třetinách hlavně v podobě “Зов пустых деревень” a “Ведьма”. Nebýt té ruštiny a charakteristického hlasu Mashy v druhé jmenované skladbě, dušoval bych se, že jde o píseň Moonsorrow. Jestliže jsem si onu progresivitu docela pochvaloval, patrně nejdále zašla titulní “Явь”. A paradoxně – právě tuhle skladbu považuji za to nejslabší z celé desky. Ono progresivnější neznamená automaticky lepší. V té skladbě slyším spoustu nápadů, ale celkově je to takové křečovité a až zbytečně komplikované. Na druhou stranu je to asi jediná vada na kráse a celkově musím vlastně jen chválit.
Skvrn

Nejsem moc fanda folk metalu. Popravdě mi to často přijde jako vousatá pivní tancovačka v divných hadrech na hranici trapnosti. Co se mi však na tomto sub-žánru líbí, je jeho hudební rozmanitost, přeci jenom metal ve svém tradičním pojetí sestává z bicích, dvou kytar, basy a zpěvu, zatímco všemožné folk metalové formace do svého projevu zahrnují nejroztodivnější hudební nástroje, což při ušlechtilém záměru metalovou hudbu vskutku povznáší. Аркона je jednou z kapel, která je tohoto příkladem a ani jejich image na mě nepůsobí nepatřičně. Nejsem úplně diehard fanda této ruské smečky, ale z výše zmíněných důvodů si mě naprosto získali studiovkou “Гой, Роде, Гой!”, a přestože jsem slyšel jen songy z EP “Стенка на стенку” a poslední řadové album jsem vynechal úplně, očekával jsem, že “Явь” půjde ve stejných stopách. Napoprvé se mi podařilo omylem přehrát album v abecedním pořadí, takže jako první se mi dostalo blackové vypalovačky “В обьятьях крамолы”. Mé rozčarování bylo značné, odložil jsem album na několik dní k ledu. Když se mi toto pochybení podařilo napravit, překvapilo mě, jaká dávka mých oblíbených prvků se na albu vyskytuje, ať už jsou to všechny ty lidové nástroje a bubínky nebo ženské chorály. Nejvíc se do paměťi vryly asi songy “Сербиа” a titulní a zároveň závěrečná “Явь”, která s třináctiminutovou stopáží alespoň částečně supluje absenci eposu, jako je “На моей земле” na “Гой, Роде, Гой!”. Sedm bodů, jakože je to moc fajn, ale zas na prdel jsem z toho nepadnul, a Máša je furt docela kus, ale už jí taky není dvacet, že jo…
Thy Mirra