Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 30.3.2018 Label: World Terror Committee Tracklist: 01. Garmonbozia 02. Ever Staring Eyes 03. Dreaming in Death 04. Ecclesia 05. Pulsating Nought 06. Thalassophobia 07. Stars to Dust 08. Vela Dare Hrací doba: 43:23 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: World Terror Committee

Možná jsem se už v nějakém starším článku v krátkosti zamýšlel nad trendy v metalové muzice a zmínil, že když se stádo vzhlédne v nějakém soundu, tak se vždy vyloupne hrstka seskupení, která onen styl pochopí po svém a vytvoří něco takřka výjimečného. První demo německých Ascension „With Burning Tongues“ bylo bez přehánění zjevením již krátce po svém vydání a regulérní debut „Consolamentum“ příslib stvrdil. Prvotřídní album, které si dle mého názoru zaslouží být postaveno mezi blackmetalové klasiky a které by každý řádný fanoušek žánru měl znát. Pamatuji si, že před vydáním desky číslo dvě Ascension poněkud zápolili s inspirací. A nebo to možná bylo něco mnohem všednějšího, každopádně „The Dead of the World“ mohlo být vydáno dříve, ale nakonec je mezera mezi oběma alby čtyřletá a o něco málo delší dobu trvalo i zplození desky nejnovější – „Under Ether“.

Není bez zajímavosti, že albu do třetice nepředcházelo EP, které by jako ochutnávku nabídlo skladbu z desky a nějaký materiál navíc. Což je za mě velká škoda, protože instrumentálky „207 Torches“ a „Gardens of Stone“ zbožňuji, jelikož uhrančivou melodickou esenci Ascension předvedly ve své nejprocítěnější formě.

Pojí se s „Under Ether“ ještě něco, na co jsme nebyli u Ascension zvyklí? Pokud jste z desky slyšeli alespoň skladbu, tak vás určitě přes uši praštil jiný zvuk. Dle informací z promo sheetu komplet analogový a zvláště bicí zní na dnešní poměry atypicky. Užití snímačů/triggerů či směsi „skutečného“ zvuku a elektronického signálu jest normou, a to i u desek, kde by to leckdo nečekal, ale toho je zdejší produkce bicích ušetřena, proto ten nezvyk. Ale já tento krok nakonec schvaluji, jelikož v rychlejších pasážích (a hlavně za vyšší hlasitosti) se nemohu nabažit toho jak bicí kopou.

Avšak jinak je u Ascension skoro vše při starém a nové album přímo navazuje na „The Dead of the World“. Kvalitní kompozice jsou prostoupené ortodoxní aurou, ale podobně jako na dřívějších titulech jsou zde pasáže přístupnější, podbízivější. Již jsem se setkal s názory, že album nabízí „mainstremové“ prvky, které bych já osobně spatřoval v občasné prioritizaci vokálního přednesu nad samotnou hudbou či rockových melodiích, ale to bych Ascension určitě nevyčítal. Přece jen už na prvních dvou titulech byly pasáže se kterými by vypočítavá kapela snadno uspěla i v hlavním proudu tvrdé kytarové hudby.

„Under Ether“ není jednoduchá deska k poslechu, natož k absorbování, ale jak jste si všimli, s recenzí jsem si dal načas. To protože mám Ascension velice rád, a co si budeme nalhávat, já do desky prostě proniknout chtěl. Kromě desítek relativně běžných poslechů došlo i na takové, kdy jsem se hudbě zcela poddal nebo si poslech nějak ozvláštnil. No a po více jak dvou měsících (promo přišlo nějak na začátku února) prostě nemohu jinak.

„Under Ether“ je nejslabší deskou Ascension a to z prostého, avšak zásadního důvodu. Citelně tu chybí tu melodie a riffy, které činily dřívější nahrávky výjimečnými. I ze „slabší“ „The Dead of the World“ si vybavím více silných pasáží, a to bych její poslechy za poslední dva roky spočítal na prstech jedné ruky, desku jsem po vydání také neposlouchal tak radikálně jako tuto. Tím chci říct, že nezemská inspirace členů Ascension vyprahla natolik, že sebelepší kompoziční, produkční, instrumentální, lyrická a vokální práce tenhle nedostatek nevyváží.

Symptomem snad bude i nevydání EP. Ano, důvod může být jinde, ale spíše si myslím, že Ascension již nebyli schopni dát dohromady instrumentálku, kterou by vedla srdceryvná a veskrze uhrančivá kytarová linka. Esenci Ascension ve své nejuhrančivější formě nalézám jen v dílčích pasážích tří skladeb. Solidní, zajímavé nápady jsou roztroušeny všude a převažují nad pasážemi zcela mdlými (a ty mě tady obzvlášť serou), ale to mi od kapely tohoto kalibru prostě nestačí. Je úplně jedno, jakou podobu black metalu hrajete, ale brány věčnosti otevírají právě silné riffy a melodie, jak Ascension názorně předvedli dříve. Členové kapely jsou bezesporu mistři svého řemesla, ale po tolika letech tvorby (nejen v této kapele) je víc než pochopitelné, že čirá inspirace už nepřichází v takové kadenci a potenci. Škoda.

Ohledně „Under Ether“ mě mrzí jediná věc. Její poslech jsem v posledních týdnech upřednostňoval nad deskami jinými, které jsou sice řemeslně slabší, ale dravé tvůrčí síly nabízejí více. Za všechny bych uvedl třeba novinku Chaos Invocation. Ascension i přesto zůstávají vysoce nadprůměrnou kapelou a „Under Ether“ má do průseru daleko. Jak si album užijete, záleží na vašich hudebních prioritách, ale pochybuji, že se k němu čas zachová milosrdně.