Země: Litva Žánr: post-black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Witching Hour Productions / Third Eye Temple Tracklist: 01. I 02. II 03. III 04. IV 05. V Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Godz ov War Productions / Third Eye Temple

Hledat black metalové Au-dessus ve Francii, Belgii či dalších frankofonních zemích je vzhledem k názvu kapely logické, leč zcela mylné. Do tajů francouzského jazyka nebo alespoň do předložky „nad“ se totiž zahleděla čtveřice muzikantů pocházející z litevského Vilniusu. S přihlédnutím k povaze hudby to pro naše povídání ovšem nebude nikterak zásadní. Ostatně spíš než Litvu, kterou mám stejně jako celé Pobaltí spjatou s folk metalovou scénou, v tom slyším právě zmiňovanou Francii. Kapela se dala dohromady teprve vloni a s vydáním prvního počinu si vůbec nedávala na čas a výsledek dosavadního snažení přichází již letos v podobě eponymního minialba. A to hned na labelu Witching Hour Productions, což mezi vydavatelstvím rozhodně není žádný noname. Trocha zbystření tak nebude na škodu.

Začít musím vizuálem, který mě okamžitě upoutal. Au-dessus prezentaci kolem kapely evidentně neberou na lehkou váhu a snad není věci, na niž by bylo pozapomenuto. Jo, doteď to vypadá v pohodě, jenže zprvu jsem to Litevcům jednoduše nevěřil a viděl v tom takový bezduchý kompilát. Pánové se rádi fotí, používají francouzštinu a nahrávky obdařují trojúhelníky. Zkrátka jedno klišé za druhým. Působení některých členů v trendy deathcorových a shoegaze / post-black metalových spolcích to jen dvojitě podtrhuje. Au-dessus tak došli na rozcestí. Cesty jsou dvě. Buď hudebním um slova kritiky umlčí a všechno od francouzštiny po trojúhelníčky dosáhne sfér uvěřitelnosti, nebo se to všechno sesype jako domek z karet a člověk zjistí, že Litevci nemají kromě pečlivě hýčkného zevnějšku co nabídnout.

Musím se přiznat, že při vytyčení rozcestníku černou a bílou cestu nakonec většinou přehlížím a ve své hlavě razím trnitý prostředek. Tentokrát však Au-dessus jasně ukázali, kterým směrem chtějí jít a já je s radostí následuji. Hudební složka totiž mile překvapila. Kapela se prezentuje poměrně agresivním pojetí moderně znějícího black metalu, jenž bez zaškobrtnutí přechází nenápadně v post-metalové vody. Upřímně jsem čekal něco zcela jiného. Zvlášť kovový zvuk bych po zhlédnutí zevnějšku Au-dessus nepřisuzoval. Zvuk je zde vůbec kapitolou samou pro sebe. Původně jsem se zdráhal k jeho akceptování, ale nakonec jsem i tuto bariéru jakžtakž prorazil. Když „Au-dessus“ necháte nějakou tu minutku hrát, nepochybně si zvyknete. I když je pravda, že bych si vážně nechal líbit trochu menší plechovkárnu. Na co si mé ucho ani s přibývajícími poslechy nezvyklo, je rytmičák. Desce na rozdíl od řezavě zvučených činelů předstoupením před celou zvukovou paletu spíš ubližuje. Příště by stačilo možná jen ubrat.

Zpět ale k samotné hudební náplni. Na debutu je vysázena pětice skladeb o celkové délce přesahující půl hodiny, tedy o délce poskytující možnost dostatečného seznámení. Zprvu se „Au-dessus“ tvářilo i vzhledem k zmiňovanému zvukovému kabátu hodně nepřístupně a prvně jsem ani nebyl schopen tu půl hodinku doposlouchat. A co si budeme, nebýt to zaslané promo, další poslech bych vzdal. Jenže týdny odkladu nahrávce vyloženě prospěly. Podařilo se mi odpoutat od všech znepříjemňujících okolností a dostal se pod povrch. Prozradil, že Au-dessus nejen dobře hrají, ale taktéž obstojně skládají. Nejde o do posledního tónu pečlivě promyšlené kompozice s akcentem na detail, ale spíš o dobře gradované celky. Nejen v tomto ohledu zde cítím třeba odkaz Deafheaven.

Lvím podílem na kvalitě „Au-dessus“ má vokální výkon Mantase Gurkšnyse, jenž nesetrvává v jedné poloze, jak je u podobných kapel často zvykem, ale dává na odiv hned několik hlasových já. Od výše posazeného řevu se v některých pasážích dostáváme až do sfér, jimž léta nevévodí nikdo jiný než Attila Csihar. Jsou to sice jen náznaky, ale buďme rádi i za ně, vokální variabilita je zbožím nedostatkovým. A to jsem ještě nepromluvil o čistém zpěvu, který se jako blesk z čistého nebe objeví v nejdelší kompozici, devítiminutové „II“. Nejde o žádné pěvecké závody, ale „jen“ o dobře odzpívanou náladovku, již Au-dessus umí galantně zapracovat do agresivitou napěchovaného celku. I v případě dalších skladeb je o čem psát. Třeba následující „III“ nenápadně graduje z temné blackoviny až k post-metalovému feelingu. Na skvělou „II“ však nemá ani náhodou, což se týká i následující čtverky. Ta bezvadně rozjeté EP brzdí nejen tempem, ale především citelnou nedotažeností. Jakoby z jiného světa tu je zjevení v podobě závěrečné „V“, která graduje až v totálně chytlavé (ale ani náhodou podbízivé) inferno s vysokým potenciálem pro živá vystoupení.

„Au-dessus“ je i přes některé výtky směřující na zvuk a méně záživný střed minialba fajnovým překvapením pohybujícím se ve vodách nadprůměru. Tu a tam sice slyším mírnou bezradnost „co dál“, ale takový pocit je bez diskuze v menšině. Naproti tomu Au-dessus dali dohromady minimálně dvě výborné skladby, které se, pevně věřím, stanou odrazovým můstkem pro nahrávky dnů příštích. Navíc se zdá, že nejsou vůbec daleko. Kapela je ve své činnosti aktivní, koncertuje, po vydání prvního počinu ani náhodou neuvadá, a dlouhohrající počin by tu co nevidět mohl být. Já budu každopádně u toho.