Země: Švédsko Žánr: doom metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Girl with the Raven Mask 02. The January Sea 03. Pearls and Coffins 04. Hypnotized 05. Ghostlight 06. Run Killer Run 07. Iron Mule 08. The Master Thief Hrací doba: 49:57 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Avatarium se už asi napořád budou muset potýkat s jednou věci – i kdyby hráli ještě třeba dvacet, třicet let, tak i za tu dobu budou nejspíš všechny recenze na jejich alba začínat pohádkou o tom, jak se tahle formace zrodila. Ono to ale asi jen těžko jde udělat jinak, když hlavním hrdinou téhle pohádky není nikdo jiný než Leif Edling, lídr severské doom metalové veličiny Candlemass. Pokusím se s tím dnes už tolik nezdržovat, přece jenom jsem se o tom už pořádněji rozpovídal v dobových recenzích na debut „Avatarium“ a následné EP „All I Want“, ale ze slušnosti by asi bylo vhodné alespoň ve zkratce zmínit, oč se jedná.

Cesta Candlemass nikdy nebyla přímočaře jednoduchá. Jejich kariéru lemují rozpady a reuniony, slabší období (přiznejme si to na rovinu, že ta jejich 90. léta nejsou zrovna kulervoucí) a navíc je vždy trápila pozice za mikrofonem. Když už to konečně začínalo vypadat, že se situace ustálila, Candlemass začali vydávat jednu skvělou desku za druhou a po opětovném odchodu problémového (hlasové však nadaného) Messiaha Marcolina zdánlivě našli pěveckou jistotu v Robertu Lowem ze Solitude Aeturnus, přišel nečekaný obrat. Švédové ohlásili, že „Psalms for the Dead“ bude jejich labutí písní a dále už žádné desky vydávat nebudou, a taky vyrazili Lowea.

Než ale člověk stihl pořádně dotruchlit, že žádné další album Candlemass už fakt nebude, najednou tu byl debut Avatarium. Skoro to až vypadá, jako by Edlinga přestalo bavit ono jakési prokletí Candlemass a rozhodl se zkusit štěstí pod novým názvem. Posbíral několik starých známých, s nimiž se potkal již dříve v různých kapelách (Abstrakt Algebra, Krux, sólový projekt, někteří se mihli i v Candlemass), navrch přibyla úžasná zpěvačka – a Avatarium byli na světě a dokazují, že i po padesátce dokáže Leif skládat muziku, jež naprosto důstojně navazuje na jeho nejslavnější díla, která už dnes patří ke klasikám doom metalu.

On ten recept Avatarium je zdánlivě docela jednoduchý. Ten vliv Candlemass je z toho hodně cítit, protože Edlingův rukopis je prostě jasně rozpoznatelný. Navíc ale přinášejí ještě větší podíl kláves (aby ne, když tentokrát je klávesista v základní sestavě) a samozřejmě i změnu na ženský vokál, což byl tah, jenž vyšel naprosto dokonale. Co si budeme povídat, ona za to ve velké míře může právě Jennie-Ann Smith, protože zpívá naprosto fantasticky. Nikdy dřív vidět nebyla, ostatně to asi není moc zpěvačka v tom smyslu, že by se živila hudbou, protože podle dostupných informací pracuje jako psychologický poradce v nemocnici a sem se dostala (co si budeme nalhávat) asi hlavně díky tomu, že je provdaná za kytaristu Marcuse Jidella, ale koho takové detaily zajímají, když prostě zpívá takhle.

Nicméně síla Avatarium nestojí jen na zpěvačce, jakkoliv je skvělá a je jednou z hlavních předností skupiny. Pořád je v tom totiž extrémně vysoký skladatelský um a i čistě co do instrumentální stránky je to obrovská paráda. Edling má prostě cit pro naprosto brilantní riffy a opětovně to potvrzuje. Zároveň se mi ale líbí, že přibyl jakýsi baladičtější feeling a také znatelný retro nádech, o nějž se starají zejména klávesy Carla Westholma, a právě v téhle poloze to Avatarium ohromně sluší. Ono „retro“ je totiž sice patrné, ale přesto nenásilné a rozhodně uvěřitelné na rozdíl od spousty trendových skupin, které ty sedmdesátky tlačí na sílu. A právě poslední dvě zmiňované věci – myšleno baladičnost a retro – jsou na „The Girl with the Raven Mask“ snad ještě znatelnější než na „Avatarium“ a „All I Want“.

Až doteď jsem o zvuku Avatarium mluvil vlastně jen obecně, nicméně „The Girl with the Raven Mask“ zní také takhle, a kdybych se měl pustit do podrobnějšího popisu, vlastně bych jen opisoval to, co jsem už řekl před chvílí. Nicméně, nechci tímhle vzbudit dojem, že je novinka jen prostě další album do počtu a oproti „Avatarium“ nepřináší nic nového. Be skutečnosti jsou totiž ty skladby tak silné, že prostě není možné dělat nic jiného než jen držet tlamu a užívat si to. Ty písničky jsou fakt nádherné, zdánlivě jednoduché, ale v reálu strašně chytře napsané, mají hutnou atmosféru, navzdory střednímu tempu a doom metalovému žánru to má spád a navíc, jak už padlo, to všechno šperkuje Jennie-Ann Smith. Na „The Girl with the Raven Mask“ mě třeba strašně baví klávesy, jež jsou místy vysloveně bravurní, ale ta kvalita alba tkví především v tom, že je to výborné po všech stránkách.

Zároveň si strašně cením také toho, že – já vím, že to je to klišé, ale prostě to tak je! – nejde vybrat nějaké vrcholy, protože ta osmička skladeb je skutečně vyrovnaná. Každá z nich je vypiplaná a má na desce pevné místo. Vážně jsem to zkusil, že bych tu některé echt kusy vypíchnul, ale nakonec jsem se nedokázal rozhodnout, jaké bych měl vynechat, protože všechny jsou natolik dobré, že si opomenutí nezaslouží. „The Girl with the Raven Mask“ je jednoduše senzační jako celek a po celou svou délku a tak by se k němu také mělo přistupovat – jako k nedělitelnému celku, protože takhle funguje bez chybičky.

Nemůžu si pomoct, ale Avatarium mě strašně baví… tak moc, až to pomalu hezké není, nicméně je to prostě ohromně báječné po všech směrech. Strašně hezky se to poslouchá a takříkajíc to leze do ucha úplně hned, přitom je to ale velice trvanlivé a neomrzí to ani po velkém množství poslechů. Pro takové Candlemass jsem měl vždycky trochu slabost, takže ukončení jejich studiové činnosti mě svého času hrozně mrzelo, avšak Avatarium je více než důstojný nástupce, jenž se vedle svého legendárního staršího brášky nemusí nijak stydět, zvlášť když i navzdory onomu rukopisu tam ten posun do lehce jiných (byť příbuzných) vod je cítit. A když si vezmete, že Candlemass je vlastně jedna ze zásadních formací svého žánru, tak je to hodně silné tvrzení – já si ovšem myslím, že v tomhle případě zcela opodstatněné.

---

Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že aktuální studiová činnost švédských legend Candlemass vykazuje stále nulovou aktivitu, bylo nasnadě, že Leif Edling nebude zahálet a se svou novou skupinou Avatarium přispěchá rychle s nějakou muzikou. Aby taky ne, debut vzbudil pozoruhodně velkou míru pozornosti a nadšené ohlasy takřka nebraly konce, takže by hlavní kápo byl sám proti sobě. Leif tak nenechal nic náhodě a po eponymním debutu a EP „All I Was“ tady máme v docela rychlém sledu druhou desku, která se jmenuje „The Girl with the Raven Mask“.

Hned na úvod řeknu, že na tohle album jsem se zatraceně těšil, protože debut byl jako blesk z čistého nebe a kombinace rockové přímočarosti s doomovou zatěžkaností a hlavně fantastickým vokálem Jennie-Ann Smith mě skutečně zasáhla a výsledkem byla skvělými nápady nacpaná uvěřitelná deska s parádní atmosférou. A právě to jsem od Avatarium očekával i s příchodem „The Girl with the Raven Mask“, takže hlavní otázka zní, jestli to Leif Edling zvládl i napodruhé. Nebudu z toho dělat drama, ale ano, zvládl. Novinka je ve všech ohledech minimálně stejně tak povedenou nahrávkou, jako byl vyzdvihovaný debut.

Líbí se mi, že se Avatarium zdánlivě odklonili od doomové tíživé nálady směrem k 70. letům, jež jsou zejména ze skladeb „Pearls and Coffins“ a „Hypnotized“ slyšet velmi hlasitě, aniž bych chtěl Avatarium podezírat z nějakého laciného přiživování se na aktuální vlně retra. V úvodu je album odpáleno skvělou titulní hitovkou v rychlejším tempu, ovšem ten pravý vrchol pro mě osobně přichází až s druhou „The January Sea“, jejíž vokální linka a riff se na pozadí zvonivých kláves doprovázejí velmi uhrančivým způsobem. V druhé poloviny vyčnívá zejména rockově odlehčená „Run Killer Run“ a jako struna napjatá „The Master Thief“ s minimalistickou atmosférou, obě ovšem fungují znamenitě jak každá samostatně, tak dohromady v rámci celku, což je na desce opravdu chvályhodné.

Aniž bych chtěl vyzdvihovat nějaké jednotlivé elementy, které za dosavadním úspěchem stojí, tak si nemůžu pomoct, ale tou hlavní hrdinkou je pro mě stále Jennie-Ann Smith, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně fantasticky pěje. To, co předvádí na „The Girl with the Raven Mask“, je z jistého úhlu pohledu možno brát jako sázku na jistotu, ovšem znáte ten pocit, kdy někdo otevře pusu, zapěje prvních pár not a vám začne naskakovat husí kůže… tak pro mě jsou tímto případem právě Avatarium, respektive Jennie-Ann, za jejíž angažování by Leif zasloužil metál.

Celkově vzato je „The Girl with the Raven Mask“ precizně vybalancovaným albem, kde můžu užít recenzentského klišé, že nevidím vyloženě slabého článku, a proto k němu taky přistupuji tak, jak přistupuji. Jako k jednomu z nejsilnějších posluchačských zážitků letošního roku a dost možná jako k potenciálnímu adeptovi do závěrečného bilancování na začátku příštího roku.

---