Země: Kanada Žánr: jazz fusion Datum vydání: 8.7.2016 Label: Innovative Leisure Tracklist: 01. And That, Too 02. Speaking Gently 03. Time Moves Slow 04. Confessions Pt. II 05. Lavender 06. Chompy’s Paradise 07. IV 08. Hyssop of Love 09. Structure No. 3 10. In Your Eyes 11. Cashmere Hrací doba: 50:33 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem před čtyřmi lety objevil druhé album kanadských BadBadNotGood, rozhodně jsem netušil, do jakých výšin tito „hoši“ záhy vystoupají. Je klidně možné, že je neznáte, ale v zámoří si podle všeho budují solidní fanouškovskou základnu, a to v rámci žánru, který lze (nebo alespoň před několika lety šlo) jen stěží označit za „cool“. Jejich přístup však chtě nechtě musíme označit za novátorský a navíc tak trochu opačný, než je běžné.

Při míchání jazzu s hip-hopem bývalo již od raných 90. let zvykem, že prim hraje hip-hop, nasávající do sebe prvky (a často rovnou celé výstřižky) žánru mnohem staršího. Jenže BadBadNotGood to vzali z druhé strany a v (pseudo)tradiční jazzové sestavě bicí-basa-klávesy si začali pohrávat s hip-hopovými skladbami. Netřeba tajit, že výsledek byl nadmíru zábavný a nápaditý.

S vydobytým renomé se před dvěma roky vydali Kanaďané novou cestou a do svého jazzového základu zkusili pojmout širší než jen hip-hopové vlivy. Třetí album také značí milník, po němž již nelze o BadBadNotGood mluvit jako o kapele hrající (nápadité) cover verze, ale jako o kapele hrající vlastní kompozice. Ovšem něco se tak úplně nepovedlo a „III“ bylo ve výsledku spíše slabším a méně zábavným bratříčkem svých předchůdců, byť ve své nevyrovnanosti skrývalo i některé velice solidní kousky a svou celkovou slabost projevilo až po docela dlouhé době.

„IV“ přichází po dvouleté odmlce, během níž však pánové nijak nelenili. Stihli vypomoci ve skladbách kdekoho a s rapperem Ghostface Killah si rovnou střihli společné album. To vše napovídá, že BadBadNotGood stále mají co říci a navíc pilně pracují na svém projevu. Je však investované úsilí znát na novince?

Podrobnější odpověď na výše zmíněnou otázku si nechám až na úplný závěr recenze (i když moudrým bude zřejmý už při čtení příštího odstavce), a prozatím si tak bude čtenář muset vystačit s politickou odpovědí „ano i ne“. BadBadNotGood rozhodně nezůstali nehybní a ze všech svých „hostovaček“ si odnesli něco málo na své vlastní album – často rovnou nějakého hudebníka. „Čtyřka“ je tak oproti „trojce“ díky tomu rozmanitější a to je dobrá zpráva. Kapela navíc nejen zvala hosty, nýbrž si jednoho ze svých stálých hostů doslova přisvojila – saxofonista Leeland Whitty se tak k mé radosti stal stálým členem, z tria se stalo kvarteto a vše bylo připraveno k tomu, aby skupina vydala svůj první opravdu dospělý počin.

Jenže s příchodem dospělosti došlo i ke ztrátě energie a výsledné kompozice, pokud bych je měl označit jedním slovem, jsou prostě plytké. Slyšet je to hned na úvodních dvou písních. Obě dvě samostatně jsou zajímavé, nabízejí dobré nápady i chytré melodie. Jenže když si pustíte celé album, už někdy kolem třetí skladby nevíte, zda jste jej právě zapnuli, nebo už hraje přes deset minut. A to je ten lepší konec počinu, může totiž být i hůř, a to když ony chytré melodie chybí a výsledek jen tahá za uši, tak jak to jazz někdy dělává, a přitom nepřináší žádný požitek nebo nápaditost.

Mezi skladby, které se jednoznačně povedly, patří například titulní „IV“, z níž mi kazí radost snad jen skutečnost, že jde o tradiční jazzovou skladbu, a se zvukem, s nímž kapela před pár lety přišla, vlastně nemá moc společného. A pak je tu „Structure No. 3“, která jako by naopak vypadla ze starších alb (včetně splašených bicích, nápaditých klávesových výjezdů a absence saxofonu) a na „IV“ tak paradoxně působí bohužel až nepatřičně.

A právě nepatřičnost nás přivádí k hostům, jichž je požehnaně. Vokálně kapele pomohl zpěvák Future Islands, Samuel T. Herring, v naprosto nevzrušujícím ploužáku, Charlotte Day Wilson v jiném a ještě méně vzrušujícím ploužáku a rapper Mick Jenkins ve zcela zaměnitelné hip-hopové skladbě s až komicky špatným refrénem. Jediná opravdu povedená hostovačka je tak ryze instrumentální a má ji na svědomí Colin Stetson, jehož bassaxofon zní výborně jako vždy a kombinace s Whittyho tenorsaxofonem konečně ukazuje BadBadNotGood jako opravdu dobré jazzové skladatele. Nakolik je to jen zásluha hosta, však není jasné.

Už z popisu jednotlivých písní tak musí být jasné, že desku pochválit nemohu, jenže samotné skladby stále nejsou to nejhorší. Samy o sobě totiž pořád nejsou vyloženě špatné (snad kromě těch s hostujícími vokalisty), opravdu nepovedené je album až jako celek. Prostě nefunguje a doposlouchat ho do konce stojí řádné úsilí nebo hodně nepozornosti. Klidně bych vám během přehrávání mohl nahrávku kompletně zpřeházet, zařadit na něj některé kusy dvakrát a jiné vypustit a jsem si celkem jistý, že byste to vůbec nepostřehli. Obávám se, že to je jeden z rysů špatných alb. BadBadNotGood? No, bohužel ano.