Země: Finsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 9.1.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Lionheart 02. Unholy Savior 03. I Want the World… and Everything in It 04. Madness 05. Sea of Dreams 06. Speed and Danger 07. Touch in the Night 08. The Black Swordsman 09. Hero’s Quest 10. Far Far Away 11. Angel Cry 12. Push It to the Limit [Paul Engemann cover; bonus] Odkazy: web / facebook / twitter

Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím…

Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla zasunout do poměrně abstraktního a ve velké míře i spíš jen pocitového šuplíčku s názvem agro metal. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli obecně heavy, power nebo speed metal… naopak bych se nebál tvrdit, že klasický heavy metal mám vlasntě docela rád (ostatně, právě na něm jsem vyrostl); stejně tak i v obou dvou dalších zmiňovaných žánrech mám své oblíbence. Většinou však jde o záležitosti staršího data, jelikož za poslední roky (přičemž těch roků už je vlastně docela dost) se tahle scéna dostala do podoby, již už nejsem schopen následovat… možná se jen špatně rozhlížím, ale zdá se mi, že většina toho je jen tupý balast postavený na tuně klišé a hudební stupiditě. A právě to je pro mě to agro, onen metal pro vidláky.

O to větším překvapením pro mě byl před dvěma lety poslech eponymní druhé desky finských Battle Beast. Ne však proto, že by snad kapela pojala ten žánr nějakým inteligentnějším způsobem a nabídla skutečně kvalitní heavy/power metal – překvapení to pro mě bylo v tom, že Battle Beast do posledního puntíku přímo ztělesňovali onen přístup, jaký obecně vzato nemám rád, a přesto mě to album neskutečně chytlo. Dokonce takovým způsobem, že si jej dodnes tu a tam s náramnou chutí pustím… sice vím, že je to vlastně fakt blbá muzika, ale nemůžu si pomoct, prostě mě to baví. Jasně, je tam sice zpěvačka, která vážně umí, ale jenom tímhle špatnou hudbu nezakryjete, takže na tom albu něco asi fakt bylo…

Stravitelná a pekelně chytlavá muzika, zpěvačka za mikrofonem (na babu za mikrofonem se přece jenom kouká lépe, než když tam hulaká upocený chlupatý kořen s pivním pupkem, že ano) a tlačenka od velkého labelu za zády… není divu, že o Battle Beast je v poslední době slyšet čím dál tím více. A protože známé moudro praví, že je nutné kout železo, dokud je žhavé, není divu, že od “Battle Beast” nestačily uběhnout ani dva roky a už je venku jeho pokračování v podobě “Unholy Savior” (a že ona tlačenka nese své ovoce, potvrzuje i fakt, že novinka okamžitě vystřelila na první příčku ve finském žebříčku prodejnosti), na které jsem byl zvědavý i já.

Naší zcela zásadní, dokonce až kruciální otázkou je to, zdali “Unholy Savior” dokázalo udržet laťku nastavenou svým eponymním předchůdcem a zdali se opětovně jedná o tak zábavnou a našlapanou jízdu. Hudebně se nezměnilo takřka nic, tudíž se opětovně jedná o formálně blbý heavy metal, který po vás bude metat jedno klišé za druhým, ale přesně to jsem čekal, a abych byl skutečně upřímný, vlastně jsem to takhle i chtěl, protože právě tohle na “Battle Beast” tak parádně fungovalo. Stejně tak jsem se těšil i na další porci skvělého vokálu již zmiňované zpěvačky Noory Louhimo, která je prostě výborná a vládne jak příjemným sametovým hlasem, tak i řízným rockovým chraplákem. A i to je na “Unholy Savior” na svém místě. Jednoduše řečeno, Battle Beast se technicky vzato neuhnuli ani o píď (což by v tomhle konkrétním případě mělo být dobře)… a přesto všechno je novinka bohužel opravdu výrazně horší než “Battle Beast” (což je už je samozřejmě špatně).

Stejně pocitové jako určení toho, co je a co není agro, je i ten rozdíl mezi “Unholy Savior” a “Battle Beast” vlastně spíš pocitovou záležitostí, protože na první poslech oba ty počiny neznějí nijak zvlášť odlišně, pokusím se to ovšem nějakým způsobem vysvětlit. Důvod, proč u mě “Battle Beast” takovým způsobem bodovalo, je vlastně docela jednoduchý… navzdory veškerému klišé a zdánlivému vidláctví z toho totiž byla cítit ohromná radost z hraní, plynulo to strašně lehce, přirozeně a bylo to v dobrém slova smyslu naprosto extrémně vlezlé a chytlavé. Finové hned od prvních vteřin začali střílet jednu parádní hitovku za druhou, doslova sypali z rukávu návykové refrény a šlapalo jim to po čertech dobře. Když prostě slyším tak skvělé pecky jako “Let It Roar”, “Out of Control”, “Out on the Streets”, “Neuromancer”, “Over the Top” nebo “Black Ninja”, tak upřímně dlabu na to, že je to objektivně vzato kravina, protože mě to baví takovým způsobem, že jsem ochoten to odpustit. A tohle je přesně to, co “Unholy Savior” tak zoufale, opravdu zoufale postrádá…

Onu lehkost, díky níž “Battle Beast” fungovalo, totiž na novince takřka neslyším. Když trochu přivřu očko, tak jedinými písničkami, z nichž mám podobně dobrý pocit jako z minulého alba, jsou třetí “I Want the World… and Everything in It”, jejíž refrén má právě ty pověstné koule, které tam jinak postrádám, a sedmá “Touch in the Night”, jež se nese v trochu odlehčenějším duchu, Noora v ní nechá stranou svůj rockový ječák a zpívá pouze čistě. Docela v pohodě je ještě “Push It to the Limit”, což je ale jen bonus na limitované edici a ještě navíc předělávka od zpěváka Paula Engemanna (původní song jen tak mimochodem pochází ze soundtracku z kultovního bijáku “Scarface” s Al Pacinem v hlavní roli). Když budu hodný a budu počítat i tohle, jsem na třech kouscích – z dvanácti. A to ani nemluvím o tom, že tyhle vrcholy “Unholy Savior” se na hitovky minulé desky zmiňované v předchozím odstavci nechytají ani zdaleka.

Netvrdím, že zbytek je úplně na vyližprdel, třeba titulní věc “Unholy Savior” nebo desítka “Far Far Away” se dají poslechnout celkem v pohodě, aniž by z toho člověk dostal osypky, ale prostě už to není úplně ono – prostě se to jen dá poslechnout, ale žádná velká zábava to není. Stejně tak musím z jistého úhlu pohledu ocenit, že ani pokusy o balady v podobě “Sea of Dreams” a “Angel Cry” nejsou žádné extrémní zvratky a také se dají poslouchat (čímž ale neříkám, že jsou to nějaká veledíla). Na druhou stranu, jsou tu i vyloženě nudné tracky jako “Lionheart” (proč je tohle sakra otvírák alba?) nebo “Madness” (proč je tohle sakra první singla alba?), zbytečnosti, jimž vévodí cosi jako mezihra “The Black Swordsman” a pseudo-epická (= klávesově pohádková) instrumentálka “Hero’s Quest”, nebo doslova otravné věci jako obyčejná a podprůměrná odrhovačka “Speed and Danger”, kterou nezachrání ani okaté citování Yngwieho Malmsteena v jedné pasáži, možná spíš naopak.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože “Unholy Savior” je skutečně zklamání jak kráva – jinak mluvit nelze, když na tak parádní placku jako “Battle Beast” naváže ledva průměrná nuda. Zatímco druhou desku budu s chutí točit i nadále, vím jistě, že “Unholy Savior” po dopsání téhle recenze okamžitě poletí do koše, protože ani ty dva, tři solidní songy nejsou natolik dobré, abych byl ochoten trpět ten zbytek. Nijak ovšem nezastírám, že mě tenhle výsledek upřímně mrzí, protože “Battle Beast” jsem si za tu dobu hodně oblíbil a od jeho pokračování jsem vážně něco čekal…