Батюшка - Панихида

Батюшка – Панихида

Batushka - Panichida

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Песнь 1
02. Песнь 2
03. Песнь 3
04. Песнь 4
05. Песнь 5
06. Песнь 6
07. Песнь 7
08. Песнь 8

Hrací doba: 42:11

Odkazy:
web / bandcamp

Je docela zajímavé, jak často se stává, že se členové jedné kapely rozhádají a všichni chtějí pokračovat pod tím samým názvem. Dost často se i stává, že simultánně existují dvě inkarnace skupiny se stejným jménem a obě koncertují a/nebo vydávají alba, dokud jejich spory nerozštípne soudní rozhodnutí. Někdy si jedni pacholci musejí založit úplně jiné projekty, jindy z toho vznikají nové verze s příponami jako Inc., A.D., of Fire nebo předponami jako Nějakej Debil‘s bla bla.

Většinou se to ale stává u kapel, které už mají něco za sebou a stojí za nimi množství oddaných fanoušků; prostě v případech, kdy se o to jméno vyplatí bojovat, ať už z důvodů finančních či kvůli prestiži (případně obojím). O to víc překvapilo, že Poláci Батюшка se dokázali pohádat už po první desce. Byť je samozřejmě evidentní, že jejich debut „Литоургия“ vyvolal značný ohlas (ponechám na vašem uvážení, zdali oprávněně) a že formace měla docela našlápnuto.

Nevím, nakolik je nutné se tu prohrabávat bulvární žumpou, která v posledních měsících plnila obsah metalových médií. Z formálních důvodů řekněme pouze to, že na jedné straně stojí kytarista Krzysztof Drabikowski, jenž kapelu dle všeho vymyslel a byl jejím hlavním skladatelem, a na straně druhé zpěvák Bartłomiej Krysiuk, jenž také zaštítil vydání „Литоургия“ na svém labelu Witching Hour Productions a staral se o organizační záležitosti.

Těžko soudit, kdo z těch dvou je víc nebo míň v právu, protože asi nikdo z nás do celé záležitosti nevidí v plné míře. Můj osobní dojem je prakticky totožný s názorem většiny (kde názor většiny odpovídá mému empirickému pozorování reakcí na internetu), a sice že Батюшка by měla patřit Drabikowskimu jakožto zakladateli a skladateli a že Krysiuk se pokusil si formaci přivlastnit. Nechci ale nikomu nic podsouvat a také se ve svých dojmem mohu mýlit, protože jak už bylo řečeno, kdo ví, co se v zákulisí odehrálo doopravdy. Nehledě na to, že „Литоургия“ hudebně zas takový zázrak nebyla a že její primární zajímavost plynula z vokálů (paradoxně ne těch sólových) a religiózního nádechu.

Tak či onak, současná situace je taková, že nyní vedle sebe existují dvě verze kapely se stejným názvem, přičemž v čele každé z nich stojí jeden z výše jmenovaných borců. Oba si také na letošek připravili nová alba, přičemž jako první, v tomto případě „Панихида“, jej pustil do světa Drabikowski. Krysiukova verze se chystá vydat desku „Hospodi“ 12. července. Což by mohlo být ještě interesantní, jelikož polský soud již vydal předběžné nařízení, které Krysiukovi zakazuje vydávat a koncertovat pod jménem Батюшка, dokud se situace neurovná.

Trochu paradoxně ale začnu s Krysiukem, jehož inkarnace Батюшка prozatím vypustila jednu skladbu „Полунощница“. Z té lze vycítit snahu dát co nejvíc na odiv ty prvky, které kapelu odlišily, nejspíš až zbytečně moc, protože se tak děje na úkor metalové složky, protože ta je naopak tupá a dvojnásob ji posílá do pekel plochý zvuk. Ale jde prozatím o jeden song, takže na soudy je možná ještě brzo.

Batushka

Říkám to nicméně z toho důvodu, že v tomto srovnání je o to víc na „Панихида“ slyšet, kdo stál za hudební stránkou. Kytarová práce na novém albu je rozpoznatelná a zjevně navazuje na to, co započalo na „Литоургия“. Na druhou stranu, Drabikowski citelně omezil výrazné religiózní elementy a soustředil se především na metal. Což je na jednu stranu sympatické a lze to chápat i jako snahu se nějak vymezit vůči dřívější podobě s Krysiukem, ale na druhou stranu se tím tato Батюшка trochu odsuzuje k větší zaměnitelnosti a ještě asi nechtěně odhaluje již tušenou skutečnost, že v samotném jádru se diplomaticky řečeno skutečně nejedná o žádný zázrak.

Nechci vzbudit dojem, že „Панихида“ na atmosféru pravoslavné církve rezignovala úplně. Pořád se tu a tam objeví nějaké ty chóry a další píčovinky. Jde ovšem o minoritní část hrací doby. Většinu času vyplňuje ničím zajímavý a vesměs bezkrevný black metal, který vlastně neurazí, ale jedním uchem jde dovnitř a druhým ven. Že by zanechal hlubší dojmy, což by člověk u takto laděné záležitosti asi naivně čekal, to rozhodně ne. I „Литоургия“ ve mně zanechala rozumnější pocity, a to musím zdůraznit, že čas odhalil, o jak nevýjimečnou nahrávku se jedná, a že veškerá její zajímavost plyne z jediného originálního prvku, na němž to celé stojí a padá. „Панихида“ dobrovolně potlačila i tuhle zajímavost, čímž se definitivně odsuzuje přinejlepším k průměru.

Vtipné na tom je, že soudě dle onoho jednoho prozatím zveřejněného songu je Drabikowskiho vize stále o parník zajímavější než ta Krysiukova, což ale neimplikuje, že by snad „Панихида“ sama o sobě byla skutečně zajímavá. Obávám se však toho, že tato deska bude zbytečně vynášena do nebes už jenom kvůli určitému morálnímu aspektu, přestože o skutečné podobě věcí a eventuální legitimnosti takového etického mandátu vědí všichni kromě přímo zúčastněných naprosté hovno. Za mě je nicméně „Панихида“ dost nuda.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.