Země: Chile Žánr: post-metal / post-rock Datum vydání: květen 2012 Label: A Sad Sadness Song Tracklist: 01. Ghosts of Phantalassa 02. Humanimals 03. Silouettes 04. Oceanía 05. The Great Escape 06. Acension 07. Crepuscular) 08. …Mare Nostrvm? (El Lanto de Quintay) Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Bauda

Chilané Bauda jsou pro nemalou část evropských fanoušků asi velkou neznámou, a nehodlám zastírat fakt, že dokud mi na stole nepřistála jejich nová deska, nejinak tomu bylo i v mém případě. Následující průzkum hodnověrných zdrojů však ukázal, že Bauda rozhodně nejsou až tak mladou nezkušenou kapelou, jak by se třeba mohlo zdát, a že na kontě už nějaký ten nosič mají. To v kombinaci s krásným artworkem a výsostně netradičním konceptem v mých očích přidalo tehdy ještě neslyšenému albu “Euphoria …of Flesh, Men and the Great Escape” (dále jen “Euphoria”) docela významným způsobem na atraktivitě. A nakolik se slibná očekávání ukázala být oprávněná, to se pokusím nastínit níže…

Pokud před prvním poslechem neznámé kapely nejprve zamíříte na Encyclopaedii Metallum, v tomto případě se nenechte zmást, neboť žánr folk metal, který je na profilu kapely k nalezení, rozhodně nereflektuje realitu, která je přítomna na “Euphoria”. “Euphoria” je totiž veskrze atmosférické a náladotvorné dílo, které zhusta čerpá z post-metalových a post-rockových vod, nepatrně koketuje s shoegaze (co se charakteru projevu týče, napadá mě přirovnání k zavedeným Francouzům Alcest), a pokud přeci jen obsahuje nějaké folkové prvky, jsou tak nevýrazné, že se o nich prakticky ani nedá hovořit. Není tedy třeba zdůrazňovat, že zde si průměrný fanoušek skočného hopsa hejsa metalu na své rozhodně nepřijde, takže zbývá zjistit, jestli Bauda svoji novinkou svedou potěšit ty, na které deska podle všeho míří.

Tahle otázka je ve své podstatě velmi prostá, ovšem materiál, který Bauda na “Euphoria” předkládají, dělá z odpovědi značně ošemetnou záležitost. Ale pěkně popořadě. Předně bych chtěl říct, že muzika na “Euphoria” je opravdu dobrá muzika. Jakkoli nejsem nikterak fanatickým obdivovatelem podobných výtvorů a spíš než nadšení k nim chovám opatrný respekt, “Euphoria” se mi líbí. Líbí se mi jemné kytarové vyhrávky v zadumaných pasážích, líbí se mi zvonivé přívaly, když se kytaristé trochu odváží, líbí se mi čistý vokál… Všechno je to dobré samo o sobě a je to dobré dokonce i pohromadě. Uctivé pokývání hlavou zaslouží také koncept, který jsem nakousl v úvodu, a který se ani vzdáleně nepodobá snad žádnému jinému, se kterým jsem za dlouhé roky přišel do styku. Jak praví propagační materiály a jak jde vysledovat v textech, album “Euphoria” totiž zakládá svoji lyrickou stránku na existenci chilské velrybářské stanice Quintay a její zavrženíhodné agendě… Z toho všeho je zkrátka jasně poznat, že je pod “Euphoria” podepsán nadaný a skladatelsky vyzrálý hudebník (ano, hudebník – Bauda je totiž zároveň pseudonym výhradního skladatele a donedávna jediného člena kapely), který našel svůj výraz a velice dobře ví, o co se snaží a co tím chce říct. Přesto je tu však problém, který celému tomu jinak úspěšnému úsilí nemilosrdně podráží nohy. Přes všechny svoje nezpochybnitelné a četné klady je totiž “Euphoria” – a nevím, jak to říct citlivě – nudná. V praxi to funguje tak, že to posloucháte, čas od času si řeknete, že je to opravdu dobré, když posloucháte opravdu pečlivě, tak si uvědomíte, že je to opravdu dobré nejen občas, ale v podstatě neustále, ale přesto vaše pozornost čím dál tím znatelněji upadá, až upadne zcela, a ke konci to nezachrání ani rozličné kvality, o kterých jsem mluvil. Svůj díl viny na tom dost určitě nese také stopáž alba, která se vyšplhala takřka na plnokrevnou hodinu, ale hlavní důvod přese všechno tkví v hudbě samotné. Ono je to totiž tak fajn a zasněné, až to přestává být přitažlivé, a je to nesmírná škoda, obzvlášť při pomyšlení na všechny ty dobré momenty, co jich jen “Euphoria” obsahuje.

Které to jsou? Tak třeba celý úvod alba se vydařil na výbornou. Skladby “Ghosts of Panthalassa” a “Humanimals” v sobě sumarizují všechno, co se mi na celé “Euphoria” líbí, a navíc jsou obě dostatečně pestré, takže tady ztráta pozornosti určitě nehrozí. Neméně vydařená je i na poměry desky relativně přímočará trojka “Silhouettes”. Hodnotit jen tuto trojici, asi by padaly hodně vysoké známky. Problémy začínají u následující “Oceanía”, která by naopak mohla posloužit jako shrnutí toho, na čem deska ztrácí. Sama o sobě je to skladba dobrá, nechybí jí nápady a kdovíco ještě, ale v praxi je to zoufale málo posluchačsky zajímavé. Ovšem i zde je co poslouchat, a třeba taková dvakrát opakovaná dramatická pasáž po páté minutě a dvacáté vteřině, to je jeden z nejlepších momentů na celé “Euphoria”, i když v kontextu skladby není vůbec složité jej přejít bez povšimnutí. Nahlodaná pozornost však dále stagnuje na ploše sotva pětiminutové “The Great Escape”, od které by člověk čekal mnohem vyšší koncentraci nápadů, a nezachraňuje to ani následující “Ascension”, jejíž první polovina vesměs definuje ten nudný faktor celé desky, a druhá polovina je tak nějak bez výrazu – dlužno dodat až na závěrečnou údernější pasáž, která si cestu do posluchačovy paměti najde velmi snadno a dokonce zvládá vytrhnout i z postupující letargie. Sama o sobě ucházející tří a tři čtvrtě minutová ukolébavka “Crepuscular” by byla fungovala dobře, kdyby navazovala na pár záživnějších skladeb, než jaké jí předcházejí, a kdyby byl její konec zároveň koncem celého alba. Jenže on není, takže celá skladba působí tak nějak nepatřičně a zbytečně. Skutečný závěr v podobě devítiminutové “…Mare Nostrvm? (El Ilanto de Quintay)” svůj účel outra naplňuje dobře (a musím říci, že mnohem lépe, než by se kdy mohlo podařit “Crepuscular”), ale platí o ní to samé, co o skladbě předcházející – její mimořádně klidná nátura nemá s čím kontrastovat, takže vyznívá naprázdno.

Jestli jste se prokousali tímhle výčtem, asi už je vám jasné, co od “Euphoria” čekat. Nenapadá mě nic konkrétního, co bych dodal k desce samotné, tak snad jen vyjádřím upřímnou lítost nad tím, že nemohu hodnotit výše. Je totiž jasně zřetelné, že Baudův skladatelský potenciál je skutečně rozsáhlý, a pokud se mu do budoucna podaří vyvarovat se chyb, kterými trpí “Euphoria …of Flesh, Men and the Great Escape”, nepochybuji o tom, že by mohl když ne výrazně promluvit do žánrových poměrů, tak alespoň stvořit desku, která bude platit za vysoký standard. Ta stávající se bohužel zasekla někde na půl cesty nebo jen kousek za ní…