Země: Japonsko Žánr: funeral doom metal Datum vydání: 28.10.2020 Label: Weird Truth Productions Tracklist: 01. 因果どて愚弄す (Inverted Cross) 02. 半月-ハニワリ- (Haniwari) 03. 食葬 (Mortuary Cannibalism) 04. ニシガハラ (Nijigahara) Hrací doba: 38:44 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Qabar PR

Japonští Begräbnis fungují už nějakých deset let, se započítám inkarnace pod dřívějším názvem dokonce o něco déle, ale věnovali se primárně vydávání krátkých počinů. A ani těch se za ty roky neukázalo nějak moc. Objevilo se mezi nimi třeba splitko s dánskými Sol, což asi z formálních důvodů za zmínku stojí, ale jinak mi to při zběžném prolétnutí nepřišlo jako něco, co bych potřeboval nutně studovat. Tím pádem není divu, že Begräbnis k nijak známým jménům nepatří.

Každopádně, v loňském roce se Japonci dohrabali k první řadovce „Izanaena“ a to je přesně ten moment, kdy jsme na sebe narazili. O výsledku tohoto nárazu vás nyní hodlám zpravit. Desku mimochodem vydali Weird Truth Productions, tedy jeden z těch známějších japonských labelů, což by někoho z vás mohlo zaujmout.

Begräbnis drhnou svinsky hutný pomalý funeral doom metal. Když jsem „Izanaena“ poslouchal poprvé, tak mě okamžitě napadlo přirovnání, že ta muzika je fakt pohřeb. Až posléze jsem zjistil, že výraz Begräbnis skutečně znamená pohřeb v němčině, což jsem tedy netušil, protože fašounsky umím jen standardní slovní zásobu: Scheisse, Schwein, Kurve, Kunde a Adolfovu zdravici. O návaznosti na název samotného žánru snad netřeba hovořit.

Begräbnis se na „Izanaena“ podařilo namíchat dost husté bahno a minimálně na ten první poslech se mi album hodně líbilo. Doom metal obecně se mi postupem času docela vzdálil a nyní už jej neposlouchám ani zdaleka tak rád a často jako kdysi, ale o to víc si pak užiju nějakou jednohubku, kterou si tu a tam pustím do přehrávače. „Izanaena“ se na první pokusy přesně tohle povedlo.

S přibývajícími poslechy však nadšení docela rychle opadlo. „Izanaena“ je pořád slušné album, ale ukáže se, že Japoncům to nejvíc sluší tehdy, kdy si vystačí čistě se šnečím riffováním a popiči záhrobním murmurem, o nějž se jen tak mimochodem stará žena. Respekt. Tuhle formuli naplňují skladby „因果どて愚弄す (Inverted Cross)“ a „食葬 (Mortuary Cannibalism)“. V obou jmenovaných už se sice v sem tam objeví i táhlá melodie, ale zůstává vkusně zapuštěna do celku a sedí tam. Vrcholem pro mě každopádně zůstává hned úvodní „因果どて愚弄す (Inverted Cross)“, v níž jsou některé riffy fakt pekelně zlé, což je super.

Další dva přítomné tracky „半月-ハニワリ- (Haniwari)“ a „ニシガハラ (Nijigahara)“ už mě bohužel oslovují o něco méně. Jak už jste asi pochopili, výraznější roli v nich hrají melodie, díky nimž se nálada překlápí z depky spíš do ponuré melancholie. Věřím, že i tohle bude někomu sedět a sám uznávám, že Begräbnis s tímhle modelem pracují lépe (čti: kompatibilněji s mým vkusem) než uplakánci ze severní Evropy, ale furt nejde o nic, co bych nutně potřeboval poslouchat. „ニシガハラ (Nijigahara)“ alespoň vytáhne několik příjemných minimalistických tichých pasáží a trochu proměnlivější strukturu, což ji v mých očích povyšuje nad „半月-ハニワリ- (Haniwari)“, jež pro mě platí za nejslabší song „Izanaena“.

Nechci ale pičovat zbytečně moc, protože po několik poslechů mě „Izanaena“ vyloženě bavilo a chvilku trvalo, než se mi ty melodičtější kusy zajedly. Tím chci říct, že trvanlivost desky sice u mě nebyla nijak vysoká, ale dokud to fungovalo, fungovalo to pořádně. Hledáte-li tedy něco hodně pochmurného a pomalého, debut Begräbnis posloužit umí.