Země: Polsko Žánr: death / black metal Datum vydání: 3.2.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Blow Your Trumpets Gabriel 02. Furor divinus 03. Messe noire 04. Ora pro nobis Lucifer 05. Amen 06. The Satanist 07. Ben Sahar 08. In the Absence ov Light 09. O Father O Satan O Sun! Hodnocení: H. – 7/10 Ježura – 7,5/10 Kaša – 8,5/10 Skvrn – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Asi nikdo z těch, kdo si ještě na vlastní oči (uši) pamatují, jak před 20 lety Behemoth na svých raných počinech drhli čistý syrový black metal, v té době neodhadoval, do jaké podoby se skupina postupem času dostane. Už se třetí deskou “Pandemonic Incantations” (mimochodem, podle mě asi nejpodceňovanější počin diskografie kapely) se do jejich zvuku začaly vkrádat vlivy death metalu, které postupem času čím dál tím více nabíraly na síle. Behemoth vydávali jedno kvalitní album za druhým a pustili se do intenzivního koncertování. Ten zlom, v němž se dá začít tvrdit, že se jim to nasazení opravdu vyplatilo, nastal s počinem “Demigod” z roku 2004, s nímž Behemoth definitivně vkročili do první ligy, což následující deska “The Apostasy” jen potvrdila. V této chvíli se pomalu někteří začali ptát, zdali Nergal a spol. s rostoucí popularitou nezpřístupní svůj zvuk, ale odpovědí byla nahrávka s naprosto opačnou povahou – agresivní a technická jízda “Evangelion”.

V téhle chvíli už Behemoth začali být opravdu velkou skupinou se jménem, na nějž metalová obec slyší. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jim už nic nestojí v cestě, do hry vstoupila leukémie frontmana Nergala, která kapele vystavila na dlouhé měsíce stopku. Jenže i když to s lídrem Behemoth v jednu chvíli vypadalo poměrně bledě, nakonec všechno dopadlo dobře a přípravy desátého dlouhohrajícího opusu mohly započít. Popularita kapely, pětiletá pauza od předchozího alba, otázka, jak se do nového materiálu promítne Nergalova zkušenost s nemocí – to všechno zapříčinilo, že “The Satanist” zcela jistě patřilo mezi nejočekávanější alba roku 2014. Postupem času se kolem nahrávky vytvořil tak mohutný hype, navíc vydatně podporovaný také hodně sebevědomými prohlášeními samotného Nergala, až byla deska vlastně již předem “odsouzena” k úspěchu, když ji mnozí pasovali pomalu na album roku dlouho předtím, než vůbec vyšla…

A zcela jistě budou lidé, kteří tu desku tak opravdu budou vnímat a budou přesvědčeni, že opravdu jde o naprosto fantastické veledílo, jaké pomalu nemá obdoby. Na jednu stranu… nic proti tomu, protože ve výsledku “The Satanist” vážně je dost povedenou nahrávkou, to si můžeme na rovinu říct hned. Já osobně se ovšem na počin dívám poměrně střízlivěji… starší tvorbu Behemoth mám vcelku rád, rozhodně mají na kontě pár výborných fošen a vyloženě slabou doposud nenahráli (a to platí i o “The Satanist”); kapela má zcela jistě můj respekt už jen proto, že to není žádná rychlokvaška vyvezená na vrchol reklamní kampaní firmy, ale že si své pozice vybojovala roky tvrdé práce. Nicméně přesto všechno je zdaleka neřadím mezi své nejoblíbenější skupiny a na rozdíl od spousty jiných lidí jsem nebyl přesvědčen o genialitě “The Satanist” ještě než jsem jej slyšel… vlastně mě první dvě vypuštěné skladby “Blow Your Trumpets Gabriel” a “Ora pro nobis Lucifer” příliš nenadchly. Právě proto ten střízlivější pohled a ve výsledku asi i střízlivější hodnocení oproti většině ostatních recenzí, v nichž budou nejspíš lítat cifry 9 a výše.

Hlavní rys “The Satanist” je vcelku zjevný už na první poslech – novinka rozhodně nezní jako druhé “Evangelion”, zdaleka není tak agresivní, zběsilá a rychlá. Naopak je zde mnohem větší množství středně rychlých až pomalejších pasáží (čímž netvrdím, že by zde žádné rychlé momenty nebyly) a důraz je zjevně ze všeho nejvíce kladen na atmosféru, čímž se “The Satanist” jasně ohlíží spíše za “The Apostasy”, jež byla stavěna podobným způsobem. Na rozdíl od několika předchozích alb novince výrazně chybí jedna věc – opravdu jasný hit, který by desku táhnul. Když budeme brát nahrávky Behemoth od “Satanica” a dál, snad každá fošna obsahuje minimálně jednu (někdy však i víc) kultovní pecku, z nichž většina dodnes figuruje v koncertním setlistu Behemoth. Na “The Satanist” žádný vál jako (namátkou) “Slaves Shall Serve”, “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Ov Fire and the Void” není. Svým způsobem by to mohlo být i plus, jelikož díky tomu deska působí od počátku soudržněji, což už však záleží na úhlu pohledu. Za mě to ovšem není nic, co by nutně muselo vadit.

Oproti svým přímým předchůdcům pak “The Satanist” dále postrádá ještě jeden trumf – nějakou vyloženě překvapivou skladbu, jež by z té placky vybočovala. Přesně takovou, jakou byl na “Evangelion” monumentální “Lucifer” nebo na “The Apostasy” famózní a na poměry Behemoth velmi netradiční “Inner Sanctum”. Ale opět platí to stejné jako v předchozím odstavci – o co méně jednotlivé skladby vystupují z celku, o to více ten celek může být vyváženější, takže to v žádném případě automaticky neznamená negativum. Přesto se klidně přiznám, že bych takovou skladbu na “The Satanist” osobně docela uvítal… teoreticky by takovou roli mohl zastávat epičtější závěr v podobě “O Father O Satan O Sun!”, ale o tak překvapivý kus, jakým svého času byla třeba zmiňovaná “Inner Sanctum”, se zdaleka nejedná.

Desku otvírá jedna z těch již dříve známých skladeb, kterou Behemoth dokonce už nějaký pátek prezentují taktéž koncertně – “Blow Your Trumpets Gabriel”. Jak už jsem někde výše řekl, v předstihu za doprovodu videoklipu mě song na zadek tak úplně neposadil, ale nakonec se naštěstí potvrdilo to s onou soudržností, jelikož v rámci kontextu zbylých písniček funguje “Blow Your Trumpets Gabriel” o poznání lépe (a “Ora pro nobis Lucifer” rovněž). Album se nerozjíždí žádným mohutným nářezem, který by vám okamžitě utrhnul hlavu, protože se “Blow Your Trumpets Gabriel” ve větší části své stopáže nese v pomalejším a majestátnějším duchu, který může vzdáleně připomenout začátky songů “He Who Breeds the Pestilence” a “Alas, Lord Is Upon Me” z “Evangelion”, nyní ovšem na mnohem větším prostoru. Až ve třech čtvrtinách se song překlene do chaotické sypačky, nicméně na můj vkus je ten přelom možná až trochu moc násilný. Naopak finální pasáž s výraznou baskytarou, v jejímž úplném závěru je pěkně slyšet pověstné umění bubeníka Inferna, je hodně dobrá.

Ačkoliv ani jedna z následujících písní, jichž zbývá ještě celkem osm, není slabá a všechny s přehledem udržují (vysoký) standard Behemoth, dovolím si vypíchnout jen několik nejpamětihodnějších pasáží, v nichž já osobně vidím vrcholy “The Satanist”. Obecně se jedná spíše o druhou polovinu alba, protože ta mi přijde o něco silnější. Z té první totiž nejvíce zaujme druhá dříve vypuštěná písnička “Ora pro nobis Lucifer”, jež je docela příjemně chytlavá oproti svým dvěma předchůdcům “Furor divinus” a “Messe noire”, které sice nejsou v žádném případě zlé a pár svých momentů také mají, nicméně jinak se jedná o vcelku standardní songy Behemoth posledních let. Následující “Amen” pak ve své první části předvede jednu z nejzběsilejších sypaček alba, aby přibližně ve dvou čtvrtinách nabídla excelentní atmosféričtější pasáž, jež pro mě patří mezi ty lepší momenty “The Satanist”.

Poté už nastupuje ona silnější druhá půle, jíž načíná zajímavá titulka “The Satanist”, která po lehce opatrnějším začátku graduje přes chytlavější střed až do kytarového sóla a následného rychlejšího kusu. “Ben Sahar”, která své jméno jen tak mimochodem sdílí s jedním izraelským fotbalistou, nabízí na úvod jeden z nejlepších a nejzapamatovatelnějších riffů celé nahrávky a v čase tři a tři čtvrtě minuty taky jednu excelentní pasáž. “In the Absence ov Light” se zpočátku tváří jako jeden z nejagresivnějších songů “The Satanist”, ale o to více v něm vynikne hodně klidná vsuvka s mluveným slovem v polštině a především pak výtečné finále. Úplný závěr pak obstarává nejdelší a také nejčlenitější “O Father O Satan O Sun!” s poměrně proměnlivou strukturou a několika velmi povedenými nápady. Jako celek tahle sedmiminutovka oproti zbytku už jenom kvůli své délce rozhodně působí epičtějším dojmem, který je navíc podporován momenty, jakým je třeba nástup zpěvu, v němž je Nergal podbarven sborem.

Jako celek je “The Satanist” zcela jistě obstojnou deskou, která obsahuje několik fakt skvělých věcí, poslouchá se moc dobře a jenom potvrzuje, že Behemoth snad vyloženě špatné album udělat ani neumí, ale rozhodně v tom nevidím něco, co by mě absolutně uzemnilo. Pokud někdo čekal, že by novinka mohla po delší přestávce vynucené Nergalovou nemocí přinést nějakou výraznější změnu, ten bude asi zklamán. Sice si desky Behemoth určitě nejsou podobné jak vejce vejci, přesto se dá bezpečně prohlásit, že “The Satanist” zvukově i kompozičně vlastně jen pokračuje v tom, co kapela piluje již od přelomu tisíciletí a co v plné míře ukázala už na předchozích třech albech.

Zároveň musím říct, že i přes všechny nesporné kvality nové desky bych “The Satanist” zařadil spíše do druhé poloviny kvalitou natřískané diskografie Behemoth. O tom, že by šlo o nejsilnější album, se nemá cenu bavit, protože například takovému “Demigod” se novinka dívá jen zdálky na záda; v mých očích vlastně “The Satanist” opravdu poráží pouze první dvě, tehdy ještě čistě black metalové řadovky. Na dojmu pak rozhodně nepřidá ani klasicky přejetý a plochý zvuk, který je u Behemoth už dlouhou dobu bohužel standardem. Ale na druhou stranu… jestli si i po takovémhle verdiktu “The Satanist” stále zaslouží (sice slabších, ale pořád) sedm bodů, což bez sebemenších debat ano, aspoň je na tom vidět, jak vysoko tahle kapela ve své hudební tvorbě stojí, což také o něčem svědčí. Přesto bych “The Satanist” ani náhodou neoznačil za zklamání, jelikož i navzdory tomu, co právě padlo, se mi to stále docela líbí (a upřímně jsem tak nějak čekal, že to takhle dopadne). Jenom bych to zbytečně nepřeceňoval…

---

Další názory:

Psal jsem to už v eintopfu – čím větší hype se okolo “The Satanist” točil, tím víc jsem byl přesvědčen, že to zdaleka takový trhák nebude. Co s tímhle očekáváním udělala zkušenost s poslechem samotného alba? No… “The Satanist” je dobrá deska, o tom žádná, ale tak dobrá, aby dala všem těm nadšeným výkřikům za pravdu, to zase ne. Hodně se mi líbí znatelný příklon k melodickým prvkům a především sólům, které svou občasnou (ale zato výraznou) nemetalovostí dodávají desce příjemný nádech dalšího posunu ve výrazu Behemoth, ve který jsem osobně celkem doufal. Podobně je na tom i práce se zvukem různých nástrojů (neplést se zvukem celé nahrávky – loudness war za sebou nechala další hnijící mrtvolu) – relativně pestré rejstříky decentně užitých kláves a místy velmi netradičně znějící kytara dělají jenom dobrotu. Bohužel, sound kytar je na nich asi tím nejlepším, protože proti technickým a přesto zlověstným a drtivým strunným orgiím, kterým “Evangelion” vděčí za mnoho ze svých výtečných kvalit, je stav věcí na “The Satanist” o poznání chudší a méně přitažlivý, ačkoli se najdou výtečné momenty a i celkově platí, že to špatné rozhodně není. V tomto kontrastu pak dost vyčnívají skvostné Infernovy bicí, které naopak ze své nelidské úrovně neztratily zhola nic. Jak správně podotkl kolega ve vlastní recenzi, velký důraz je zde kladen na atmosféru a to je další problém – daří se to tak nějak napůl. Formálně je to naprosto strhující a mělo by to bez pardonu umístit posluchače na zadní kapsy kalhot a nechat ho, ať se tetelí blahem, jenže alespoň v mém případě se tak děje s výrazně menší intenzitou, než by mělo. Připadá mi to jakoby trochu strojené, čímž samozřejmě fatálně trpí uvěřitelnost… “The Satanist” je velká a ambiciózní nahrávka, která nabízí celou řadu výtečných momentů a jako celek funguje dobře. Jenže “dobře” je na Behemoth přeci jen trochu málo, protože tady se jasně mířilo na hudební monument nevídané úrovně, a tím “The Satanist” prostě není, je mi líto.
Ježura

Není žádným tajemstvím, že Behemoth patří už léta mezí mé nejoblíbenější kapely, takže asi chápete, že na “The Satanist” jsem se vážně těšil. No, a jasně tak vystává otázka, jestli se Nergalovi a jeho partě podařilo uspokojit má očekávání, která byla na hodně vysoké úrovni? Nebudu z toho dělat drama, takže za sebe říkám, že novinka je skvělé album. Neříkám, že pod hlavičkou Behemoth nevyšlo nikdy nic lepšího, to v žádném případě, protože především dvojice “Demigod” a “Evangelion” je z mého pohledu nedostižná, ale to nebrání konstatování, že “The Satanist” je jasnou deklarací toho, že Poláci špatné album neumí a v posledních deseti letech jsou v opravdu působivé kondici. Z mého pohledu nemá smysl vytahovat nejlepší skladby, protože jsem si album oblíbil jako celek od začátku do konce, takže nerozlišuji mezi “epičtějšími” “Blow Your Trumpets Gabriel” a “O Father O Satan O Sun!” či přímočarejšími peckami postavenými na pevných black/deathových základech, mezi něž patří zejména “Furor divinus” a “Ora pro nobis Lucifer”. “The Satanist” je v každém ohledu přesvědčivé dílo, z něhož je cítit obroská vyzrálost. Příklon k trošku špinavějšímu vyznění se mi nakonec zamlouvá mnohem víc, než by se po volání po pokračování “Evangelion” dalo v mém případě vůbec očekávat. Na první poslech možná chybí výrazná hitovka, které v minulosti zastupovaly první klipovky, ale o to semknutěji album vyznívá jako celek. Takhle zkraje roku se to asi ještě nehodí, nicméně “The Satanist” je vážný kandidát na titul death metalového alba roku. Skvělá práce.
Kaša

Behemoth u mě vždycky patřili do šuplíku skupin, které vydávají nesmírně kvalitní materiál, avšak jsem si k nim z různých důvodů nenašel cestu, ať už jde o známá či undergroundová uskupení. Když už jsme u toho, nikdy jsem nepobral, proč zrovna Behemoth se stali z jednou nejlépe se prodávajících kapel. Přičteme-li k tomu jejich nepopiratelnou kvalitu, je pro mě popularita Behemoth ještě větší záhadou, protože většinou přímá úměra mezi kvalitou a popularitou neplatí. Nyní však již k samotnému “Satanistovi”. Tak především deska působí hodně kompaktně a všechny písně pasují do konceptu alba. Až je to někdy na škodu, protože v druhé polovině mi začnou písně trochu splývat. Ale to je snad jediná výtka, naopak musím vyseknout poklonu za předvedený zvuk, protože jakmile začnou třeba symfonické pasáže v “Blow Your Trumpets Gabriel”, skladba dostává ještě větší epickou šíři a je nejlepším kouskem vedle “Ora pro nobis Lucifer” s perfektně mrazivým ústředním black metalovým rifem, kterých je na albu (očekávaně) pomálu. Celkově vzato, fanoušci Behemoth budou určitě hodně spokojeni, u mě se “The Satanist” zřejmě v přehrávači moc dlouho neohřeje, ovšem neznamená to, že by nebyl kvalitativně na výši. A to si tedy pište, že je!
Skvrn

---