Země: Německo Žánr: progressive rock / metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Frontiers Records Tracklist: 01. The Call 02. The Apparition 03. Triumph of Irreality 04. The Spring of It All 05. World of Wonders 06. The Primal Demand 07. Doorway to Salvation 08. The Struggle 09. The Difference Is Human 10. Where the Earth and the Sky Meet 11. All Man Can Do Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook

Nestává se často, aby se mnou nějaká deska zamávala již po prvním poslechu tak jako “The Old Man and the Spirit”. Předem se tak musím omluvit za případnou rozsáhlost recenze a dát vám jedno doporučení. Pokud jste fanoušky progresivního rocku (případně progresivního metalu), okamžitě zavřete tuto recenzi a běžte si “The Old Man and the Spirit” sehnat. Jakékoliv další čtení, snad kromě následujících dvou odstavců, vás totiž připraví o překvapení při poslechu a přijdete tak o část kouzla alba.

Poněkud netradiční úvod recenze máme za sebou a nyní se vás zbylé pokusím přesvědčit, proč byste tomuto albu měli věnovat svůj čas. Napřed však ještě trošku omáčky a potřebných informací. V roce 1999 se v německém Frankfurtu zrodila kapela Fallout, odehrála několik koncertů a rozpadla se poté, co se její členové rozprchli na vysoké školy a do zaměstnání v různých koutech země. Po několika letech se v hlavě jednoho z jejích členů, kytaristy Petera Degenfeld-Schonburga, zrodila myšlenka na koncepční album. Postupně okolo sebe sestavil kapelu sestávající se částečně z původních členů Fallout a částečně z muzikantů nových. Pět let trvalo než bylo “The Old Man and the Spirit” napsáno, a další čtyři, než bylo nahráno a vydáno. Zrod alba měl tak téměř vědecký průběh, a tomu napovídá i fakt, že většina členů kapely má hudební vzdělání, povětšinou z oblasti klasické hudby či jazzu.

“The Old Man and the Spirit” (“Stařec a Duše”) pojednává o dvou postavách, které se setkávají v téměř filosofickém příběhu. Duše je zosobněním moudrosti a vědomostí, jež jsou člověku nepřístupné. Postrádá ovšem lidské city. Stařec je muž, který na sklonku života přemítá o významu existence člověka a zjišťuje, že sám není schopen překonat limity lidského vnímání. S tím mu může pomoci Duše, výměnou za to však požaduje po Starci jeho schopnost cítit. Aby bylo dosaženo opravdové hloubky příběhu, má každá z postav svůj vlastní hlas. Starce zpívá Herbie Langhans a Duši, která dostala ženský hlas, Dilenya Mar. Langhansův zpěv sice zdaleka nezní stařecky, pohybuje se spíše na agresivnější hraně čistého zpěvu mladého muže v plné síle, přesto mu jeho roli snadno uvěříte. Dilenya naštěstí nezpívá operně, jak je dnes u mnohých nahrávek zvykem. Naopak se u ní často projevuje vliv jazzu, kterému se ostatně mimo Beyond the Bridge běžně věnuje.

Album otevírá skladba “The Call” pomalým rozjezdem s výrazným užitím kláves. Po chvíli přejde do prvního refrénu, ve kterém Beyond the Bridge předvedou jednu ze svých nejsilnějších stránek, tedy silné, chytlavé, ale zároveň nevtíravé vokální linky. Druhým z častých prvků alba, který se projeví už v úvodní skladbě, je mluvené slovo. Na něj v “The Call” navazuje tvrdý metalový riff a výtečné kytarové sólo, následované stejně dobrým sólem klávesovým. Ve druhé skladbě “The Apparition” se poprvé představí Duše, sama vysvětluje, kdo je a jaké jsou její schopnosti. Hudebně jde o jednu z nejrozmanitějších písní na albu, když se v jejím nitru několikrát objeví vlivy blízkovýchodní hudby střídající se s mohutným množstvím kláves. Skladba postupně graduje, k čemuž využívá sborového zpěvu v pozadí. V nejnapjatějším momentu zpívají oba hlasy zároveň, těsně před koncem na moment zvolní a dají prostor Starci, který zní nesmírně jemně a zranitelně. Třetí “Triumph of Irreality” je v podstatě instrumentální, s výjimkou krátké řeči Duše na začátku. Nejvíce prostoru v ní dostane souboj mezi sólující kytarou a klávesami, který přinese několik opravdu krásných momentů. Skladba zcela přirozeně přejde v “The Spring of It All”, nejkratší stopu alba. Ta disponuje okouzlující náladou podpořenou pianem, pomalým tempem a vzájemným střídáním zpěváků, které i přes pouhou dvouminutovou stopáž stihne vygradovat do společné zpívaného závěru. Po napjaté “Triumph of Irreality” tak jde o příjemné uklidnění a ve stejném duchu pokračuje i pátá “World of Wonders”. Ta má asi nejvíc ze všech písní popový, případně poprockový nádech, a leckomu by tak mohla nadzvednout žaludek. Já v ní spíše než pokus o chytlavou rádiovku však vidím nádhernou píseň, ve které se Dilenya poprvé představí ve své křehké, nevinné podobě. Kytarové sólo z poloviny “World of Wonders” nápadně připomíná práci Marka Tremontiho a vlastně i skladba samotná zní jako jedna jemnějších věcí od Alter Bridge.

S koncem “World of Wonders” jako by se uzavírala jedna část příběhu a následující tři skladby (které jsou sice hudebně rozmanité, ovšem mají společnou napjatou atmosféru) dohromady tvoří asi nejlepší část alba. Začíná to šestou “The Primal Demand“, ve které se při neustálém Lenghansově opakování jediné věty v pozadí odehrává jakési děsivé divadlo, které vyústí v kytarový riff a sólo. To plynule naváže na následující “Doorway to Salvation”, což je bez debat nejtvrdší skladba alba. Její thrash metalový úvod brzy utichne a skladba z klidného momentu graduje do velkolepého refrénu. Z něho ještě jednou zpomalí a opět vygraduje, tentokráte do velmi tvrdého metalového riffu, neutuchajících kytarových sól a pochopitelně i klávesových vyhrávek. Následná “The Struggle” staví zejména na zpěvu obou vokalistů a jejich vzájemném souboji, který ke konci nabere neskutečné obrátky, když oba hlasy jeden přes druhý křičí zcela nesouvisející texty. Následující dvě skladby zklidňují atmosféru a obě obsahují nespočet fantastických vokálních melodií. Album se tak uklidní naposledy před velkým finálem. “All Man Can Do” je velkolepá píseň mohutně využívající sborů i symfonických prvků a, i přes nesporné kvality celého alba, je právě jeho závěrečná skladba tím nejlepším, co “The Old Man and the Spirit” nabídne.

Beyond the Bridge nahráli velké album plné zvratů, krásných melodií, ale i napjatých a nervních skladeb. Je těžké uvěřit, že jde o první společné album kapely, na druhou stranu vzhledem k dlouhému časovému úseku, ve kterém vznikalo, měli jeho autoři jistě dost času k vybrušování svého díla k dokonalosti. Fakt, že je vše nahrané v dokonalém, křišťálově průzračném zvuku, není ani třeba zmiňovat. “The Old Man and the Spirit” se povedlo na výbornou a já se musím hodně ovládat, abych mu nedal desítku. I devítka je ale dostatečně důstojné hodnocení.